Moje články

Jak tetuje život? Jako o život...
"Mamí, hele , tetovaný kůň!"
"Ten není tetovaný, je pruhovaný a je to zebra."
"Aha!"
"Mami, koukej! Támhle je lidská zebra!"
"Sárinko,ne, to je potetovaný muž."
"Aha!"
A naše babička je v obličeji potetovaná nebo pruhovaná?"
"Tím myslíš asi její vrásky! A čím ty jsou? Holka, to je těžká odpověď! Vrásky jsou tetování lidským životním osudem."
"Tak ten osud neumí malovat! Všimla sis mami, neumí nakreslit ani jednu rovnou čáru a co jich babička v obličeji a na krku má! A proč si ten osud raději nekoupí v malířských potřebách malířská plátna nebo omalovánky?"

"Sem přece říkal, že se mnou odejde ZÁKONITĚ nešikovné maso pryč! To je krve! Tak ji už někdo konečně pomozte! Nemůžu se na to dívat! Asi budu blinkat! Jak vidím a slyším - holka měla stejné myšlenky! Hele , neopič se, jo?!? Místo ukazováčku má nyní na ruce zkrvavělou , fáčovou bambuli. Nechci nic říkat, ale s touhle "ozdobičkou" jí to pude ještě hůř! No - neříkal jsem to! Holka, takhle mě opravdu nedrž! To dopadne katastrofálně! Haló, vemte mě někdo od té nebezpečné holky! Nejen , že má v plánu sebedestrukci, ona chce zničit i mě! Ona neví, že nože dětem do rukou nepatří?"

Prodělal jsem kalhoty,
ó jé,přichází čas mé nahoty.
To že prý bylo velmi levně,
krásný dům v Kopydlně.
Co je na tom špatného k vidění,
když dva se rozhodnou k vlastnímu bydlení?
Chtěl jsem se svou láskou hnízdit,to se stalo!
A pak se to podepsalo!
Co? No přece smlouva kupní!
Jenže táta - ty kluku zbrklý!
Oni slyší jen cinkot velký!
Cink,cink,cink!
Že ten dům je jen chatrná skořápka,
dal mi na srozuměnou pan Hromádka.
Jo, synku,nemáš chtít mít všechno hned,
pak by ti tak snadno nenamazali kolem huby med!
Tak táto,pošli Love hned teď.

Co když řeknu ne-
lov ten mobil z toho akvária! ... A cos čekal od piraní?
dívej se jí tak do výstřihu! ... Ta sedla! Dobře ti tak! Ten mňam vazoun totiž patří k ní! No co,co?!?
choď k tomu koni zezadu! ... Kolik zubů ti zůstalo?
skákej do toho bazénku! ... Není tam voda!
říkej zase před mojí maminkou ty vtipy o tchýních! ... Já tě varovala! Máma kvůli tobě začala před měsícem trénovat sebeobranu!
přibližuj se k tomu couvajícímu hrochovi! ... Já ti říkala,že se určitě chystá kajdit a rozmetat to!
natáčej krmení medvěda tak zblízka! ... Mami! Jsem vdovou! Jde se slavit!

Nevím, kde jsem byla. Já jen vím, že se musím vrátit a to okamžitě. Něco je špatně! Dosud jsem byla lehká jako peříčko, ale jak se blížím, jsem stále těžší. Nějaký hlas – v mé hlavě – volá:"Takhle ne! To je moc br..."
Cítím se jako na velmi rychlém tobogánu i s těma hupíkama, ale v takovém zvláštním silovém tunelu, tvaru víru, který září a míří kamsi dolů. Cítím jak se strašlivě tenoučkým, zlatostříbrným "provázkem" vcucávám zpátky po svého hmotného těla a jsem plně při vědomí. Rychle otevírám oči a rozhlížím se. Po několika vteřinách se náhle vedle mne zjevuje duch...

"Musím!... Musím to zvládnout!... Ještě kouuusíííííček! A teď to na sebe přilepit a čekat. Na nic dalšího už nemám sil."
O několik hodin později...
"Vojto? Neviděl jsi Matýskovo dudlíky? A lahvičky taky nemůžu najít! V myčce nejsou! Tys je někam uklidil?... Sak... Co tady dělá ten prokousnutej dulík, který jsem ráno vyhodila do koše?... A co to má na sobě?...Samolepící papírek s nějakýma podivnýma klikyhákama!?! Kam se poděla kousátka?!?"
Přeložím papírek do lidštiny:
Na vědomost tímto dávám, že malý Matýsek už není bezbranným miminkem. Je ozbrojený! Od dnešního rána má zuby! A to rovnou čtyři! !!! POZOR, KOUŠE!!! A jak!

"Jiříí, zkontroluj auto, jo?" houkne směrem k manželce manžel a zasedá k volantu.
"A jak jako?" nechápe manželka.
"Přece jestli fungují světla a tak..."nakvašeně odpoví muž a gestem ji naznačí, kam má jít. Ta celá "šťastná" poslechne.
"Stěrače – stírají!"
"Odstřikovače – odstřikují!"
"Blinkry – blikají!"
"Světla – počkej – jo, svítí!"
Muž ji dalším gestem posílá dozadu.
"Světla – svítí!"
"Blinkry – blikají!"
"A jestli chceš vědět –zavazadla na střeše – chybí!"
"Zadek – sedí!"
"Počkej! Jak – sedí?"
"No na cihlách!"
"Já se na to...!" odkopává cihly otec.
Trabant se sune z kopce dolů.
"Ruční brzda – brzdí!" hlásí žena poté, co manžel skočil do auta a zabrzdil.

"Ty – Josef, řekni mi, proč daně a smrt spolu tak často souvisí?"
"Se divíš? Když se malý, český podnikatel, co dře ve dne, v noci, dozví, kolik musí zaplatit na daních, tak ho z toho klepne pepka!"
"Nebo takoví fotbaloví fanoušci Bayern Mnichov , které by šlak trefil z té kauzy, co rozvířila vody a zvedla adrenalin!"
"Jo, malý ryby chytnou, ale velký nechaj kliďánko plavat. Kocourkov!"
"Fakt k smíchu, ale tragickýmu!" sarkasticky se uchechtl Josef, přečetl si SMS od manželky-cifru daní k zaplacení, vytřeštil oči a padl mrtev.
Smrt si vybrala svou daň – nebo – že by to bylo obráceně?

"Je to kluk, maminko!" malebnost tónů těchto slov se mísí s krásou obsahovou, okořeněnou gejzíry neutuchající lásky.
Nemohu se vynadívat. Jsem fascinovaná všemi těmi zvuky, pohyby a detaily jeho maličké osůbky, kterých se mohu dotýkat a cítit nový, pulsující život. Miminko – jak krásné slovo! Slyšíte tu symfonii těch jemňounkých tónů, které jsou zosobněním bezbrannosti, lásky, krásy, života, čistoty a něžnosti?
Ani jsem se ještě nevynadívala a to moje mimi už sedí a žvatlá. Jééé...
"Máma!" vypouští ze své pusinky první slovo, doprovázeno zářící láskou v očích – nej všech nej – rajská hudba malebnosti, do níž se toužím ponořit na věky věků.

"No tak, vy dva! Jak to bylo?" král Hyacint se snaží dostat z Jeníka a Mařenky odpověď.
Ticho po pěšině.
"Musím OPRAVDU na vás zavolat čaroděje Viga?" řekl již trochu znechuceně král.
Mařenka vytřeštila oči, skousla si spodní ret, žďuchla loktem silně do vedle stojícího Jeníka a začala nabírat k pláči. Ten jen protočil očima a povzdechl si.
"My se teda přiznáváme! Že jo, Mařenko? Ale, jak jsme mohli vědět, že ten princ se zrovinka objeví, když my experimentujeme, jestli Šípková Růženka spí opravdu tvrdě?"
"Myslíš pomocí té veškeré havěti? A kdo ji teď probudí? Když princ vzal roha? Ty?"

"Další!" doznívá k mým uším.
Posouvám se ve frontě lidí, která je nekonečně dlouhá. Prý odteď budu optimistou! Nedostatkové zboží! To mi připomíná jednu informaci z dávné minulosti, na kterou jsem natrefil v naší univerzitní knihovně. Moment...Jakže se tomu tenkrát říkalo? Á, už vím! Za totalitního režimu v Československé ...něco... republice se také čekávalo na nedostatkové zboží. Potom, že se historie neopakuje! Tenkrát to byly pomeranče! To já vymáčknu z tuby zelenou pastu o velikosti nehtu malíčku, která v mžiku vyroste a dozraje.
Píchnutí... Cítím se lehčeji, jinak. Něco tunového v mém těle se rozpustilo v nicotu. Vznáším se?

"Shoď skopce z kopce, ať je ňáká zábava!" bylo mi řečeno. Že já debil s tou pitomou hrou vůbec souhlasil! No jo! Partička ožralých kámošů. Kluci se potácejí a někteří dokonce padají na zem. Tak vám nevím, jestli je to následkem požití alkoholu na hranici otravy nebo smíchy. Beran má svou beranní hlavu a nechce se pohnout ani o píď. Zato moje svaly se napínají k prasknutí a na čele mi vyvstal pot a žíla. Náhle jsem shozen z kopce já.
"Hele, to neplatí!" rozčilují se ostatní.
"Jak to? Skopec shodil Skopce z kopce! Jakej, o tom přece nebyla řeč!

"Odešel...Nečekaně... napořád... Zanechal po sobě dva milióny dětí... a jednu ubzu... správně dotěrnou mouchu. Panečku, jak ten se uměl bravurně vyhýbat mucholapkám! Párkrát jen o chloupeček, ale přesto! A jak mu šlo vytáčet toho starouška z čísla popisného šest! Často jsem s ním býval na těchto výpravách za poznáním a musím konstatovat, že jsme se smíchy kolikrát málem počůrali, když nás začal starý pán chytat! Žádná plácačka na něj neměla! A srolované noviny? Vždycky vedle, jak ta jedle!... Jen ta hovna mu byla osudná! Já mu říkal, ať se na to vys... vykašle, ale bylo to silnější než on.

"Dobrý den, hospodáři!" vkročil do místnosti přespolní mládenec.
"I tobě, chlapče! Co tě sem k nám zaválo?" pohlédl hospodář zvědavě na příchozího.
"Přišel jsem vás, pane otče, požádat o požehnání. Dejte mi, se svolením, vaši dceru za ženu!" soukal ze sebe mladík.
"Mládenečku, to bude nějaká mejlka! Já žádnou dceru nemám! Jseš si jistý, že jsi ve správné chalupě? Támhle Kašper má dokonce čtyři holky na vdávání." pochybuje o zdravém rozumu návštevníka otec.
"Je tu správně!" odpověděla znenadání hospodářka!
" Máš dceru!"
"Abbbr..."
"Je to Jan - a. Chtěl jsi POUZE syny!"
" A ona ví, že není jinochem?" staral se rychle otec.

Znáte Úžakluka z animované pohádky Úžasňákovi? Prima! Tak si ho představte v holčičí verzi a o něco hezčí, s kaštanovou barvou vlasů (héč- když je léto, mám zadarmiko od sluníčka udělaný melír. Terno. Nejsem já potvora?) a s oříškovýma očima. Prodlužte nohy, uždibněte několik centimetrů v obvodu pasu na obou stranách a bříško vygumujte do plocha. No a máte mě! Já jsem totiž Váš největší fanda! No, možná přeháním, měřím jen 165 centimetrů, ale co se týká nadšení jsem megaobr. Jsem mezi Váma! Jupíííííííí!
JSEM MEZI VÁMA! JSEM MEZI VÁMA! jSEM MEZI VÁMA!
Moje osobní terno. A za to dík.

Karkulka zuřivě trhá bodláčí na louce.
"Bábrdlinka má dnes narozeniny a já ji chci naštvat. Tak jako ona štve mě. Každý rok dostávám to samé - červenou karkulku! Je mi sedmnáct, sakra!" rozohnila se Karkulka.
O něco později u babičky v chaloupce.
"Babi, proč máš tak veliké oči?"
"To abych viděla to bodláčí, cos mi přinesla! Dobrý, co? Ty obroučky mých brýlí fakt nejsou vidět!"
"Babi a proč máš tak veliké uši?"
" To abych mohla poslouchat oblíbenou dechovku.Módní sluchátka v podobě vlčích uší!"
"A proč máš tak veliké zuby?"
"Čistila jsem "přírodně" mou zubní protézu a ňák blbě to zatvrdlo!"

"Lybičko!" třese dvouletý Adámek plechovkou.
"Lybičko, vstávej!" opakuje rozkaz a žďuchá prstem do rybičky v dóze.
"Babí, ta lybička nece vstávat!" žaluje Adam.
"Adámku, o jaké rybičce tu mluvíš?"nechápe babička.
"No o dobže naloženém tučnákovi, pšece!" durdí se vnouček, "děda žíkal, že je dobže naložený. A když jsem se dědy zeptal, co znamená - dobže naložený, žekl mi - to znamená, že má někdo velmi doblou náladu. A když má někdo doblou náladu, tak si ce ulčitě se mnou hlát." vykládá malý rozumbrada.
"Aha! Já dám dědovi dobře naloženého tuňáka! Prdlajs! Koprovku bude jíst! Basta fidlajs!"
"Pldlajs! Basta fidlajs! Bude koplovka! "
?!?

Na monitoru červeně bliká veliký titulek, který kalí počáteční nadšení všech přítomných.Tolik času, práce, nádherných myšlenek! A?
Výsledek negativní - bliká dokola před očima Lucie. Ta tomu nechce věřit.Čipem si otevírá dveře do sterilní laboratoře a míří k podivné bublině z nově objeveného materiálu, který její skupina vynalezla a o kterém byla přesvědčena, že zachrání lidstvo.
Lucie se naklonila nad hmotu bubliny, nadzdvihla ji a podívala se zblízka do speciální misky. Na jejím dně bylo semínko, které mělo vyklíčit, vyrůst a dozrát v pouhé jedné minutě.
Lucie pohladila semínko, na které dopadla její slza. Zázrak počal... Na dně beznaděje.

„Dobrý den! Máte, prosím vás, zelené traktory?“
„Dobrý den! Ne, máme jen modré traktory, které vidíte za mnou.“
„Aha... A zelené traktory máte?“
?!?
„Tak máte ty zelené traktory nebo ne?“
„Jak jsem vám už řekla – máme jen modré traktory. Zelené máme pouze autobusy.“
„Tak to je prima! A zelené traktory máte?“
„Děláte si ze mě legraci? Já jsem vám přece řekla, že zelené máme POUZE AUTOBUSY!“
„Hm... A zelené traktory máte taky?“
„Ne, milá paní! Máme sice traktory, ale jen modré.“
„Ale v zelené je máte taky, ne?“
„My máme JEN modré!“
„ Aha... Dostanu tedy zelený?“
"Až naprší a uschne!"