Naposled

Už nějakou dobu jsem to tušila. Osvald byl večer za večerem mlčenlivější a občas se neobjevil vůbec. To sice dřív taky - vždycky říkával, že si musel zařídit nějaké bubáčí záležitosti, když jsem se ho na to ptala - teď ale plynuly i celé týdny bez jeho přítomnosti.
Bylo mi dvanáct a půl, když po pár měsících přišel a já už při pohledu na ten smutný úsměv věděla, co bude nasledovat. Přišel se rozloučit, protože on byl pořád bubák, ale já už malá holčička ne. Pak jsme si - naposled - povídali až do rána, on mi pak dal pusu na čelo... a zmizel.