Moje články

Šla jsem na procházku, tady na chatě u rodičů stejně není co dělat.
Procházela jsem lesem a přemýšlela jsem co všechno bych dělala, kdybych mohla.
Celý den mám pocit, že mě někdo sleduje. Ale to asi bude paranoia a málo lidskýho kontaktu. Přece jenom mi bylo zvláštně a tak jsem se radši otočila a zamířila jsem domů.
Po pár minutách chůze jsem ale přestala poznávat svoje okolí, stromy se změnili z dubů na smrky a byla větší zima. Otočila jsem se a snažila jsem se najít cestu zpátky, když v tom mě zamrazilo. Dívalo se na mě velké upřené oko.

“Měla by ses s ním rozejít”
Brečela jsem kvůli Petrovi, zvedla jsem překvapeně hlavu a podívala jsem se do očí Ďáblovi. Vypadal jako člověk, ale měl rohy a velká černá křídla s bílými skvrnami.
Polkla jsem knedlík v krku. “Cože?”
“Rozejdi se s ním. Nezaslouží si tě.”
“Tati, nemotej se do mých vztahů.”
Otec vzdychl a sedl si vedle mě na postel.
“Možná kdybys nebyla tak tvrdohlavá, neublížil by ti každej blbec kterýho potkáš.”
Odsedla jsem si od něj.
“Ty zrovna nejseš ten nejlepší vztahový poradce. Nevyhodili tě z nebe?”
“O tomhle už jsme mluvili, stejně si tě Petr nezaslouží.

“Docela příjemná restaurace, co?”
Kývla hlavou. “A ty porce jsou tak malý, že bych těch řízků snědla dvacet.” řekla potichu, aby ji nikdo neslyšel. Zasmáli jsme se.
Chtěl jsem ji o ruku požádat už dlouho a konečně mám příležitost.
“Bětko, chci se tě na něco už dlouho zeptat.”
“Na co?” Kývla a snědla kus řízku.
“Seš nejlepší ženská, kterou jsem kdy potkal.”
Vyndal jsem z kapsy krabičku a klekl si na koleno.
Bětka začala rudnout.
“Vezmeš si mě?”
Bětka začala otékat a dusit se.
“Hele, já vim že je to velkej krok ale-”
Mezi nádechy řekla “Mám,, alergii,, na kopr.”