Za úsvitu

Déšť ustal, když se ze šera vynořila vzdálená silueta fregaty. Čluny přirazily k jejímu boku. Stočila pohled k východu. Šedá clona mračen se rozestoupila. Nad tmavozelenou linkou pobřeží, se prodraly bledé paprsky zimního slunce. Prchavé kouzlo rozbřesku tišilo bolest. I únavu. Než se obloha opět zatáhla.

Vrátili se z nočního lovu zmoklí. Prochladlí. Příděl rumu zahřeje zkřehlé údy. I skleslou mysl.

“Jak jste k tomu přišla, z vás nejspíš nedostanu,” ucedil věcně lodní felčar. Pás podlitin svítil na bílé kůži. Odpovědělo mu tiché syknutí.
“Nečekejte zázraky. Hojit se budete pěkných pár týdnů.”
Felčarovo lamentování se rozpilo v konejšivé mlze laudana.