Tichá noc

Tichá noc.
Z oblohy ještě více zatemnělé břichy naplněných mraků se sypaly krajky sněhových vloček. Každá krásná a každá jiná zlehounka sedaly na prázdný dvůr.
Žádné stopy nenarušovaly tu záplavu bílých peříček. Všechno utichlo, vše v klidu odpočívalo. Jen opuštěnými chodbami bradavické školy se line kořeněná vůně punče.
Hory vypadají vždy majestátně, ale zima jim propůjčuje nádech tajemna.
Sníh za okny tiše padá a pokrývá vše okolo. Koruny stromů se prohýbají pod tou nádherou.
V krbu pokoje tiše praská dřevo. Takové chvíle člověka vedou ke vzpomínkám, k rozjímání.
"To není možné, Rone! Takhle jsme se nedomluvili. Za chvíli dorazí i všichni ostatní a jak to bude vypadat..."
"Ale Hermiono, já za to přece vůbec nemůžu."
Oba dva pomalu zdobili společnou místnost a jen občas se podívali ke schodišti vedoucímu k pokojům pro hosty.
Těšili se celý rok, jak si ty letošní vánoce užijí. Konečně spolu, všichni.
Když byli malí, rozjeli se k rodinám. A letos se domluvili, dokud nejsou vázáni jinde, že se sejdou a oslaví svátky společně.
Nevil dal tip na horskou chatu, kam občas jezdil jako malý s dědou a babičkou.
Je to tu krásné, každý pokoj má svůj malý krb nebo kamínka, kuchyně propojená s obytnou místností. Jedli až do stropu jim donesl hajný už včera, tak ji Hermiona s Ronem stihli večer nazdobit.
Z kuchyně se line vůně pečených kaštanů, každou chvíli dorazí ostatní Nebelvírci, jak si začali po škole říkat.
Jen ten Harry, oba si povzdechli a opět se podívali směrem ke schodišti.
Seděl sám před krbem, ale vůbec nevnímal hřejivé teplo praskajících polen.
Jak je to jen možné, proč? Proč? Vždyť přece nic špatného neudělal.
Připadal si jako malý uličník, kterého přistihli, jak krade v komoře sušenky. Hůř. Připadal si jako nějaký lump a darebák. Ale PROČ?
Celý život se vzpouzel té myšlence, že by ho neměli rádi. To není možné.
Jak se tím nemá zabývat. Vždyť nechtěl nic jiného, než na vánoce vidět své rodiče. Své milující rodiče Lily a Jamese Potterovy.
Seděl sám před krbem a nevnímal hřejivé teplo praskajících polen. Nevnímal přicházející čas vánoc.
Všichni někam na vánoce odjeli. I Snape se odhodlal po tolika letech opustit útočiště, které mu Bradavice poskytovaly a vyrazil prý "objevovat ducha vánoc", jak říkal, když mával na rozloučenou.
Sníh se snášel na střechy, na cimbuří, stromům řasil boa na větvích a věžičkám oblékal chundelaté čepičky. Čas tiše plynul.
Všude ticho.
Jen opuštěnými chodbami bradavické školy se line kořeněná vůně punče. Nesměle opouští malou komnatu pootevřenými dveřmi.
V místnosti ozářené jen mihotavým světlem svíček na pohovce leží kočka, u stolu je velké zdobné zrcadlo a drobná dívka s kostěnými brýlemi nalévá všem další pohárek punče.
"Já Vám povím, paní Norisová. To byl majstrštyk poradit zrcadlu, aby ukázalo také, jak pak lidé žijí." usmívala se Uršula a rozdávala všem třem pohárky.
"Mňááu. Však ať taky jednou vidí, jak to v životě chodí.
To jeho nekonečné vzdychání a maminečkování. Na to se nedalo dívat.
Ale, když mu v obraze dali pořádný štulec a zakázali ty jeho vylomeniny, hehe, mňau."
Tvář v zrcadle se roztáhla do spokojeného úsměvu: "Konečně zase jednou na svátky doma a ne pořád všude jezdit s ním. Aspoň si i Potterovi oddychnou. Těch jeho šťastných chvilek už bylo vážně moc. Děkuji mnohokrát za radu, paní Norisová"
Tichá noc, vše v klidu odpočívá, jen sníh se snáší. Pokoj všem dobrým duším...