Konečné řešení

Rychle přibouchl dveře, opřel se o ně a těžce oddychoval. Díval se na dívku, která se třásla na podlaze uprostřed kuchyně. Ještě před hodinou ji neznal, teď mu zachránila život.
„Macu! Co to sakra bylo?“ zeptala se ho hysterickým ječákem.
„Replikant. Robot z vesmíru, v poslední době se dost přemnožili.“
„Musíme pryč, vyběhneme předním vchodem a doběhneme na policejní stanici!“
Zakroutil rozhodně hlavou. „Ne. Během hodiny jich tu budou stovky a žádná policie s nimi nic nezmůže.“
Za oknem nad kuchyňskou linkou se ozval rachot. Lenka sebou trhla a začala se znovu třást. Mac si dal prst ke rtům a pomalu se přesunul k lince. Opřel se o dvířka a poslouchal. Ozval se další hlasitý šramot. Podíval se do jejích vytřeštěných očí, přikývl a pomalu se začal zvedat. Pak opatrně vykoukl nad linku a podíval se z okna. Prudce se obrátil a zase padl k zemi.
„Co se děje?“ zašeptala pištivým hláskem Lenka.
„Je vzadu u toho šrotu za domem. Hledá materiály k replikaci.“
„K čemu?“
„Bude se co nejrychleji snažit vytvořit svou vlastní kopii. Takhle se množí. V té hromadě toho moc není, jen nějaký hliník, ocel, trocha mědi. Ale jemu to bude stačit. Prozatím.“
„Prozatím? Co bude pak?“
„Pak už budou dva a budou se znovu replikovat a hledat lepší materiály. Za měsíc zamoří zemi. Musíme ho zlikvidovat, teď hned.“
Na chvíli se zahleděl do stropu a přemýšlel.
„Neříkej, že umíš vyrobit bombu ze žvýkačky,“ zasmála se nervózně.
„Proč? Máš nějakou?“
Pomalu se zvedl.
„Počkej tu, za chvíli jsem zpátky.“
„Nechoď pryč!“
„Skočím jen do garáže, hned se vrátím. Nikam nechoď a buď zticha.“
Seděla tiše na podlaze a dál se třásla. S každým zvukem sebou škubla a doufala, že nevyjekne příliš nahlas. Dveře se otevřely a Mac potichu nacouval do dveří. V ruce měl velkou plechovku.
„Tohle nám pomůže.“
„Co to je?“
„Travex. Tady ve střední Evropě ho používají na likvidaci plevele,“ vysvětloval a už se probíral zásobami v kuchyni. Na stůl vyložil cukr, lžíci, inkoustové pero, z kapsy vylovil starou rezavou matku a pod dřezem našel tubu s tabletami.
„K čemu to všechno?“
„Udělám bombu. Ne ze žvýkačky, ale z tohohle to půjde. Utrhni mi kus toho alobalu támhle,“ ukázal na držák s papírovými utěrkami a alobalem na zdi. Během chvíle už sypal cukr do velké plechovky a opatrně ho míchal lžicí.
„Travex obsahuje chlorečnan sodný, cukr funguje jako okysličovadlo,“ začal vysvětlovat, když si všiml jejího překvapeného pohledu. „Musím to míchat pomalu, jinak lžíce na stěně plechovky vykřísne jiskru a vyletíme do vzduchu my místo replikanta.“
Pak opatrně rozložil na linku alobal, vložil do něj rezavou matku, kterou zasypal právě vyrobenou směsí. Nahoru pak položil tabletu z kulaté tuby, kterou opět zasypal jiným práškem.
„Tohle je pevný kysličník v tabletách a odbarvovač. Když se smíchají s vodou, vznikne exotermická reakce, která zhruba za pět sekund aktivuje výbušnou směs,“ vysvětloval a při tom vyndal z pera bombičku se zbytkem inkoustu. Nalil do ní trochu vody, osušil papírovou utěrkou a postavil otvorem dolů na navrstvené chemikálie. „Díky povrchovému napětí voda nevyteče, dokud se s bombičkou nezatřese nebo neudeří. Teď musím postupovat opatrně.“
Alobal jemnými pohyby nahoře uzavřel, stříbrnou kouli vložil do plechovky a zaklapl víčko. „Hotovo, teď už jen zásilku doručíme.“
Vzal ji za ruku, plechovku opatrně před sebou.
„Otevři mi dveře, až to hodím, budeme utíkat.“
Vyšli pomalu ze zadních dveří. Nakoukli za roh pod kuchyňské okno. V harampádí se tam hrabali oceloví pavouci. Už byli dva! Slyšel, jak se Lenka překvapením nadechla. Naštěstí ale nevydala hlasitější zvuk. Mac se mírně předklonil a hodil. Trefil se přesně, plechovka dopadla těsně vedle pavouků. Pak trochu zasyčela a začalo se z ní nepatrně kouřit. Pavouky okamžitě nový materiál zaujal a začali ho zkoumat.
„Pryč!“ sykl Mac a oba se rozběhli napříč zahradou. Stihli ještě zahnout za sousední dům, když se ozvala ohlušující rána. Do tříštění skla se rozeřvaly alarmy z aut v okolí.
„To bychom měli. Kruci, nechal jsem tam klíčky od auta,“ plácl se do čela a díval se na černý kouř, který se valil z toho, co zbylo z domu. „No nic, nějak se do toho auta dostanem. Nemáš u sebe kancelářskou sponku?“