Ironie

Dračí tělo dopadne na zem.
Vůle, která držela proměnu při vědomí, zmizí.
Zlaté vlasy se rozprostřou na šedé skále.
"Bianco!"
Nic.
Ticho.
Jen slabý tlukot srdce prozrazuje, že ještě není vše ztracené.
"Neboj se, všechno bude dobré."
Zbožné přání šeptané do jejích vlasů.
Myšlenka, která má uklidnit.
Bezúspěšně.
Opatrně vytáhne kopí.
Zná ho.
Pomáhal ho stvořit.
Za časů, kdy věřil.
Za časů, kdy doufal.
Bláhově.
Už si ani nepamatuje, co všechno použili.
Magii, stříbro, korýše...
Vždycky mu to připadalo zvláštní.
Jediná stopa, těch prokletých korýšů stačila, aby se jejich rány nezacelily.
Ironie.
Nejmenší stvoření, co znal, dokázala ublížit těm největším.