Moje články

"Fakt: někdo přijede a půjde po tobě, abys čímkoliv, co se ve Strachově děje, nenakazil zbytek země," shrne situaci Neklan.
"Pošlou nejlepšího. Říká se mu Vrána. Nikdy nebyl neúspěšný."
"Nejsi nejlepší ty?"
"Stěží. Já jsem černá ovce."

Brzy ho na ulici spatřil. Vrána chodil v bílém, v pestrobarevném městečku zářil.
Artur se rychle ztratil z dohledu.

"Další fakt: po dvou týdnech ve Strachově neodjedeš. Vyzkoušeno na vlastní osobě, potvrzuje to i Ladin deník. A bez úspěchu během dvaceti dnů musí zpátky."
"Pokud se budeš dostatečně dlouho skrývat…"
"Vozidla opouštějící Strachovskou oblast potkávají ošklivé nehody."
"Geniální. Nemusíme mít krev na rukou."

"Jak bych jim zmizel? Najdou mě. Ze Strachova pryč nemůžu a je to tu malé. Dřív nebo později…"
Artur se ztěžka posadí a opře se o Ladin náhrobní kámen.
"Co najít tu… bednu, pro kterou tě poslali. Můžeš pak vyjednávat."
"Tohle je válka, Neklane, ty naivko. Jestli mě chtějí dostat, dostanou mě."
"Za zkoušku to stojí."
"Za dva týdny tady jsem se v pátrání nikam neposunul, a v téhle napjaté situaci to mám vyřešit?"
"Zkusme si zopakovat, co už víme. Moje máma si to vždycky zpívala, že pak mozek funguje lépe."
"Ani omylem nebudu zpívat, když mi jde o krk!"

"Co se jí stalo?" zjišťuje Neklan, zatímco Artur zkoumá náhrobek.
"'Utéct je jediná záruka svobody, zmiz dokud můžeš.' Co tím myslela?"
Dědek se sotva nadechl k odpovědi.
"Musí Artur utéct ze Strachova? Všichni cizinci tu zemřou? Proto jich tu máme málo?" tlačí na něj Neklan.
"Já už odjet nemůžu. Strachov mě nenechá," přizná Artur.
"Ale kulový. Musí zdrhnout před svým zaměstnavatelem. Ladu dostali kolegové. Deset bodných ran šroubovákem v hrudi, neslučitelné se životem."
Artur se zvedne. V dálce svítá.
"Někoho sem posílali. Myslel jsem, že ji vyzvednou."
"Podívej, za to ty nemůžeš," otočí se Neklan. "Ale teď se musíš ztratit."

Zpráva, že se U platanu ve Strachově ubytuje světoznámá malířka, proletěla hotelem jako namydlený blesk. Artur se o kulturu nezajímal, tudíž ji na chodbě prostě pozdravil a pokračoval dál. Uklizečka na konci chodby do něj žďuchla.
"No není ona úžasná?"
Zvedl obočí. "Kdo? Ta divná osoba?"
Uklizečka o ní začala vyprávět. Na mobilu ukazovala sociální sítě, a zatímco se Artur snažil zdrhnout, z pokoje hvězdy vyšel výkřik.
Dáma vyběhla ze dveří s velkým obrazem.
"Podívejte! Vidíte to taky?"
Zeměkoule uprostřed plátna se pomalu otáčela a po jejím povrchu se procházela groteskní dlouhonohá stvoření.
Artur se zasmál.
"No, vítejte ve Strachově!"

Lezou pěšky do kopce k červené chalupě.
Před vrátky čeká stařík v noční košili.
"Jsem svobodný člověk! Nechte mě být!"
Neklan zírá na jeho bosé nohy ve sněhu. "Měl byste se obout."
"Ne! Boty bych musel koupit ve městě a tam nepáchnu!"
"Poslyšte, mám vaše vzpomínky," zastaví Artur staříka.
"Ach! Proč jsi to neřekl hned? Mám pro tebe zprávu od kolegyně. Byla tu před lety."
Artur ho následuje do chalupy. Dostane zažloutlý papírek, kde úhledným rukopisem stojí:
Utéct firmě je jediná záruka svobodného života. Zmiz, dokud můžeš.
"Ona už nemohla," vysvětlí strařec. Namíří prstem do rohu zahrady, kde stojí náhrobek.

"Co jsi dělal celý den?" ptá se Neklan zpoza recepce.
"Venčil dvouhlavé kůzle," odpoví Artur jakoby nic.
Neklan zírá.
Artur zírá zpátky.
A pak - "Cože? Co jsem to řekl?"
"Takže jsi nevenčil dvouhlavé kůzle," vypadá Neklan poněkud zklamaně.
"Jasně že ne, to nejsou moje vzpomínky! Co to má do háje znamenat a proč je mám v hlavě vedle svých?"
"Těžko říct. Ještě něco si pamatuješ?"
"Červená chalupa na kopci. Za ní jeskyně. Všude jsou tam vyřezávané zvířecí kosti."
"Vím, kde to je. Měli bychom tam zajet."
"Teď v noci? Na samotu obloženou kostrami?"
"Ty vzpomínky máš určitě z nějakého důvodu."

Čím více času v tom prokletém městě strávil, tím těžší bylo odjet. Když se pokusil vrátit do Prahy, nemohl najít peněženku, zranil si ruku a jeho autobus se krátce za městem porouchal.
Přestal pokoušet štěstí.
Pronajal si v centru garsonku s výhledem do dvora. Byla prázdná, jen na okně sesychala jakási rostlina. Zeptal se majitelky, co je to za druh.
"Mučenka. Přivezla jsem si ji z Jižní Ameriky. Chtěla bych si vypěstovat vlastní marakuje!"
"To se už asi nepovede," děl Artur.
"Proč myslíte?"
Z oškubaného stonku odpadl suchý list.
"Vám se nezdá…?"
"Až zplodí ovoce, ne abyste mi ho snědl!"

Na setkání cestovatelů, které podle Artura postrádalo smysl, protože ze Strachova se nedalo odjet dál než padesát kilometrů, vyslechli Janečkovu ženu Valerii. Janeček byl zaneprázdněn.
O ztracené truhle nevěděla. Dramaticky pohazovala vlasy a mrkala.
Když odešla, Neklan se zatvářil významně. "Jako by na tebe neměla vliv."
"Prosím?"
"Všichni chlapi jsou z ní paf. Zobou jí z ruky. Možná máš na schopnosti strachovskejch imunitu, když nejsi zdejší."
Artur zvedl obočí. "Nezdá se, že by to působilo na tebe."
"Já za tenhle tým nekopu."
Artur nezareagoval. Jejich pozornost upoutala
Valerie, která zářila opodál v hloučku obdivně zírajících uslintaných mužů, a zničehonic vykřikla.

Artur se opře o bar na recepci hotelu, kde se před pár hodinami ubytoval. Recepčnímu je maximálně dvacet, má modré vlasy a potetované paže. Hosté ho zjevně obtěžují.
"Potřebuji mluvit s někým z radnice," vrčí Artur.
"Radnici jsme zrušili během pandemie."
"Tohle město musí nějak fungovat!"
"Budovu radnice odkoupil majitel firmy pro nakládání s odpady. Část povinností na sebe převzal. Zbytek… funguje. Netuším jak. Pracuju v hotelu, člověče. V noci."
Artur si promne obličej.
"Strachov řídí vrchní popelář?"
"Mohl byste říct, že je to doslova skládka," uchechtne se.
"To začalo, když byl okres několik měsíců izolovaný?"
"Jo. Pandemie mnohé změnila."

Na Plochou horu vede z města Strachova několik turistických tras. Kromě toho ji také kolem dokola objímá železnice.
To vše si Artur zjistil předem. V den, kdy vyrazil na cestu, se však stala strašlivá nehoda: neuvážený freeride snowboarding na oné hoře způsobil uvolnění menší laviny, která zavalila právě projíždějící vlak. Pod nánosem sněhu se většina vagónů naložených uhlím z nedalekých dolů převrátila. Strojvůdce zůstal uvězněný v lokomotivě. Trať na několik dnů beznadějně neprůjezdná.
Artur zmačkal lístek na vlak, který držel nachystaný v ruce. Bude se do Strachova muset dostat jinak.
Jakoby ho to proklaté město už od samého začátku odmítalo.

Ráno se mu obvykle vstává těžce. Oči slepené, tričko propocené. Dřív si rád přispal, zahrabaný v duchnách v dětském pokojíčku. Ty časy jsou pryč, stejně jako finanční jistota. Tohle je dospělost. Nezávislost na rodičích.
Do práce se musí.
I když je to vaše druhá práce a před třemi hodinami jste se vrátili z noční v té první.
Něco nesedí. Ten hluk. Nevzbudil ho budík, ale troubení auta pod oknem.
Najednou se mu oči otevřou samy.
Hurá! První den v novém zaměstnání.
Ode dneška bude pomáhat tomu podivnému cizinci hledat nějakou ztracenou bednu, či co.
Vystřelí z postele jako namydlený blesk

Zamyšleně hleděla na obraz, když přišel hrabě.
„Poraďte mi. Mistrovské dílo, dokonalé barvy. Ale nechápu, co to má být? Zelený kůň?“
Zatvářil se překvapeně. „To je pochopitelně drakůň. Kříženec draka a koně. Neslyšela jste o nich?“
„Proč tu máte takový nesmysl vyobrazený?“
„Má rodina je chovem drakoňů proslulá!“
Sanie zamrkala. Konečně se potvrdilo, že hrabě je cvok.
Jenže najednou ji vedl celou zahradou, do zadní části – za keřem se ukrývaly stáje a v nich… zelené, šupinaté potvory s koňským tělem a ještěří hlavou, s kožnatými křídly, které hraběte vítaly láskyplným šťoucháním.
Ach bože. Hrabě jí určitě dal něco do pití.

Sanie doufala v kvalifikovanější práci.
Zatímco ji podivínský dědic záhadného zámku, hrabě Gerwald, najímal jako historičku, která bude kategorizovat cennosti, které Gerwaldovi desítky generací hromadili, její skutečná práce zahrnovala masáže nohou, mazání sendvičů, ochutnávání omáček, zda nejsou otrávené, zalévání květin, když to zahradník přehnal s pitím, a neustálé více či méně nepříjemné srážky s výstředností zaměstnavatele.
Třeba když minule zalévala květiny – otevřela dveře salonku a zastavila v němém úděsu. Na čalouněné lenošce ležela kudrnatá žena v leopardí kůži. Nad ní polonahý Gerwald, provinilý výraz, v ruce banán.
Bleskově se vzpamatoval a rozzářil se jako vánoční stromeček.
„Přidáte se?“
Okamžitě zabouchla.

Bela drhla prádlo v mělkém potoce. Klečela na kameni a z hrubě sešitých špitálních košil, které držela v promrzlých prstech, smývala bystřina krev.
Kdysi tančila. Spoře oděná, dlouhé snědé nohy na odiv bohatým patronům.
Teď se svět dusí. Tanec zemřel spolu s prvním zcela vymřelým městem. Jemné ručky umělkyně pokryly mozoly, nehty se lámaly a odhalovaly citlivé maso.
Košile jindy věšela na šňůry mezi stany polní nemocnice. Jenže došly kolíčky a foukal ostrý severák.
„Zaneste to dovnitř. Nepotřebujeme je hned. Dvacet jich v poslední hodině zemřelo,“ pronesl kolemjdoucí doktor.
Zakašlala. Vyprané mundůry pokryly kapky krve.
Blíží se konec.
Její.
Světa.

Sleduješ vybledlé slunce nad podzimní krajinou. Netušíš, co je za kopcem, jestli i tam, kam oko dohlédne, se rozprostírá pustá divočina. Zatím tam nedojdeš.
Pokládáš nohy jednu za druhou, pomalu, nešikovně. Naučila ses znovu chodit. Bolest prořezává chodidla.
Až přijde den, kdy to dokážeš, nikdo tě nezastaví. Projdeš touhle liduprázdnou krajinou, najdeš města tepající životem, vyhledáš zepelíny. Odletíš, zapomeneš na všechna příkoří.
Víš, co tě čeká, znáš to z knih a vyprávění poutníků. Rozeklané skály, písečné pouště plné trnitých rostlin, žhnoucí vzduch a rozbouřené oceány. Vidíš je za zavřenýma očima, aniž bys je kdy navštívila.
Jednou.
Ale nejdřív – pravá, levá…

Tři medvědi, kteří proti němu stáli, si nedělali velkou hlavu ze sečných ran a hlubokých bodnutí, která jim stačil uštědřit. Dvouruční meč tížil. Než sem dorazil, dva dny se pořádně nenajedl ani nenapil, ze strachu, jestli čarodějky neotrávily studánky a potůčky v lesích, jestli nenakazily kance a nezastřely kouzlem jedovaté bobule vraního oka za šťavnaté maliny. Teď se hlad a vysílení spolu s týdny strachu a vzteku promítaly do třasu paží, podlamujících se kolen. Krvácel víc než by bylo zdrávo. Nemyslel na nic jiného, než jak se dostat do hradu, jen desítky metrů vzdáleného. Naposledy zdvihl meč; teď, nebo nikdy.

korunu zlatou, minci zářivou putoval unavený s botou děravou
toulal se poutník hvězd, minci hledaje, truhlici pokladů vybájenou
– uběhly roky.
obrostl mechem a sladký úsvit tříštící se nad půlnocí, zakalený stoupá
proměněn v kámen, nenachází zlatých mincí
omámen, bez strachu, v půlměsíci mléčně modrozeleném
z kapradí plující tichým mořem pěnícím, na plachetnici útesy skalnatými, skrz prsty travin řezavých
mince ztracená se kutálí dusným parnem letní noci pod lípu košatou, kam chlapce zkamenělého odvál čas
než luna zapadne nad ránem kouzlem zlatem zalitým, zasype jej diamanty prchlivými
kapky rosy zdobící svět zelený, modré sny v záři mléka odnáší
na pavučinách drahokamy

„Nebudu dobrým králem,“ mudroval mladík nešťastně.
„Nic na tom není,“ opáčila jeho starší sestra, miláček národa, vždy ve všem lepší. Kromě klavíru.
Otec, král, přimhouřil oči. Králem bude kluk. Kdo kdy slyšel, aby panovala holka?
Jenže na tom něco je: on by neudržel při životě ani kaktus. Ona se účastní jednání rady a přispívá rozumnými argumenty. Co s nimi?
Království je velké. Král svolá radu a přizve své dva potomky. Vprostřed mapy země, podél řeky, nakreslí dělicí čáru.
„Máte jeden rok. Kdo přivede svou část země k blahobytu a dostatku, kdo bude lepším panovníkem, ten zdědí žezlo po mém skonu.“

„Tuhle ještě neznám,“ šeptá žena na lavičce ostatním.
„Není nějaká mladá?“
„To dítě má sluneční brýle?“
Bylo to vskutku zvláštní: končil podzim a nad městem ležel tmavý mrak.
Chlapec vběhl na pískoviště.
„Ahoj! Zrovna jsme se přistěhovali. Jsem Damianova chůva, Klára,“ natáhla dívka ruku. Nic. Na zdvižená obočí odpověděla: „Jeho otec je v top managementu významného globálního podniku.“
Zmatené matky vyzvídaly více, ale Damianovi zrovna někdo sebral hračku. Postavil se, odhodil brýle a ručkou kolem sebe vyčaroval hořící pentagram. Děti ucukly. Damianovy hadí oči blýskaly radostí.
„Jak jsem říkala, jsme tu noví,“ omlouvala se Klára a rychle pentagram hasila pískem.

Seděl u řeky, nad hlavou meruňková oblaka na sivém pozadí oblohy za rozbřesku, jako na impresionistických malbách, které tak milovala.

Jediný den po jejím skonu. Nikdy netušil, jak moc krátce byl vyměřen jejich společný čas.

Mohl by se vrátit o pár desítek hodin, kdyby se její smrt dala zvrátit. Kéž by ji srazilo auto, kéž by uklouzla na vrcholku skály. S nemocí nepohne, i kdyby se vrátil o pět let.

Nakonec se skutečně vrátil; to aby s ní mohl znovu prožít každou chvilku, kterou spolu měli, tentokrát s vědomím, že jim čas šlape na paty. Tentokrát toho spolu stihnou víc.

Sleduješ vybledlé slunce nad podzimní krajinou. Netušíš, co je za kopcem, jestli i tam, kam oko dohlédne, se rozprostírá pustá divočina. Zatím tam nedojdeš.
Pokládáš nohy jednu za druhou, pomalu, nešikovně. Naučila ses znovu chodit. Bolest prořezává chodidla.
Až přijde den, kdy to dokážeš, nikdo tě nezastaví. Projdeš touhle liduprázdnou krajinou, najdeš města tepající životem, vyhledáš zepelíny. Odletíš, zapomeneš na všechna příkoří.
Víš, co tě čeká, znáš to z knih a vyprávění poutníků. Rozeklané skály, písečné pouště plné trnitých rostlin, žhnoucí vzduch a rozbouřené oceány. Vidíš je za zavřenýma očima, aniž bys je kdy navštívila.
Jednou.
Ale nejdřív – pravá, levá…

Dav skandoval a žena na hranici zpupně zdvihla bradu a úmyslně je přezírala. Někdo vepředu žvanil o hříchu, který čarodějnice údajně spáchala. Alina podupávala a rozhlížela se kolem sebe.
Všichni překypovali nadšením. Copak tu nebylo nikdo rozumný? Hledala sebemenší náznak. Chtěla je přesvědčit o nevině kořenářky, která všem mnohokrát pomohla od nemoci. Nezdálo se, že by se setkala s pochopením.
Přišel tedy na řadu plán B. Mávla na své malé spojence, vesnické ušmudlánky, kteří se na hranici zezadu vyšplhali a ženu osvobodili. Alina předstírala záchvat, a jakmile se na ni všichni otočili, čarodějnice i s dětmi zmizela v blízkém lesíku.

V olivovém háji foukal jemný větřík a pohrával si se stříbřitými listy starých stromů, které tvořily spletitými větvemi střechu nad hlavami černě oděného davu. Končil červen a vzduch už voněl letními večírky na pláži a sluncem, které se sem pod olivovníky neprodralo. Štěrkové stezky křupaly pod nohama vesničanů.
Kněz stál nad vykopaným hrobem, do kterého spouštěli honosnou lakovanou rakev se stříbrnými ornamenty.
„Byl to neobvyklý člověk,“ poznamenal hlasitě, aby ho slyšelo celé shromáždění. „Lidé jako on se rodí jen jednou za sto let.“
„Debilové jako on,“ odplivla si do hrobu mladá žena a odkráčela pryč za zděšeného údivu celé vesnice.

Doktor Marz stál před vlastním palácem, v ruce malý ovladač. Laborantka Beri, s obličejem od krve, která nepatřila jenom jí, na něj dorážela.
„Zmáčkni to, dělej!“
„Moc brzy,“ mumlal.
„Každou chvíli vylezou! No tak, on to nepřežil, nemohl…“
Třásl se mu prst. Ještě ne, ještě ne…
Několik tupých, plechových ran. Vrata hangáru se najednou se zaskřípěním zvedla a z nich vyšla podivná postava, zbrocená krví a kulhající.
„Sejmu ho,“ oznámila Beri a namířila zbraň.
Zvedl se vítr a postavě v dálce zvířil vlasy. Černé, dobře známé.
Vyrazil jí zbraň z ruky.
Uvnitř zůstali jen ti hajzli.
Stiskl spoušť. Palác explodoval.

Tlouštíka se svázanýma rukama nikdo na lodi nepovažoval za hrozbu, nehlídali ho. Porozhlédne se.
V zadní místnosti sedělo několik únosců.
„Nemůžu uvěřit, že to čte myšlenky.“
Jeho vynález? Tady?
Nebral ho s sebou. V kapse stále cítil drobný úlomek artefaktu, ale vynález nechal v laboratoři…
„Padejte makat,“ rozháněl je kapitán. „Vaše myšlenky to číst nebude. Od toho tu máme jeho.“
Já vám s tím moc nepomůžu, pomyslel si zatrpkle, než škvírou ve dveřích nahlédl dovnitř, aby zkontroloval stav svého vynálezu.
Všichni na příkaz odešli; u stolu už seděla jen jediná osoba: spoutaný Tomo Raiuken.
Pořád byli spolu. Obětoval se zbytečně.

Praktická Akademie Vesmírné Obranné Univerzity Kentaurské galaxie – PAVOUK, stálo na tričku chlápka, postávajícího před Marzovou vesmírnou lodí. Marz nakrčil nos – letěli na intergalaktické vědecké symposium, někdo tomu chlapovi měl říct, ať se obleče slušně.
„PAVOUK,“ pronesl, když se připoutal. „Jste voják?“
„Ne.“
„Proč potom tričko vojenské akademie?“
„Vyhodili mě,“ odpověděl klidně.
„Víte, objednal jsem si šoféra na úrovni, ne pilota, kterého vyrazili z armády.“
Samozřejmě, že v ten moment po nich začali střílet.
„Dostal jste mě,“ zavrčel pilot a zkušeným manévrem se vyhnul střele, „protože šofér neumí tohle.“
Prudce s lodí opsal elipsu a na první pokus sestřelil nepřátelskou stíhačku.

Bodyguard venku chystal pasti. Setmělo se, a on pořád nosil sluneční brýle. Blbeček.
„Nemyslím si, že budeme schopni určit, která rasa to zařízení dokáže ovládat,“ mračila se Beri na počítač.
„Musíme.“
„Neotestujeme celou galaxii. Stavíte vzdušné zámky.“
Vešel Raiuken, opřel se o stůl. „Jak to jde?“
Doktor vyštěkl, ať se nestará. Zarazil se. Zařízení začalo vykazovat aktivitu. Proč?
Došlo mu to dřív, než se podíval: Raiuken se dotkl artefaktu.
Správné geny mu celou dobu běhaly pod nosem.
Ale…
„Podle našich výpočtů to člověk nespustí,“ protestovala Beri.
Raiuken si sundal černé brýle. „Nejsem člověk.“ Zíral na ně černýma očima bez bělma.

Doktor si lámal hlavu nad využitím artefaktu.
Tomo byl entusiastický pokusný králík, na vše se ptal. Doktor zjistil, že vysvětlit vědecké termíny někomu, kdo se za třiatřicet let života zmohl jen naučit se řídit a střílet, bylo nad jeho síly.
Teorie byla jednoduchá – čtečka myšlenek, která bude ovládat další zařízení. Jenže čtečka myšlenek nenapsala ani jedinou čárku. Na Toma reagovala, ale bezvýsledně.
„Jen si tady stavíme vzdušné zámky,“ dal si doktor hlavu do dlaní.
„Zkusíme to znova,“ navrhnul optimisticky Tomo.
Doktor ani nevzhlédl. „Zmiz. Nech mě.“
Čtečka se umoudřila hned další den. Doktor s tím už ale nemohl nic dělat.

Neplížili se chodbami; přistáli na nádvoří, ozbrojení po uši.
Toma doktor poslal vyjednávat. Stál venku, ozbrojený, jediný odpor proti plné vesmírné lodi. Doktor zapochyboval o příčetnosti svého rozhodování.
Tomo zdržoval.
„Přišli jsme pro Marze,“ přerušil ho lovec.
„Není tady.“ Bez mrknutí oka.
„Vzdorovat je marné,“ burácel lovec.
Tomo sáhl po plazmové zbrani u boku.
Zvuk v laboratoři. Otočil se. Vida, po marných pokusech se teď Tomovi podařilo spustit čtečku myšlenek. Na obrazovce naskakovaly znaky.
Utečte. Chvíli je dokážu zdržet.
„Ne,“ vrčel Marz do mikrofonu. „Trpělo už kvůli mně dost lidí.“
Co chceš dělat?
„Řekni vlkům, že jsem doma.“
Vyšel ven.

Doktor Marzes se otráveně díval na extrémně těžké olověné bloky ležící v kabinetu. Chtěl zavolat mladou doktorandku, která mu pomáhala, ale ta by olovo neuzvedla.
Pohled z okna napověděl. Venku se poflakoval Raiuken.
„Hej, ty! Potřebujeme tě tady!“
Tomo se s radostí pustil do práce.
Doktorandka zkoumala cosi mikroskopem, když v tom se začala podivně protahovat a nenápadně pokukovat stranou.
„Problém s výzkumem?“ vybafl doktor. Potřeboval výsledky rychle. Beri zčervenala a zavrtěla hlavou.
Teprve pak to doktorovi došlo. Tomo si na těžkou práci sundal triko a pod zářivkami se mu leskly zpocené bicepsy.
„A ven!“ Raději si to odtahá sám…

Horko, záře dvou měsíců. Tomo nemohl usnout. Vyškrabal se na nohy, oblékl si kalhoty a plížil se bezcílně chodbami paláce. Měsíce barvily pruhy stěn modře. Onyxová podlaha studila jeho bosé nohy. Pracovna, laboratoře, kuchyň. Všechno už znal.
Zabloudil do chodeb pro služebné. Možná se o svém hostiteli dozví víc ze zákulisí. Dlouhé strmé schody vedoucí do podzemí, na konci dvířka s tepanou klikou. Stiskl ji.
Temný sklep bez oken, zatuchlý a vlhký. V kapse našel zapalovač. Mihotavý plamínek ozářil desítky klecí. V některých spali zubožení lidé s řetězy na nohou.
Kroky na schodech. Vyděšený dívčí hlas. „Musíte odsud zmizet! Rychle!“