Vrchní velitel

Noc se pomalu měnila v ráno a v místnosti byla cítit podivná směs špíny, vína, potu a neurčitý sladký nádech. Edon nemohl usnout, tak přemýšlel. A rád přemýšlel nahlas, hlavně když měl posluchače.
„Učí nás poslušnosti. Ty posloucháš kněze, já velitele. Před tím jsme poslouchali naše matky a naše otce, oni byli poslušni svých rodičů, et ceteram. Kam nás tento řetězec dovede?“
„K Bohu,“ šeptl Kašpar.
„Takže když zítra zavelí k odchodu, je mou povinností odejít?“
„Zcela nepochybně, byl by to Boží záměr.“
„Je tedy v pořádku tě opustit?“
„Jak jsi prvně řekl. Je povinnost poslouchat,“ šeptl tišeji, potlačuje smutek.