Tak zase příště

Stíny se prodlužovaly, jak se slunce blížilo k obzoru. Sirius se opřel o okenní rám a zamyšleně pozoroval krajinu.
„Nechce se mi odjíždět,“ přerušil ticho po chvíli.
„To říkáš každej rok,“ pousmál se Remus, ale přestal s balením věcí a přešel k oknu taky.
„A každej rok je to pravda.“ Všude vládl nezvyklý klid. Hezky se na to dívalo.
„Dáš si čokoládu?“
„Čokoláda, řešení všech problémů,“ ušklíbl se Sirius.
„A ne, snad?“ opáčil Remus. Naposled se podíval ven. „Taky mi to tu bude chybět.“
Dole na nádvoří se začaly ozývat hlasy.
Zůstali u okna. Jenom o chvilku, malinkou chvilinku dýl.