Neříkej mi tak

"Kohopak to tady máme... skoro jsem nedoufal, že se ještě někdy setkáme, Slunečnice."
Tichá slova, která bodají přímo do srdce.
Připomenutí doby, kdy mu vládla naivní láska.
"Neříkej mi tak!"
Slova plná zloby.
Vzteku, co přebije strach.
"Proč ne?"
Hraný údiv připomíná zradu.
Odraz světla na hrotu kopí, které skrývá za zády.
"Protože... já... nejsem... žádná... květinka!"
Slova se mění v řev.
Řev plný zoufalství a odhodlání.
Kůži vystřídají šupiny barvy zlata.
Křídla jí zvednou ze země.
Nehodlá čekat na smrt.
Ostrá bolest jí téměř strhne k zemi.
Z hrdla se jí vydere zařvání.
Nevzdá se.
Nepadne.
Už nikdy víc.