Moje články

Jack dovedl do místnosti další tři slečny, které se chtěly stát Doktorovou novou asistentkou.
První měla na sobě nepřehlédnutelné, duhově pruhované punčochy a neuvěřitelně se culila.
"A co umíte vy?"
"Opravuji slohové práce a dělám inventuru zásob čokolády."
Druhá měla na sobě splývavé sárí a tvářila se tajuplně.
"Peču vynikající domácí kokosový koláč a tvořím webové stránky v HTML."
Třetí na sobě měla tmavě zelený historický kostým se skládanou sukní.
"Z hlavy cituji sonety a dělám předníma pacičkama *vl* *vl*."
"To je ale kvalitní materiál. Doktore, neuvažoval jsi někdy o tom, že bys pro jednou přijal jako asistentku nějakého mladíka?"

Podívej se z okna,
na Planetě snů,
neotvírej dveře,
jestli mi nevěříš.
On už na tebe čeká.
Postav se na špičky,
jestli jsi maličký,
zavaž si tkaničky,
poutníče stařičký.
Potom spolu běžte,
spasit tenhle svět.
Ten první sen,
když se ti jen klíží víčka,
ten sen,
co zdá se ti již odmalička.
První sen,
dárek šeré noci,
pohádkový útes,
který navnadí,
první sen,
co přijde ku pomoci,
smaragdové město,
které naladí.
Než se v peřinách
otočíš na druhý bok.
A dokud v tobě city hoří,
v plných barvách širých moří,
v kruhu masek navždy tanči,
jak touha,
mezi dvěma pomeranči.

*skříp skříp*
Na ulici se zhmotnila Tardis. Vystoupil Jack, pečlivě nažehlený a v kabátu čerstvě dorazivším z čistírny.
Rozhlédl se kolem sebe: "No to jsem blázen. Proč nás Tardis přivezla právě sem?"
*skříp skříp*
Na ulici se zhmotnila Tardis. Vystoupil Jack, pečlivě nažehlený a v kabátu čerstvě dorazivším z čistírny.
Všiml si druhého Jacka a pečlivě si jej prohlédl: "No nazdar. Když už jsme se tu tak sešli, co děláš dneska večer, fešáku? Wow, takhle fakt vypadá můj zadek zezadu?"
*skříp skříp*
Na ulici se zhmotnila Tardis. Vystoupil Jack, pečlivě nažehlený a v kabátu čerstvě dorazivším z čistírny.
"Hello boys!"

"V ten den, v ten osudný den. Země se bude halit do noci a lidé toho světa budou spát a třást se hrůzou, vědíce, že úsvit přinese Poslední den. Den, kdy se veškeré tvorstvo navždy změní. Jako jeden z potomků Gallifrey v ten den zůstane neposkvrněn."
Vědma čtyřikrát rytmicky poklepala prstem.
*ťuk ťuk ťuk ťuk*
*ťuk ťuk ťuk ťuk*
"Po celý život si ponese odkaz svého původu. Bubnování. Pochod bojovníka. Tlukot srdce Pánů času. Bude jej soužit na věky. Spojí jej s námi napříč všemi časy. Bílocípá hvězda jej dovede k nám."
"Jeho jméno," na chvilku se odmlčel, "bude Master."

Nechtělo se mu psát. Zima konečně odcházela na odpočinek a i poslední místa, která ještě před pár dny skrývala pod svým hábitem, ožívala v barvách a tvarech. Raději se šel se svou návštěvou projít.
"Doktore, ta hra mi dělá starosti. Nevím, jestli ji stihnu dopsat. Proč nemohou lidé cestovat časem tak jako ty?"
"Pro lidi existuje jen jeden směr. Jsou podřízení času a čas velí 'vpřed'. Tak je to správně."
"To je dobré! To bych mohl použít."
Došli až na okraj parku.
"Doktore, podívej!" Will se sehnul k zemi, "poslední petrklíč. Pro tebe. Nech si jej, jednou ti přinese štěstí."

Varování: Brutalita
Světlo žárovky bliklo. Jako když malá muška proletí proti slunci. Poprvé, podruhé. Vlákno párkrát zabzučelo, a pak oněmělo. Tma v mlčenlivých a vytrvalých krocích postupovala dál. V rohu čítárny seděla skrčená holčička a listovala knížkou. Stránkou za stránkou, obracela list za listem a pokaždé to vydalo ten tichý, tupý zvuk. Rezonoval po celé místnosti, protože tam nikdy jiný nebyl. "To je ale zvláštní, vždyť když jsem přišla, bylo tu tolik lidí." Najednou si toho všimla. Když jen koutkem oka zahlédnete, jak se stín za vámi pohnul, ztuhnete hrůzou.
Knihy ožily. Nezbylo po ní nic. Ani stín a ani kapka krve.

"Připraví se kapitán Jack Harkness! Můžete mu někdo přinést čerstvý ručník?"
"Klapka!"
"Zdravím dámy. Podívejte se na svého muže, teď na mě, znovu na něj a nyní zase na mě. Bohužel on není já. Ale když se začne hnát za Doktorem a prchat před nepřáteli, může mít tak pevné boky jako já. Podívejte se dolů, nahoru, kde jsme? Na Marsu. S mužem, který má postavu, jakou by mohl mít i váš muž. Co máte v ruce? Zpět na mně. Mám to já. Je to ústřice a uvnitř dva klíče od Tardis. Všechno je možné s mužem, který cestuje s Doktorem."

"Usekej drobně půl kilogramu vepřového masa... No, tak to bude napínavé."
Doktor předčítal z obrazovky, Jack měl na sobě zástěru se šňůrkami zavázanými za zády na mašličku, něco míchali v kastrůlku a významně nad tím mávali sonickým šroubovákem.
"Vraz do něho dvě celá vejce, přilej půl koflíka sladké smetany a dej k tomu strouhané žemličky tolik, mnoholi jest zapotřebí, aby to dobře pohromadě drželo, dej k tomu citronové kůry, nové koření, hřebíček a dobře to osol..."
Jack si otřel orosené čelo. Kde jen se takové přísady shánějí?
"Já nevím, jestli z tohohle něco bude. Doktore, kdo že byla ta Rettigová?"

Volné pokračování drabblu Štěňátko
Varování: 15+
Jack a John spolu trávili třetí rok v časové smyčce a snažili se nějak zabavit.
"Červený!"
"Černý!"
"Jacku, nesnažíš se mne obehrát tou kartou v rukávu?"
"To by mne nikdy nenapadlo. Černý!"
"Jo, černý tu bude hodně, jen co zhasnu... Osmičku!"
"Trojku!"
"Jacku, na trojku zapomeň, jsme tu sami. Kříže!"
"Eso. Stojíš!"
"To už dlouho a ani sis nevšiml. A to jsem taková dobrá manželka. Dál?"
"Desítku!"
"To nemám. Tak dál."
"Sedmička, lízni si."
"Vyhrožuješ nebo mi dáváš naději?"
Jack shodil balíček karet na zem. "Johne, není divný hrát prší s kartama na žolíky?!"
"Jinak nemůžeš vyhrát Miss mokré tričko!"

Varování: 15+
"Ianto, dnes v noci jsme na základně úplně sami. Všichni už odešli. Neměl bys chuť... třeba na kafe?"
Ianto se významně podíval na hodinky, poté odložil šálek i podšálek na nejbližší stůl.
"Jen na kafe?" doptával se Ianto, zatímco Jack pracoval systematicky odshora dolů, knoflík za knoflíkem.
"To záleží na tom, co by byl vhodný zákusek ke kávě. Ehm..." zarazil se Jack.
"Copak?"
"Zaseknul se ti zip na kalhotách."
"Nemáš za něj tak tahat."
"Co s tím?"
"Nevím. Mohu zkusit laser, pistoli ráže devět milimetrů, šroubovák nebo támhlety kleště."
"Kleště v žádném případě ne!"
"Moment, už to konečně povolilo."
"Gloria!"

Varování: Captain Jack Harkness, 15+
"Doktore, jsi si jistý, že se mají kyberlidé objevit přímo tady?"
Jack se rozhlížel. Stáli na opršelém, jihozápadním pobřeží Walesu, nedaleko Cardiffu, kde nebylo absolutně vůbec nic.
"Naprosto. Mám na to tohleto úžasné udělátko, to když se tady zmáčkne a támhleta ručička ukáže nahoru, tak to bezesporu něco důležitého znamená."
"Já jen, že v té husté ranní mlze skoro nic nevidím. Au." Jack do něčeho zezadu narazil.
"To znělo kovově."
"To byla stará, plechová popelnice."
"Tak to jsme určitě na správné cestě..."
"Doktore, tohle je jak východoněmecký fetišporno! Taky ti všechno ukazují jen zezadu a není tam pořádně nic vidět!"

"Donno? A co je v téhle tašce?"
"Plavky. Chápeš... Kdybychom se dostali na Planetu plavčíků."
"A v téhle?"
"Svetry se soby! Jestli mám jít na večeři na severním pólu, nemůžu si na sebe vzít nic jiného! Dobře, dělám si legraci... Není ti tu někdy zima?"
"A v té velké?"
"Převleky z maškarního. Posledně jsem šla za berušku. Nikdo mne nepoznal! Věřil bys tomu?"
"A kde máš dres rozhodčího?"
"Je támhle v tom kufru... No dovol?!"
"Donno, ty jsi opravdu dáreček. Asi budu muset v Tardis přidat jedno patro, nebo Ti pořídit šatník, který je uvnitř větší."
"Takový jsem VŽDYCKY CHTĚLA!"

Poznámka - Epizoda "The Waters of Mars"
Na rudé planetě,
uprostřed nicoty,
uprostřed prázdna,
a opuštění,
zamávej kometě,
přivítej mrákoty,
napij se do dna,
a zapomnění.
Tiše tu plápolá,
jiskřička naděje,
jiskřička touhy,
a odpuštění,
halí se do hola,
a než se naděje,
zbývá jen ticho,
a zatracení.
Omamné,
tušení,
že tohle,
bušení,
bude,
to poslední,
tak v kleče,
usedni.
Slzy,
a dojetí,
všichni,
jsou prokletí,
navždy,
jen v zajetí,
uprostřed staletí.
On stojí,
na skále,
čeká,
a naslouchá,
ví,
že má na mále,
ví to,
a to jej strašně bolí,
že jejich smrtí,
vzejde na symboly.
Kape,
a teče,
tiše,
se vleče,
tiše,
se vkrádá,
ta černá,
ta zrada.
Studená,
a chladná,
řeže,
jako led,
zákeřná,
a zrádná,
sladká,
jako jed.
Černá voda,
dárek od Neznáma,
černá voda,
teče ze všech střech,
cosi jako spála,
a nevratná škoda,
láska pro ztracené,
láska a jen pech.
Černá ústa,
přebarvená voda,
zamořená doba,
symbol našich ztrát,
černá zhouba,
nákaza a zloba,
černá pro neznalé,
černá bude zrát.
Černá smrt,
jak výzva,
pro Doktora,
důkaz,
že i ta moc,
má svůj vlastní stín,
černá noc,
a černá epištola,
důkaz,
že i já teď,
náš svět opustím.
Voda,
která dává,
voda,
která bere,
voda,
neúprosná,
neútěšná,
naše kolébka,
náš hrob.

Doktor a Jack doběhli na konec ulice.
"Myslím, že utíkal vlevo," rozhlížel se Doktor.
"Já ho viděl zahýbat vpravo. Rozdělíme se."
O minutu později a jeden blok řadových domků dále se opět potkali.
"Viděl jsem ho! Běžel támhle do toho domku," hlásil neprodleně Jack.
Doktor si narovnal kravatu: "Tak pojďme na návštěvu."
Prošli krásnou, udržovanou předzahrádkou a zaťukali.
"Ahoj! Já jsem Doktor a tohle je kapitán Jack. Hledáme takového vysokého..."
"mladého," (dodal Jack)
"rychle utíkajícího," (upřesnil Doktor)
"pohledného," (dodal Jack)
"muže." (definitivně určil Doktor)
"Johne a Jakeu, pojďte okamžitě dolů!" zaburácela britská matka.
Jackovi se rozzářily oči: "To byla dvojčata!"

*hvízd hvízd*
"Donno? Už jsme tady. Slíbil jsem Ti něco mimořádného," volal doktor směrem do patra se šatníky.
"Už běžím," ozvalo se seshora. Donna měla na sobě dlouhé, splývavé šaty a snažila se tvářit roztomile.
*chrup chrup* Ze zdí se ozývalo roztodivné chroupání.
"Doktore! Od kdy máš na palubě KRYSY?!" zařvala Donna, mezitím vyskočivši na prostřední žbrdli zábradlí a vrávorajíc.
"Ale no tak, nedělej nám ostudu. Ty jsi se mnou ještě nikdy nebyla na planetě svišťů?" Doktor otevřel dveře, nasadil si brýle a zadíval se směrem dolů. "Ahoj, já jsem Doktor. Copak to děláte?"
"My jsme chtěli jen ochutnat!" *písk*
Nesoutěžní bonus:
Když potká svišť sviště,
postaví si hřiště.
Když se potkaj tři svišťi,
cvičištěm jen prosviští.

"Tak záchranu města máme za sebou..."
Doktor postával ve dveřích Tardis a zadumaně se tvářil. Ona totiž byla výjimečná. Když ho potkala, podívala se mu na boty, zvolala "bílý!" a něco si zapsala do deníčku. Naprosto ho fascinovala. Asi ji v budoucnosti potkal.
"Víš... Můžeš tu zůstat. Nebo můžeš jít se mnou, kamkoliv, až na konec světa."
"Když já si nejsem jistá. Co moji studenti... Nemohu je opustit."
"Tahle budka dokáže cestovat v čase. Můžeš být zpátky za pět minut."
"Já vím," zasnila se, "za pět minut."
Doktor si prohrábl vlasy a usmál se.
Pak už ji nikdy nikdo nespatřil.

"Doktore, k čemu je tenhle knoflík?" zvídala Donna, zatímco on vykukoval ze dveří.
"Ten ne, to bychom poskočili dopředu o dva dny."
"Hm, takže tahleta páčka?"
"Zkus to. Ale jen velmi jemně."
Donna zrudla: "Doktore! No dovol! Já jsem tak NĚŽNÁ, že si to ani nedokážeš představit!" Oddechla si: "To se mi ulevilo." Usmála se od ucha k uchu.
*skříííp*
Doktor uskočil zpět, pak se znovu podíval ze dveří, pro něco šmátnul a otočil se: "Chceš tu cihlu z té zídky na památku?"
"NE!"
"Teď obráceně, zprava je to dobrý."
*mňauuuuuuuuuuuu*
"Co to bylo?"
"To byla kočka na té zídce."

"Jacku, drahoušku, jsme v týhle časový smyčce už druhej rok, ta postel je fajn, ale začínám se nudit."
"A co bys s tím chtěl jako dělat?"
"Pořídíme si štěňátko! Nic neříkej, já vím, musím vymyslet, jak ho sem dostat, ale venku si toho nikdo nevšimne, tam je to sotva týden..."
"Johne, ty ses dočista zbláznil!"
"Malýho, chlupatýho pudlíka, měl by podobnej výraz, jako když chceš, abych ti podal flašku."
Mlčky se na sebe pár vteřin dívali. Jack seskočil z postele, John vytáhl bouchačku zpod polštáře. *prásk* Třísky se rozletěly do okolí. Jack si utřel zkrvavený ret. A pak se políbili.

Davros. Nikdy na to jméno nezapomenu. Stejně jako na žádné jiné. Stáli jsme tam oba, uprostřed zkázy. Vesmírné lodě vybuchovaly, Dalekové umírali po tisících a historie se opakovala. Ale i tak... Nemohl jsem ho tam jen tak nechat. Musel jsem se ho zeptat. Je snad soucit slabost? Někdy o tom všem pochybuji. Svým prázdným obličejem mne sledoval, jako kdyby to všechno věděl. Poslední tyran navzdory Proroctví. Kamkoli se podívám, vidím jeho modré oko a slyším ten smích, než si jej odnesl oheň.
Dalek Caan říkal, že jeden stejně musí zemřít. Jsem opravdu jen Ničitel světů? Je mi to tak líto...

Doktor a Donna otevřeli dveře podezřelé cukrárny a Doktor okamžitě zamířil do kuchyně. To nejzásadnější se přece VŽDY odehrává v kuchyni.
Donna zkoprněla: "Pane bože, pane bože! Kam zase běžíš?! Já se z toho picnu!"
*pic*
Na Doktora zaútočil mimořádně zákeřný čokoládový bonbon. Zezadu. Něco lepkavého sladce zaklaplo dveře.
"Donno!"
"Doktore, tady mají na pultě pralinky! Pravé, nefalšované! Kde zase jsi? Pořád mě někam taháš, tohle jsou Dalekové, témhleto roboti, kdo ví co ještě..."
Donna se olízla: "Tafleta je napfofto úfafná! Fuj, v téhle je chilli!"
*flus*
Čokoládová hmota v hrnci na plotně se uchechtla a karamelová karamela si krkla.

Jack seděl v kapitánském křesle a procházel si staré záznamy Agentury. Je to tak dávno a teprve za několik let se to stane. Mezi prsty obracel fotografii kapitána Jacka Harknesse a pod zachmuřeným obočím mu začaly vlhnout oči. Bylo toho tehdy tolik co říct a tak málo času. Vzpomněl si na jeho hlas. Byl tak sebejistý a křehký. Tak nesmělý a ostýchavý. Jack vstal, rukama se ujal svého imaginárního, snového partnera a do taktu motorů začal po palubě tančit. Krok, sun, krok. Jack a Jack. Taková to byla láska. Nejkrásnější zůstane, protože dokonalá mohla být. Navždy spolu, jenom každý jindy.

Doktor si postěžoval: "Nemám rád vojenské základny. Poslední, která vypadala takhle, šéfoval takový megaloman, Henry van Statten. Skončil v Seattlu, San Diegu nebo Sacramentu, někde, kde to začíná na S... Nelíbil by se ti."
Před vchodem do základny bylo několik stanů.
"Stany, proč to vždycky musí být stany?"
"Já to omrknu, jsem expert v nakukování do stanů," nabídl se Jack, "například posledně ve sprchách..."
"To rozhodně nechci vědět!"
Jack vyrazil na obhlídku. Pět minut. Deset minut. Nic. Doktor obešel pár stanů a nevěřil vlastním očím.
"Jacku, můžeš mi vysvětlit, jak dokážeš skupinu nepřátelských vojínů během pěti minut naučit svlékací poker?"

*hvízd hvízd*
*skříp*
"Kde to jsme?" ptá se Jack.
"Země, Evropa, dvacáté první století, venkovská farma," Doktor se nadechnul místního odéru a významně pozvedl obočí.
"A co tu děláme?"
"Něco narušuje časoprostorové kontinuum a zmenšuje to velikosti. Musíme zachránit slepice."
"Cestovali jsme přes půl vesmíru a času kvůli slepicím?"
"Každá slepice potřebuje životní prostor."
"Ty máš se slepicemi zkušenosti?"
"Na Gallifrey se měly dobře, klece byly uvnitř větší. V každé bylo několik polí. Klece byly nutné, jinak se v červené trávě ztrácely."
"Tyhlety opeřené, chundelaté... A jak se koketně natřásají!" Jack se zezadu zadíval na nejbližší kropenatku.
"Jacku?"
"Ano?"
"NE!"

"Doktore," zvolal polohlasem Alonso, zatímco se snažil nenápadně zjistit počet nepřátel za rohem, což při rozměru přistávacích ploch jeho uší kapitána Jacka vrtošivě pobavilo.
"Jsou tam dva," dodal.
"Dva zvládnu klidně i najednou," holedbal se Jack a vyrazil kupředu.
Alonso se začervenal a Doktor si upravil brýle. Povzdechl si: "To je konec, jak nás mám zachraňovat, když se Jack snaží všechno sbalit, bez ohledu na rasu, náboženství a množství kybernetických implantátů?"
*puf*
"To je konec!" zvolal Alonso vyděšený k smrti, "zabili kapitána Harknesse!"
Alonso se rozličnými hmaty pokoušel zjistit zdravotní stav zasaženého a z podlahy se začalo ozývat spokojené vrnění.