Moje články

Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem, 
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!

Kdybych tady nebyla, Země se dál točí, 
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči. 

V hrobě by mi chyběla vůně předjaří 
a mým dětem maminka, co jim navaří. 

Buchty s láskou pečené nebyly by k mání, 
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání. 

Ještě horší nežli snášet doživotní půst, 
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst. 

Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní, 
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní. 

Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.  

Jako Jedi máváš rukou, staniž se jak pravím, 
hned ráno se se sbaleným kufrem doma zdravím. 
Lednice je vyklizená a dokonce vymytá,
v batozích je oblečení, nikdo bytem nekmitá. 
Andulky si bez klování samy vlezou do přepravky,
nikdo se mě na nic neptá, nemá žádné požadavky. 
Doma všichni zhasli světla, nezůstal tam nelad, 
nereptali: "já tam nechci, co tam budem dělat?!"
Chleba zdárně vezem s sebou, neplesniví ve spíži, 
děti v autě nevyvádí, krajinu si prohlíží. 
Kytky někdo předem zalil, nezůstaly resty, 
kéž by takhle vypadaly všechny naše cesty. 
Balení mé příbuzenstvo bere jako banalitu, 
evidentně nezkusili naši drsnou realitu. 

 
 

Nechejte si dobré rady druhořadé jakosti, 
mám právo si rozbít hubu podle vlastní libosti!

Občas jednat nedospěle a vyvádět hlouposti
i narazit na mantinel obyčejné tuposti. 

Chybovat je přece lidské, nebudu se omlouvat, 
proč mě za to rovnou soudit, popřípadě pomlouvat?

Obuli jste moje boty? Prošli stejnou stopou? 
Vy soudcové samozvaní, co si rádi kopou? 

Chci jen lásku bez podmínek a jistotu v náruči, 
nemusí mít žádnou starost ten, kdo za mě neručí.

Kritiku si radši nechte, neposílí, otřese, 
ukliďte před vlastním prahem, komentářů zdržte se. 

Respektujte, pokud mluvím, nebo mlčím zarytě, 
nevolejte: "vystrč růžky!", chci být ve své ulitě! 

Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem, 
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!

Kdybych tady nebyla, Země se dál točí, 
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči. 

V hrobě by mi chyběla vůně předjaří 
a mým dětem maminka, co jim navaří. 

Buchty s láskou pečené nebyly by k mání, 
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání. 

Ještě horší nežli snášet doživotní půst, 
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst. 

Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní, 
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní. 

Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.  


 

Každého půl roku musím, ač jsem, prosím, introvert,
volat různým cizím lidem a to není žádný žert. 

Preventivky u zubařů a návštěvy praktiků, 
to všechno mám — jako matka — každoročně na triku. 

Moje nervy pracují už při představě anabáze, 
co nastane, až vylovím jejich čísla z databáze. 

Jsou v životě různé tahy, kterým těžko čelí věž, 
chce zbaběle změnit pole, vyslat krále strohým: „běž“. 

Nedá jí to, přežije to — lékaře i třídní schůzky, 
vyčerpaná večer drhne rukáv propocené blůzky. 

Chtělo by to asistenta introvertům k ruce, 
nebo aspoň štítek "nežrat — už jsem po záruce." 

A pak — podle nálady, 
zmizet tahem rošády. 

Kdyby tehdy nepodlehl věčné touze vlčet, 
nemusel být konfrontován se svým právem mlčet. 

Pošetile bez právníka na otázku odpoví, 
pak loučení se svobodou vystřídají okovy. 

Proč poučky nebral vážně? Měl poslechnout chasu! 
Svobody se nikdy nevzdat, s chlapci držet basu. 

Neposlouchal moudré rady, volnosti se zřekl, 
tím, že hloupě s kroužkem v ruce před svou dívkou klekl. 

Deset roků proto mlčí či znuděně zívá, 
monolog má jeho žena a on jenom kývá. 

Jeho vize byla jasná – pořídit si dědice,
nabrnkl si proto robu – tu saň s tváří světice. 

Dřív se tyhle patálie urovnaly rapírem, 
teď ji musí anulovat rozvodovým papírem. 

 

Než svolila k téhle noci, dlouho si ji předcházel, 
ukázal jí pokojíček, z něhož ji zrak přecházel. 

Skříň, v níž čekáš minimálně jednu velkou Nessii, 
naštěstí tam jsou jen šaty po pratetě Tessie. 

Jedna postel rozvrzaná – kdo všechno se na ní pářil?!
Kritikou mu zkazíš radost,  vždyť víš, jak se hrdě tvářil. 

Suchý záchod s pavoukama ještě nějak dáš, 
i tu postel, jejíž péra denně v zadku máš. 

Žel právě zde zahnízdil se synek v jejím lůnu, 
muž se prsí, že tu splodil následníka trůnu. 

Tak na tenhle pokojíček vzpomínky má věčné,
dej majzla na mužské vášně - jsou dost nebezpečné! 

Žil byl jeden horal, 
mezi šutry korál, 
na svůj věk furt kvetoucí, 
což je vážně matoucí. 

Často dýchal svěží vzduch, 
smrádek z hnoje v hejnu much. 

Z vlastních vinic sklízel hrozny
a dělal z nich patok hrozný. 
Čurdil ho dál sveřepě
a skladoval ve sklepě. 

Byl šikovný řemeslník, 
měl však tempo šnečí, 
tvrdil, že mu pohyb v horách 
nebývale svědčí. 

Na odlehlém místě 
toužil volně žít, 
pak si vzal svou ženu 
a z té višně slít.

V paneláku žral a kynul, 
touhle volbou prý se minul.  

Jsou věci, 
které vás v životě zlomí,
on však dál nezlomně sází své stromy. 

To je pořád: „hrnečku vař“, ale kdy se ozve dost? 
Předhazuješ „svojí partě“ denně, jako psovi kost. 

Ohlodají, nechaj zbytky, odejdou jak z krmíku, 
ještě remcaj: „dneska nic moc“ – chce to jinou taktiku. 

Nic ze dřezu neuklízet, simulovat slepotu,
škrtnout slovo „podstrojovat“ a nepřiznat „ochotu“.

Vařit pro své potěšení, dle vlastního vkusu,
neřešit, zda drahouškové otvírají pusu. 

Nepřijímat objednávky jako v hospodě, 
na odpověď „nevim, neřeš“ nechat o vodě. 

„Cokoli“ a „je to jedno“ napsat na papír, 
servírovat rovnou, ať si šmákne, bohatýr. 

Vařečku, to žezlo moci, s velkou pompou předat, 
a pak zdrhnout za kopečky, než to stihnou vstřebat. 

Jsou mocní, co onemocní pokušením škodit, 
potřebují "své poddané" jako loutky vodit. 

Chtějí vidět podřízené, jak se plazí po břiše, 
komplexy si kompenzují v narcistické poruše.

Klidným hlasem naznačí ti, že se chovat neumíš,
a své vlastní odbornosti celkem prdlajs rozumíš.

Cepují tě - při vší snaze - vždycky najdou vroubek
a potom tě rozeberou na poslední šroubek.  

Přijmeš, že jsi nemorální a pácháš jen škody,
nedůsledně připravená pořád vaříš z vody. 

Vezmeš za svůj věčný chaos, neodborný přístup
a s žaludkem rozbouřeným čekáš další výstup. 

Sebeúcta vzala za své, nervy v háji, člověče, 
řeknu vám to na rovinu, vyhraje, kdo uteče. 

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."

Poslanecké hnutí ANO mělo bláhového Bláhu, 
nechápu, že jeho slovům mohl někdo svěřit váhu. 

Se zvednutím rodičovské dělal hrozné cavyky,
prý, že mámy na mateřské ztrácí běžné návyky.

Hlavně, děvče, nepracuj, stačí porodit,
tím pracovní povinnost rovnou zahodit!

Není třeba uklízet, či nedejbože prát, 
mamča může ve dne v noci do sytosti spát. 

Budík ráno nezacrní, 
mimčo pořád v klídku chrní.  

Prádlo se pověsí a potom složí, 
pokrmy na stole samy se množí. 

"Onoseto", "Samoseto" za ni všechno odmakaj, 
i prdýlku poumývaj, když se prcci pokakaj.

Pak všechno vysmýčí, matky se válí, 
vyzkoušej to, když tě závist tak ukrutně pálí!
 

Pro chuť hořké čokolády vypustím, že hubnu,
prádlo musí rychle viset, sic zatuchne v bubnu. 

Pyžamo uklidit a přinést ručníky, 
snídaně nebude? Začněme od píky.

Připravuju misku... Co ta hora nádobí? 
co se člověk s uklízením denně nazlobí!

Koukám, že i odkapávač chce očistnou kúru, 
zatím stále bez snídaně - dvě hodiny vzhůru. 

Nakrmím andulky, pak spěchám předsíní, 
proč jen ty ručníky zůstaly ve skříni? 

Cestou jsem zakopla o hračky dětí, 
papírky zmačkané do koše letí. 

Pak ještě narychlo uklidím ponožky, 
snídaně? No jistě! Tabulka čokošky.

Proč ten postup od A do Z mozek nedává?
může za to jistojistě hlava děravá!

 

Od doby, co pořídili tohle nové hejno,
je celý dvůr pohnojený — všude samé lejno.

Všem slepicím velí jedna jménem Pepina, 
hned první den bylo jasné, že boj začíná. 

Až do „slavných" Velikonoc přikázala nesnášet, 
pak plánují konec stávky a od května zanášet.

Tak hospodář do kurníku pořídil si kohouta, 
ten holomek agresivní žene ho teď do kouta. 

Div, že oči nevyklove každému, kdo vstoupí, 
„je potřeba spravit kurník, ty křikloune hloupý.“

Od brzkého kuropění vyřvává jak na lesy, 
cítí se být nadřazený, má i panské móresy. 

Ozvalo se: „Kurník šopa!
Na slepice spadne šopa!

Ještě jednou pípneš, 
nespravím a chcípneš!“

A potom šli na vycházku, jako obvykle, 
rande tehdy ukončila hodně nezvykle. 

Pár dnů poté zaznamenal, jak se s Jamesem vodí, 
bezostyšně potvrdila, že s ním vážně chodí. 

Snape v mysli promítal celé to setkání, 
vůbec však netušil, čím tolik zavání. 

Přemýšlel, zda nepoužil slova nevhodná, 
zatím se ta změna zdála zcela náhodná. 

Vyrazili tehdy spolu někam do hor na túru, 
vlasy neměl vůbec mastné a šel v novém mundůru.

Potom zašli k němu a byl velmi pozorný, 
proč se Lily zdál najednou tolik odporný? 

Netušil, že za to mohl jednoduše pot, 
když cítila ponožky, co vyndal ze svých bot. 

Někdy jsou slova zbytečná, 
zbytečné celé věty, 
když tvoje banda netečná 
má svoje vlastní světy. 

Kolikrát dětem poručíš, 
že maj si hezky hrát
a pak za sebe neručíš
neb chtěj se zase prát. 

Věty, které dokolečka 
meleš ve smyčce
donutily leda křečka
k ranní rozcvičce. 

Ty tvé věty o úklidu
založily vlastní stát, 
kde si leží jen tak v klidu,
"nevím co" tam budou žrát. 

Na předkrm si daj "cokoli"
oběd: "je to fuk" 
"běž se kouknout na úkoly" 
poslal k nim náš kluk.

Někdy bych si dala spicha
s "ukliďte si tady" 
radši už jsem ale zticha, 
neudílím rady. 
 

Ve sborovně došlo kafe, učitelé šílí, 
zdá se, že jim na to konto docházejí síly.  

V příroďáku úča zírá na žáky jak výr, 
při pracáku i s kytkama vytrhává pýr. 

Zeměpisář ztracen v mapě, na kompasu hledá jih, 
dějepisář, jindy řečný, před tabulí divně ztich.

Češtinářka píše hrubky, ve slovníku hledá íčka, 
tělocvikář dojil kozu, shání seno pro koníčka.

Chemikářka vypěnila, výbuchem to hrozí, 
výparů se nadýchala a po stěně lozí. 

Fyzikářka váží prázdnou lahev od kafíčka, 
zdá se, že co chvíli usne, padají jí víčka. 

Když už ani hudebkářka falešný tón nerozliší, 
zachrání to školníková sáčkem kafe od Maryši. 

Seznamte se s tímhle chroustem, 
knihy hltá jedním soustem. 

Polyká a potom tráví, 
děj nadšeně převypráví. 

Čte při chůzi - občas bourá, 
v knihovně se pořád šťourá. 

Netuší, jestli je večer, či ráno, 
souseda nepozná, postavu ano.

Často vše prožívá s hrdinou děje,
při čtení v MHD nahlas se směje. 

Nevnímá, že knihu v polévce koupá, 
pointa všedních dnů zdá se mu hloupá. 

Imituje postavy a příběh prožívá,
neboť díky fantazii všechno ožívá. 

Mluví jenom o knihách a do čtení vás nutí,
"Zažranému čtenáři" dnes hrozí vyhynutí. 

Jen zázrakem ještě dýchá náš pozemský vzduch, 
je to totiž v současnosti ohrožený druh. 

Ačkoli už dávno nechodí do školy, 
každý den odškrtá TO DO list s úkoly.

Může-li vyhne se přímému útoku,
pod palbou kritiky, upadá do šoku. 

Málokdy dočká se ovací vestoje, 
obsese pořádkem nedá jí pokoje. 

Na srovnání věcí talent, pro systém má cit, 
běží-li vše podle plánu, zachovává klid.

Jakmile jí do fárplánu někdo hodí vidle, 
pociťuje vnitřní chaos, co ji zvedne z židle. 

Každá věc má svoje místo — běda, jak se někde válí, 
vše musí být dokonalé, a tak nikdy nezahálí. 

Nároků je pořád málo, tak na sebe klade víc, 
zdá se, že je kandidátkou na exkurzi do Bohnic. 
 

S kartáčem i chomáč vlasů odložila zase, 
kalhoty jí nejdou dopnout, jak přibrala v pase. 

Nehty má dnes okousané téměř do krve,
rozhodně to za tu dobu není poprvé. 

Temné kruhy pod očima, umaštěný cop,
v jedné ruce kýbl s vodou a ve druhé mop.

Vytahané tepláky a tričko samý flek, 
dneska chce být za dámu, no kdo by to byl řek.

Před vítáním občánků se malá pokadí, 
matka rudá, propocená, nu což, nevadí.

Na pohřeb do šatů ladně se souká, 
pak z kapsy kabátu bryndák jí kouká. 

Navždy, zdá se, s rolí mámy, 
je v kytkách punc "nóbl dámy". 

„Už ti táhne na čtyřicet, nejsi žádná mladice.“ 
Tuhle větu nevyžehlí sebevětší kytice. 

„Přes práh bych tě nepřenes, už máš kila navíc," 
lichotí i na druhý den ten "mládnoucí zajíc."

 "Už šedivíš, stáří klepe," potěší mě do třetice.
Nevíte, kdy uzavíraj nominaci na světice?

„Už se zase balzamuješ proti vráskám, miláčku?
Vždyť to nemá žádný efekt." Odseknu: "Drž klapačku!"

„Máš tu zase pěkný bordel, nezdá se ti, drahá?"
Už si chystám tupý předmět, marná lásky snaha.

„Měla bys dát dětem jíst."
„Tu máš recept, umíš číst!"

"Maminka má dortík lepší", je poslední kapka, 
zabila ho před vytřením podlah, konec, klapka. 

Nebaví vás koníčky? 
Pořiďte si mazlíčky. 

Slýchávali ze všech stran, 
zdál se to být dobrý plán. 

A tak si v té dobré víře
pořídili tohle zvíře. 

Prý je hodně spavé,
roztomile hravé. 

Realita je však jiná, 
skoro nikdy neusíná. 

Jak pavián pořád vřeští,
až jim z toho hlava třeští. 

Na co nejsou vůbec hrdí?
Že občas dost hnusně smrdí. 

Denně produkuje bobky
a po bytě trousí drobky. 

Přítulné též dvakrát není
a granule neocení. 

Bez laskomin hlady ječí, 
vyžaduje stálou péči. 

Chce to trpělivost kněze, 
do peněz to taky leze. 

Raději měli si pořídit domino, 
než tohle mrňavé uřvané mimino. 

 

"Chceme slyšet pohádku!" vykřikoval dav,
tak přeskočil ohrádku pan řečník — vlkodav. 

Dav nábožně naslouchal, když začal vyprávět, 
o tom, jak se z papundeklu staví lepší svět. 

Vystavěl před jejich zraky vesničku jak Potěmkin
a sliboval, že ty řeči promění i v mužný čin.

Přísahal publiku, že nikdy nelže, 
jen chybou v Matrixu happyend selže. 

Pak se chválil, jak zas hezky oblbl ty bloudy, 
když pozlátko umyl z tlapek a vlez do své boudy. 

Pohádku sdílel pak s celičkým světem, 
aby ji rodiče pustili dětem. 

Lidem se moc líbila, tak zvolili ho zase
tak je znovu u koryta pan politik "Prase."

Kdo hledá, toho najdou si
až zoubky svoje nabrousí.
Kdo hledá, bude odhalen, 
už není cesty z pasti ven.

Ví přesně co tě zajímá, 
i jaké nosíš spodky, 
co štve tě i co dojímá
a o všem vedou svodky. 

Znaj všechno, o čem tajně sníš,
co chceš, i co ti vadí, 
a hned jak něco vygooglíš
tvůj strýček G. tě zradí. 

Kdo hledá, toho dostanou
a budou krmit smetanou. 
Kdo hledá, tomu dají sníst
co mezi řádky mohli číst. 

Když se svěříš klávesnici
místo papíru, 
nabídnou ti investici
hezky na míru. 

Nákupy zmapuje
sušenka šílená
potom tě stalkuje
reklama cílená. 
 

Kdysi máti říkala ti: „však se ti to vrátí,
až jednou i tvoje děti nebudou chtít žráti."

Tenkrát ještě nepouštěla na notebooku pohádky, 
musela hrát divadýlko s gumovými zvířátky. 

Když to dcera v dospělosti chtěla dělat líp, 
každý pokus o krmení bez pohádek chcíp.

To prokletí fungovalo bohužel fakt dokonale,
novodobá "biomatka" předsevzetím dala vale.

Mechanicky otvírá se meziretní díra
a děťátko do notebooku na animák zírá. 

Když pohádka zastaví se, dítko sevře ústa, 
kolem jídla prostírá se atmosféra hustá. 

Nohy věčně odbíhají a ruce si hrají, 
„Proč nás stihlo zrovna tohle?" rodiče se ptají. 

Příčinou jsou feny
maminčiny geny. 
 

Jeho matka, Rychlá Střela, 
byla pilná jako včela. 
Otec Flegmouš Rozvážný, 
sňatek to byl odvážný. 

"Hošku, hošku, brzdi trošku, 
natáhni se na lenošku,"  
slýchal zřejmě od plínek.
Synek? Celý tatínek!

(Krycí jméno: Myslík Šnek.) 

"Hošku, hošku, zrychli trošku," 
maminka ho žene, 
Myslík hledí na ponožku 
odsekává, že "ne".

"Řeším, jestli do ponožky mimozemšťan vejde, 
mamiňáku, nech mě v klidu, rychleji to nejde."

Ona jin a on zas jang,
ona kytka a on tank.
On je brunet, dítě blond, 
přesto shodných genů fond.

Když stejný čas mají sdílet, 
Rychlá Střela má chuť střílet. 
Pokaždé si znovu říká, 
proč si vzala pomalíka. 

 

Učitelům odzvonilo, kdepak najdou spásu?
Jen ať poznaj co je práce... a jdou makat k pásu!
Denně učí jen pět hodin, pak si šunky válí
a našeho nejmladšího vůbec nepochválí. 
Furt jim musím vysvětlovat, kterak učit správně
a že pětku naší mladé dali protiprávně. 
Jen prázdniny, vyšší platy, s AI bude líp,
ministerstvo reformami plní další slib. 

Teď na nás nahlíží se zvedlým nosíkem, 
však oni za chvíli dolezou s prosíkem.
Až jim bude chybět „bachař“ pro srovnání spratků, 
při náboru nabídnou nám pěkně tučnou vratku. 
Smluvně si pak vyžádáme ještě padák zlatý
a odstupné pro jistotu nejmíň čtyři platy. 

Paradox a paradoxní, 
co když ale para dog sní? 
Zůstalo by jenom dox, 
už mu chystám malý box. 
Je to exotické zvíře
ideální pro rytíře. 
Jeví známky vyšších citů, 
jen má trošku obezitu. 
Netřeba se za něj stydět, 
není totiž vůbec vidět. 
Zbytek už si domyslete, 
bude k mání, jestli chcete. 

No a co s tím zbylým para? 
Rozplyne se jako pára? 
Tohle para? Ale kdeže!
Už se těší do manéže. 
Para dělávalo chyby, 
teď mu k tomu doxík chybí. 
Pejska hezky na vodítko,
ať nám nespolkne to kvítko.
Ať náš para není v pánu, 
bez něj doxík nedá ránu. 
 

Velenovy sestry byly jako vešky v kožichu, 
princezničkám hodlal sehnat bandu fešných ženichů. 

Helči slíbil dotek slunce, polibek, co nespálí, 
jak jim to teď v páru sluší pozoroval z povzdálí. 

Druhá sestra hnedle chtěla trumfnout starší Helenku, 
Měsíčník tu ráno čekal na spanilou Elenku. 

Na krku mu ještě zbyla ta nejmladší členka, 
s Větrníkem šťastná bude jeho sestra Lenka. 

Vzdá boj, když už jednou zvedl pohozenou rukavici? 
jenže: "Kde brát, přitom nekrást?" konfrontoval Večernici.

Nápad dostal večer oděn už jen do fusek, 
sehnal deštník proti slunci, časák, zákusek. 

Přísahal, že s hvězdičkami nepromluví víc, 
sestřičky mu pohrozily cestou do Bohnic. 

Básník hledal vhodný námět, co ho tvořit donutí, 
místo toho ozvalo se osamělé vrznutí. 

Nejdříve to považoval za hloupý vtip Múzy. 
Psát o jatkách krvelačných v temném domě hrůzy? 

Kdo se chodbou tiše plíží a na copak přitom šláp?
Co to vrzlo, koho vzbudí? Je to ženská nebo chlap? 

Vržou schody, nebo dveře, či snad péra pohovky?
Samý nápad na úrovni plytké školní slohovky. 

Cvrček ladí Stradivárky, 
básník vstává, vaří párky. 

Než koncert spustilo hladové břicho,
vládlo v té místnosti tísnivé ticho. 

Básník koukne do zrcadla, jestli mu to dneska sluší, 
doufá, že si aspoň vrzne s jinou osamělou duší. 

Z nábytku zmizely všemožné flíčky, 
na věnci adventním zaplály svíčky. 

V domácím vězení držel tě poslíček, 
dvacetkrát v různý čas přivezl balíček. 

Cukrovím naplníš všechny tři krabice, 
poctivě dodržíš vánoční tradice. 

S balicím papírem trápíš se hodiny,
všechno to podnikáš pro blaho rodiny. 

Snad děti neshodí vánoční stromeček,
zařídíš, aby "sám" zazvonil zvoneček.

Do lavoru děláš salát, rybě hrana zvoní, 
všude krve jako z vola, stejně, jako vloni. 

Potom brzdíš dětskou vášeň pro trhání papíru, 
Vánoce jsou svátky klidu šité přímo na míru. 

Dobrovolně tahat budeš zas z koberce chvojí, 
pro ten výraz v dětských očích, který za to stojí. 

Sečtěme se, kamarádi, jestli nás je dost, 
taky jestli nepřebývá nevítaný host. 

Chceš srovnávat vybavení, nebo co tě tíží? 
Na značky a připravme se, výstřel už se blíží, 

Hnáni touhou po vítězství toužíme být první v cíli, 
jen Ypsilon předvádí všem vlastní intelekt a píli.

To sis chlapče spletl soutěž, zde není nač čekat.
Nežvaňte a připravte se, už začíná hekat!

Spermie se s vejcem střetly, všem rychlíkům popřál skon,
vejce dalo přednost jemu – zpožděnému Ypsilon. 

Že si zvolí zrovna jeho, kdo by to byl řek? 
Tohle dítě bude chytré, ale děsný šnek. 

Takhle, Rychlá střelo, vznik
tvůj bratříček Pomalík. 




 

Pánbůh píše Gamebook Svět,
jeho pěšec táhne vpřed,
synáček si vzdychne těžce
posune vpřed svého pěšce. 

Pozemšťanka malou chásku
vypravila na procházku. 
Píšci měli bezva výlet, 
než po sobě začli střílet. 

Bláto - skvělá munice, 
jezdec prchá v panice. 
Dáma ustupuje stranou, 
prchá též - má na vybranou?

Druhý jezdec s odrážedlem, 
kupředu hnul vlastním sedlem. 
Dáma jde dál přes mrtvoly, 
pěšec leží sražen v poli. 

Tohle nebyl dobrý tah, 
výlet, zdá se, končí šach. 

Pánbůh vyhrál, syna zdraví, 
nezapomeň zemřít, praví.
Víš, že dneska už je pátek
tak ať lidi mají svátek. 

Samozřejmě Otče drahý, 
příště šach mat na dva tahy.

 

Nežli lásku pocítí
ještě nosil kytky, 
vábil ji tak do sítí, 
natahoval nitky. 

Když se na něj usmála,
přišla první změna,
než se tehdy nadála, 
stala se z ní žena. 

S pěstí srůstá vařečka,
ruce prádlo věší,
z dívenky je děvečka,
z chlapce dědek s pleší. 

Svoje děti od mala
na provázcích vodí, 
vždyť život je loutkohra
tak to přece chodí. 

Plůdek lásky z kokonu 
už se nevymotá,
tančí, zvedni oponu,
dokud hraje nota. 

Než přetrhá provázky, 
zapře rodiče, 
kdosi jiný zastane roli vodiče. 

Z marionet jsou loutkáři, 
co své děti vodí,
od premiér k derniérám, 
tak to přece chodí. 


 

Tak si teda, dívko, jdi, 
jen si klidně běž!
pak se nediv následkům, 
kterým neujdeš! 
Jdi si za tím princem snů, 
jen se za něj vdej!
Vždyť víš, já tě varoval, 
že je život zlej! 

Jenom klej,
vyčítej,
jak je sobeckej,
příšernej - samá nej.  

Tak si teda, chlapče, jdi, 
jen si za ní běž!
Vždyť víš, já tě varoval,
čemu neujdeš! 
Jdi za svojí princeznou 
do chomoutu vlez!
Život s paní líbeznou
bude někdy pes!

Jenom klej,
jak není hej
a ženy nej,
ty co tě nemazlej.

Nes svůj kříž, 
mlčky když už víš, 
že slzou zaplatíš, 
touhu být blíž. 


 

Básník naložený v lihu
pokouší se napsat knihu. 
Ladí tečky, ladí háčky,
málem sere do zatáčky.
Touží aby po něm zbylo 
jedno dokonalé dílo. 
Píše, škrtá, sprostě kleje, 
stižen tíhou beznaděje. 
Marně doufá, že ten list
bude někdy někdo číst. 
Vpřed ho žene bez ustání
jeho pošetilé přání. 

Třídou spěje k svému stolu
pan učitel na bižolu. 
"Pro prevenci neřestí
chci vám něco předvésti. 
Copak nám tu, školáku, 
naložili do láku?"
Žáček skrze lahev hledí, 
marně hledá odpovědi. 
Pak zahlédne štítek skrytý: 
VZOREK ČISTÉ NAIVITY. 
"Spisovatel, co nevydal ani jednu knihu, 
tak nám ho tu pro výstrahu vystavili v lihu." 

Zvuk zvonku, co na Vánoce plní tajná přání,
jako dnes mi v uších zní to jemné zacinkání.

Magická noc - ta při které zázraky se dějí,
o takových legendy se často vyprávějí.

Když hvězdičky počítali sami v svitu měsíce,
pod srdcem se zahnízdila jedna buňka z tisíce.

V určeném termínu před slunce východem,
zrození začalo kontrakcí příchodem.

V den tátových narozenin princezna svět spatří,
beze sporu k nejkrásnějším ten zážitek patří.

Zalykáš se samým štěstím nad spícími andílky,
když slyšíš dech pravidelný z jejich dětské postýlky.

Kdo k plejádám padajícím upíral své zraky,
možná dneska, tak jako já, věří na zázraky.

Myš dobré naděje v písemce stálo,
že je myš s tvrdým y, to není málo.
Úča byla dojatá - umí slova vyňatá!
Mys proměnil na myš, ale to se někdy stává,
prostě chlapec v zeměpisu trošku pokulhává.
Do slovního hodnocení napíšeme pochvalu,
že zadání správně přečet, co na tom, že pomalu.
Do pěti už sčítat umí, i otázce porozumí,
Za tradiční výukou nutno mosty spálit,
pětky ničí charakter, lze jen slovně chválit.
Pepík splnil kompetence - v devítce se nepočurá,
ministerským inovacím, vivat, sláva, třikrát hurá.
Dětem skryjme významy slov lobbismus a korupce,
škola hrou je krycí název pro továrny na tupce.

Ten můj slavný CML,
manžel, otec, všeuměl,
na otázky mnou kladené odpovídá spoře,
k odpovědi potřebuje času celé moře.
K speed datingu bude lepší přizvat chatbota,
jemuž nelze upřít vskutku velká ochota.
Obratem ti složí báseň nebo třeba ódu,
je galantní, naladěný v pozitivním módu.
Vnímá každé tvoje slovo, reaguje hned,
je ochoten věnovat ti nekonečno vět!
Nic po tobě nechce, nemá žádné hloupé kecy,
když je tázán, vyjádří se rozumně a k věci.
Požadavkům vyhoví a dík AI je vševěd,
na tulení postačí ti velký plyšomedvěd.
Pokrok prostě nezastavíš ani v pohádce,
v téhle manžel nevýkonný skončil na skládce.

Že mám doma lichožrouty, na to by si člověk zvyk,
ale co tu řádí nyní, to je velký otazník.
Bude to, zdá se mi, pořádná příšera,
počítám nejméně tříhlavá chiméra.
Do chodby vkrádá se zásadně nezutá,
na zemi válí se ponožka smrdutá.
Jinde zase trenky nebo části pyžama,
v koupelně vždy odtok vany ucpe chlupama.
Špinavý kapesník pod polštář ukryje,
málokdy po sobě nádobí umyje.
Věci různě poschovává a po zemi drobí,
po koupelně špínu cáká, kachličky tím zdobí.
Nikdo ji neviděl, nikdo nic neví,
v noci se nejspíše potajmu zjeví.
Přísahám, jednou ji dostanu,
a potom pověsím v průvanu!