Usmála se. Malé, roztomilé štěně.
Poslední objetí na rozloučenou.
Ozvalo se hlášení. Otravné hlášení na nádraží.
"Už musím."
Přikývla.
Skoro mě dostrkala ke dveřím vlaku. Jako by se bála, že tam netrefím sama.
Nakonec ještě jedno objetí.
Vyzvednutí krosny.
Nastoupit.
Zas za rok?
Tak dlouhá doba?
Člověku se chce plakat, ale co nadělá. Ať je rád, že nežije v Americe. Tam by žít na druhé straně země neznamenalo hodiny jízdy, ale dny.
"No, tak, nebreč."
Já brečím?
Nevím o tom.
Alespoň políbit na rozloučenou.
Pustit se, rozvázat pevné sevření rukou.
"Měj se hezky, hádě."
Bez tebe? Jak by to šlo...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit