Výročí

Název:
Výročí
Autor:
Shiv5468
Překlad: Danae
Přístupnost:
Bez omezení
Pár: SS/HG

Shrnutí: Hermionino
výročí svatby.
Prohlášení:
Povídka ani její překlad nebyly sepsány za účelem zisku. Autorka
i překladatelka přesto doufají, že z toho někdo bude něco mít.
Téměř všechny postavy a veškeré lokality patří JKR.
Poznámka:
Přeloženo se svolením. Translated with permission. Thank you, Shiv!
Autorka souhlasila
s účastí svého díla v Letní dobročinnosti i s podporou vybrané
organizace.
Anglický originál The
Anniversary se nachází na adrese: http://www.fanfiction.net/s/2058462/1/The_Anniversary

Alane ze srdce
děkuji za inspirativní a velmi poučný betaread. 
  

Výročí
Pak duše
má vykřikla: Vyprahlé rty,
na jedné
straně jste a na druhé je svět,
celičký
svět je na druhé straně. 
Bylo to Hermionino
výročí svatby.
Slavila ho
tradičně, zabalená do teplé deky na vrchu Astronomické věže a
s dvěma sklenkami ohnivé whisky. Jedna sklenka byla pro ni, druhá
pro Severuse.
Pozvedla sklenici,
aby mu připila, a pak si lokla. Byla vděčná za teplo, které se
jí rozlilo po těle, tady nahoře byla vážně zima. Musela připustit,
že ta nová ošetřovatelka, jejíž jméno si nepamatovala, měla
pravdu. Pro starou ženskou bylo tady nahoře dost lezavo.
Možná měli
být tenkrát rozumnější a vzít se v březnu, a ne v listopadu, nebo
si měl Severus pro svou žádost o ruku vybrat teplejší místo, než
je Astronomická věž. Ale byli tehdy mladí a netrpěliví a nemysleli
dopředu.

Ta, jejíž
jméno si nepamatovala, trvala na tom, že Hermiona musí podstoupit
lékařskou prohlídku, což znamenalo svléknout se do spodního prádla,
nasoukat se do oprané nemocniční košile a nechat se vmanévrovat
na nepohodlné lůžko na ošetřovně. Po celou dobu toho ponižujícího
představení měla ta ženská sevřené rty a těžce vzdychala. Pak
si zkusila dupnout a zakázat Hermioně výstup na věž. Hermiona je
stará, Hermiona je nemocná, Hermiona si takové riziko nemůže dovolit.
Hermiona si
přála, aby tam Severus byl a viděl šokovaný výraz ve tváři té
staré kozy, když jí prostě řekla: „Hlouposti. Severus na mě
čeká a já ho nemůžu zklamat.“  
Musela ale
uznat, že na ošetřovatelku její rozhořčení neplatilo. „Vy jste
se zbláznila,“ prohlásila stará koza a v ošetřovně se rozhostilo
šokované ticho. Zřejmě si mysleli, že by mohla mít pravdu; možná
babce nakonec přeskočilo. Tohle bylo na stárnutí to nejhorší:
její mysl zůstávala pořád stejně bystrá a rychlá, ale lidé
nějak předpokládali, že ztrácí síly.
Je pravda,
že je obvykle rychle vyvedla z omylu; za těch téměř osmdesát let
manželství se Snapem si osvojila něco z jeho jedovatého slovníku.
Verbální políček obvykle stačil na to, aby jí šla impertinentní
mládež z cesty, ale na tuhle ženskou to zjevně neplatilo.
Nechápali,
že si teď sice těžko pamatuje nová jména, ale to je tím, že dnešní
mladí jsou tak příšerně nezajímaví. Poslední slavnostní večeři
na ministerstvu strávila klábosením s Draco Malfoyem a oba se shodli
na tom, že čarodějky a kouzelníci dnešní generace mají asi takové
kouzlo osobnosti jako tlustočervi.

Vlastně ještě
menší.
Lucius byl
už samozřejmě dávno po smrti. Po válce spáchal v Azkabanu sebevraždu,
takže jeho majetek nemohl být zabaven. Připila na jeho památku -
ty pečlivě ovládané obličeje jejích spolustolovníků za to stály.
Nikdo si netroufl namítnout, že není vhodné připomínat muže,
jehož jméno se stalo synonymem zla.
Měla dojem,
že čarodějky teď straší Luciusem své děti; když nebudou hodné,
přijde Malfoy a vezme si je. Asi by se mu to zamlouvalo. Zcela určitě
by se mu zamlouvalo, jak si Draco nechal narůst vlasy; teď jako by
otci z oka vypadl. Ne, na Luciuse Malfoye hned tak nikdo nezapomene.
Draco se revanšoval
tím, že připil na Severuse. Ostatní se rozveselili - Severusova
reputace válečného hrdiny byla nenapadnutelná, a protože mezi nimi
neseděl, nemuseli se zabývat nepříjemnou maličkostí, že to byl
sarkastický parchant. Nakonec se připíjelo všem starým přátelům
- a v některých případech i nepřátelům - od Hagrida a Harryho
až k Albusovi a Minervě.
Všichni jsou
už mrtví.
Nový ředitel
byl pochopitelně ťulpas, Harrymu nesahal ani po kotníky. Už skoro
souhlasil s tou, jejíž jméno si nepamatovala, když zasáhl Severus
junior. „Jestli bude někdo z vás takový
hlupák, aby pokračoval v podobných nesmyslech, ujišťuji vás, jste
koncem týdne oba bez práce.“

„Ale, pane
ministře...,“ zaprotestoval ředitel.
„Žádné
ale,“ odsekl. Když to bylo nutné, uměl být synem svého otce.
„Má matka stráví dnešní noc na Astronomické věži.“
„V tom případě,“
prohlásila stará koza, „ji tam doprovodím.“
„Severus
ani já nepotřebujeme gardedámu,“ odtušila ledově Hermiona.
Ředitel a
ošetřovatelka se na sebe znovu podívali, ale ať už si mysleli cokoli,
nechali si to při pohledu na kamenný výraz Severuse juniora pro sebe.
„Tak dobře,“
zamečel ředitel. „Ale nenesu žádnou odpovědnost za... za cokoli,
co by se tam vaší matce mohlo stát.“
Typické pokrytecké
cancy téhle moderní generace, pomyslela si. Proč to neřekne naplno?
Jestli tam vaše matka umře, moje vina to nebude.
A tak jí dovolili,
aby se zvedla z postele na ošetřovně, oblékla si zase šaty, a doprovodili
ji na večeři jako čestného hosta, ne jako zatracenou potížistku,
za kterou ji samozřejmě považovali.

Bradavice se
nezměnily.
Když sledovala
švitořící děti, dokázala si představit, že večeří u profesorského
stolu po boku svého muže jako už tolikrát. Severus junior jako by
otci z oka vypadl, tytéž prsty svírající sklenku s vínem, tytéž
vlasy zakrývající mu tvář, když se sklonil k jídlu. Když se
zahleděla do prázdna, dokázala si představit, že po jejím druhém
boku sedí Albus, Minerva a všechny ty známé tváře z minulosti.
Binns tu pořád
byl. Vyhýbala se mu, jak to jen šlo. Sama se občas cítila jako duch,
ale když se ji Severus junior chystal vyprovodit k věži, podařilo
se mu ji oslovit.
„Slečno
Grangerová,“ řekl, „pozdravujte ode mě prosím Severuse, až
ho příště uvidíte.“
Slzy, které
jí vhrkly do očí, ji překvapily. Zadržovala je jen s obtížemi.
„Moc ráda.“ Dokonce i jejím uším zněl vlastní hlas chraplavě.
Na tvářích
těch, kdo ten rozhovor sledovali, se rozhostil známý shovívavý
výraz; jak je to od Binnse hezké, že potěšil babku i s jejími bláznivými
vrtochy, mysleli si. Ze srdce ráda by je všechny proklela, ale nechtěla
přijít pozdě na schůzku.

Když spolu
procházeli školou, Severus junior mlčel. Zastavili se u vchodu do
věže; dál už půjde bez něj.
„Zvládneš
to tu sám?“ zeptala se.
Všechno pochopil,
a přesto se sladce usmál - bůhví, že tohle nezdědil ani po jednom
z nich - a řekl: „To víš, že ano. Obejmi za mě tátu.“
Jen kývla,
zastrčila mu neposlušný pramen vlasů za ucho a políbila ho na tvář.
Pak vykročila na dlouhý výstup na vrchol věže.
Ještěže
si nechala časovou rezervu. Byla si jistá, že k té zatracené stavbě
musel někdo přidělat pár pater navíc. Půl hodiny před domluveným
časem, před půlnocí - jedině Severus může žádat o ruku o půlnoci
- dorazila s funěním na vrchol věže. Sotva popadajíc dech se usadila,
aby tu počkala.
Byla ráda,
že je tu první; nechtěla, aby Severus viděl, jak celá rudá lapá
po dechu, i když by si určitě neodpustil poznámku o připomínce
společných slastných chvil, jen aby zjistil, jestli se pořád ještě
červená.
Nalila dvě
sklenky ohnivé whisky - určitě si bude stěžovat, že začala bez
něho - a začala do větru vyprávět poslední novinky.
Že Septimus,
jejich nejstarší, se konečně stal otcem, že Severus junior porazil
Korneliova vnuka a získal křeslo ministra kouzel a že Lily má evidentně
zálusk na Luciuse juniora, ale hraje si na nepřístupnou.

„To dělá
jen dobře,“ ozval se za ní tichý hlas, „pokud se on jen trochu
podobá svému dědečkovi.“
„Jdeš pozdě,“
řekla.
„Jsi tu brzo,“
opáčil.
„Nechala
jsem ti trochu ohnivé whisky.“
„To rád
slyším.“ Uvelebil se vedle ní a společně se zadívali na školní
pozemky. „Předpokládám, že bys tedy ráda šla na jejich svatbu?“
Zavrtěla hlavou.
„Podle toho, jak to na sebe hrají, to bude možná trvat léta, než
se konečně dohodnou.“
„Má lásko.“
Otočil k ní hlavu a ona ucítila na dlani dotek jeho horkých rtů.
„Půjdeš se mnou?“
Přikývla.
„Už jsem se rozloučila.“

Obrátil se
k ní. Jejím unaveným tělem pronikla průsvitná paže. Ucítila ostrou
bolest a zvedla třesoucí se ruku, aby se dotkla jeho nádherné tváře.
Následovalo poslední trhnutí, když mu dovolila, aby jí pomohl vstát
- a byla volná. Prudce se objali. Ani jeden z nich nevěnoval pohled
uzlíčku hadrů a kostí, který jim ležel u nohou.
U vchodu do
věže uslyšel Severus junior matčin jasný smích. Pak nastalo ticho.
Nebyl si úplně jistý, ale na kratičký okamžik měl dojem, že
směrem k jezeru putují dva nezřetelné stíny. Zamrkal, aby si pročistil
oči, ale když se znovu podíval, byly tam pořád. Zastavily se, obrátily
se k němu a zdálo se, že mávají. Vytratily se dřív, než jim to
mohl oplatit.  
Tato povídka
podporuje Domácí hospic Cesta domů.
87 777 DMS
CESTADOMU Cena DMS je 30 Kč.