Moje články

Nikdy už si potom nevybavila přesně, jak to vlastně začalo.
Usmála se na sebe, když procházela kolem zrcadla. Slušelo jí to.
Kdo z nich se první naklonil, první se toho druhého dotkl... jinak.
Červenala se a vrhala kradmé pohledy kolem, aby se ujistila, že je nevidí nikdo ze známých.
Obvykle on odvážel domů ji. Dnes měla auto ona... a tak skončili před jeho domem.
Automaticky zavřela oči, když se k němu naklonila pro pusu na rozloučenou.
Políbil ji. Naplno. Zeptal se, jestli zůstane.
Věděla, že dělá chybu. Proti vší logice doufala, že ten nahoře se zrovna teď dívá někam jinam...

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.
Na ženckou toprí!

"Ty, Timone," ozval se Pumba, když zase leželi kus od okraje džungle a pozorovali hvězdy. "Ty tvrdíš, že to tam nahoře nemá nic společnýho se žhavýma plynama..."
"Ne Pumbo, ani se žhavýma, ani se studenýma, ani s tvýma, ani s těma co voněj po fialkách..." rozohnil se Timon.
"...že jsou to mušky. Svatojánský," pokračoval prase. "Tak mi teda řekni, jak to, že je, když jsou uvíznutý, něco nesežere. Třeba... chameleon. Nebo kakadu..."
"Chameleon nedosáhne a kakadu v noci spí," odvětil bohorovně cibetka.
"No tak sovy. Jak to, že ty svatojánský mušky už dávno nevyzobaly sovy?" přidal se k Pumbovi Simba.

Nechtěla šmírovat, jistě, že ne.
Byla na sebe pyšná za to, že svému synovi dávala volnost.
Zahlédla ho čistě náhodou cestou z práce v nákupním centru a chtěla ho jít alespoň pozdravit.
Jenže v tu chvíli jí došlo, že není sám.
Stál vedle něho kamarád.
Nebude ho přece ztrapňovat, když se zjevně dobře baví.
Na jejich gestech a postoji bylo něco zvláštního.
Teprve po chvíli zaznamenala ruce spojené propletenými prsty.
Když pak jeden druhého se smíchem krmili zmrzlinou, prokládanou polibky, usoudila, že viděla už dost.
"Myslím, že nám náš syn brzy přivede někoho představit," sdělila svému muži potutelně u večeře.

Kdyby tohle byl román, našla by v kapse jeho kalhot ještě poslední dárek - prstýnek.
Kdyby tohle byl příběh, přišel by jí od něj ještě poslední dopis.
Kdyby tohle byla fantazie, našla by ve složce jeho počítače ten poslední geniální vynález.
Kdyby tohle byla fikce, našla by pod jeho polštářem tu fotku, na které jsem se mu tak líbila.
Kdyby tohle byla pohádka, objevil by se v tom zrcadle, co den před odletem přidělal, aby jí dal poslední polibek.
Nic z toho se nestalo a jeho věci jsou jenom připomínkou ztráty.
Dokud zpoza poslední stránky jeho Bible nevypadne snímek z ultrazvuku.

Hostina byla vcelku komorní - pouhých padesát lidí.
Přišel čas na krájení dortu.
Děti nezajímal ani tak dort samotný, jako spíš na něm umístěné marcipánové figurky. Rozdala je všechny hned po nakrojení prvního kousku - samozřejmě kromě dvou úplně nahoře.
Krájela a rozdávala zbytek dortu, když ji něco zatahalo za sukni.
"Mamí, já nemám koko..." postěžoval si její téměř dvouletý syn smutně.
Usmála se a zvedla ho tak, aby dosáhl na figurky na vrcholu dortu.
"Tak si dej - mě, nebo tátu," pobídla ho.
Malá ručka se zastavila napůl cesty k nevěstě.
Koutky pusy dítěte se stáhly a z očí začaly tryskat slzy.

Nikdy nebyla ten typ, co by nakukoval do kočárků, nebo se rozplýval nad malými "přírůstky" do rodin svých známých a příbuzných.
Děti si občas půjčovala, ale s ulehčením je vždy zase vracela rodičům.
Z mateřství měla vždycky trochu strach a hodně respekt, protože to byl dlouhodobý závazek.
Bylo pro ni tedy překvapením, když se její biologické hodiny ozvaly hned zkraje pěkně nekompromisně.
Ještě větším překvapením pro ni byl příval emocí, který se přes ni převalil když 'svého' malého človíčka poprvé sevřela v náručí.
Láska a touha chránit. Radost a úleva.
A trocha strachu o to, jak péči o něj zvládne...

Nemocnice jí nikdy apriorně nevadily.
Tuhle si vybrala, protože se všichni kolem shodli, že je nejlepší.
Po té tragédii začala mít záchvaty paniky, neustále byla nervózní.
Bála se o všechny a o všechno.
Datum porodu měla před týdnem. Doktoři se rozhodli jí ho teď vyvolat uměle.
Dovezli ji na pokoj. Samostatný. Bílý, čistý. S výhledem do parku.
Lehla si a zrak jí padl na přístroj vedle postele.
"Proč je tu tohle?" zeptala se, se stopou hysterie v hlase.
"To jsou resuscitační pumpy... čekáte snad nějaké komplikace?"
Všichni mluvili tlumenými hlasy a opakovali, že všechno bude v pořádku.
Už jim nevěřila.

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.
Na ženckou toprí!

Záviděla mu, když odjížděl.
Zprávu o pádu letadla nejdřív téměř přehlédla. Pak si ji nespojila.
Telefonát ji zastihl zcela nepřipravenou.
Nemohl přece být mrtvý.
Jak jí to mohl udělat? Nechat ji samotnou, zrovna teď!
Kdyby se vrátil,... byla by lepší, slibuje.
Zamkla, zatáhla žaluzie, vyvěsila telefon a zahrabala se do peřin.
Nevěděla, odkud se to dozvěděl Chris, nebo kde vzal klíče od jejího bytu. Ale najednou byl tady, staral se o ni.
Samotná jeho přítomnost byla potvrzením, které nechtěla.
Křičela na něj, obviňovala ho, dokonce ho i praštila.
Když chtěl odejít, sesypala se.
Zůstal a držel ji.
Nemohl udělat víc.

Hned jak vešla, věděla, že je něco v nepořádku.
To, že se v tomhle podniku konala taneční vystoupení bylo součástí koloritu..
Tentokrát však tanečnici, která Saskii přišla lehce povědomá, očima fixovali jak Radovan, tak Chris. Téměř neodpověděli na pozdrav, a o nějaké konverzaci nemohla být do konce vystoupení ani myšlenka.
Ta známá-neznámá si po vystoupení přišla sednout k nim. Saskia si připadala neviditelná a hloupá, protože tanečnice rozvinula odbornou konverzaci na vysoké úrovni.
Už věděla odkud ji zná - a věděla, že je zadaná. Přesto se Saskia nemohla ubránit pocitu, že jí chce ukrást ne jednoho, ale hned oba její muže.

Hráli squash. Chris a Radovan se náramně bavili.
Jí tenhle sport nikdy nijak zvlášť k srdci nepřirostl.
Pravděpodobně proto, že jí nešel.
Ale nesměla si trhnout ostudu, takže lítala v té podivné kóji ode zdi ke zdi.
"Poskakuješ trošku jako koza," rýpl si Radovan. "Možná by ses měla víc soustředit."
"A s tou raketou moc zametáš. Stačí ji nastavit, ten míč se od ní vlastní kinetickou energií odrazí..."
Stiskla rty a do dalšího úderu dala všechnu svoji sílu.
Do stěny narazila nejprve Radovanova raketa a pak i on sám.
"Teda, to vůbec není fér, dát mi takovýho přizdisráče! Jen počkej..."

Saskie si unaveně promnula oči. Četla už druhou nebo třetí dizertační práci na tohle téma. Informací bylo možná až příliš mnoho. Znovu zaostřila na rozečtený odstavec.
"...naproti tomu ve Francii, kde má tato metoda nejdelší tradici v Evropě, se ukazují problémy přílišné ochrany utajení. Vývoj statistiky případů řešených soudně za posledních deset let vidíme v tabulce. Ohledně vývoje staršího (za posledních padesát let) více viz. str. IC a násl."
Saskia založila rozečtenou stránku a otevřela fascikl z druhé strany - nikdy by nevěřila, že nějaká práce může mít sto stran příloh.
Strana IC se pyšnila barevnou a zcela nesrozumitelnou změtí čar.

Zatímco článků o tom, jak najít "toho pravého", či čím se vyznačuje "pravý muž" byly plné časopisy i internet, článků, cílených na muže, které by radily jak vyhledat a zaujmout "tu pravou" byl jednoznačně nedostatek.
Možná si všichni mysleli, že muže nezajímá, jestli je příslušnice opačného pohlaví pravá nebo levá, nebo že nepotřebují poradit s tím, kudy ty správné dívky kráčejí a jak je potkat.
V případě Chrise se tento předpoklad každopádně ukázal naprosto chybným.
Když se jeho životní cesta konečně rozhodla protnout se s cestou té, kterou by považoval za vhodnou, byla už zasnoubená s jedním z jeho přátel.

Zvláštně ji vábil - tím jak mluvil, i o čem.
"Západ slunce je nejkrásnější nad oceánem," povídal, a ona mu visela na rtech. "Když se tou neskutečnou paletou barev zalije nejen obloha, ale i hladina, a ty máš pocit, že se v těch barvách ztrácíš, rozpouštíš. A pak, když slunce definitivně odejde a všechno začne tmavnout, v tu chvíli můžeš slyšet, jak si všechno kolem tebe povzdychne a schoulí se samo do sebe - snad strachem z toho, co čeká v té přicházející tmě. Strachem ze žhnoucích očí, plíživých kroků, výhružných zvuků. A smutkem z toho, že po noci přijde další den..."

Potřebovala řešení, a potřebovala ho rychle.
Přemluvit Radovana, aby ji nechal podstoupit umělé oplodnění byla otázka dnů. Vymyslet, jak celou akci provést tak, aby nevyšlo najevo, že už těhotná je, bylo poněkud složitější.
Naštěstí hned na druhé klinice, kterou navštívila, se setkala s doktorem, který nebyl proti provedení malé šarády - samozřejmě za patřičnou protihodnotu.
Když z bankomatu vybírala polovinu požadované částky, Saskie potichu velebila vlastní pragmatičnost, za to, že vždycky trvala na oddělených bankovních účtech.
Za dva dny poté i s Radovanem navštívila kliniku a usměvavý doktor provedl příslušný zákrok. Obálka se zbytkem peněz změnila majitele, skryta mezi hromadou formulářů.

Některé věci dokázala říct jen v posteli.
"Co s námi teď bude?" zeptala se, když si ji přitiskl blíž.
"Nikdy jsem něco takovéhohle neplánovala. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Asi bych mohla říct, že to bylo silnější než já. Ale ve skutečnosti jsem v každém kroku věděla přesně co dělám. Všechno to jsou výsledky mých 'informovaných' rozhodnutí. Chtěla jsem aby ses do mě zamiloval. Chtěla jsem zkusit kam to povede. Chtěla jsem zajít tak daleko, abych mohla říct, že už vím všechno. A teď... teď sobecky chci vás oba. Nechci přijít o tebe, ale nemůžu zranit jeho. Ty se můžeš rozhodnout..."

Protože Eva věřila hadovi.
Protože Sára dala Abrahamovi svoji služku.
Protože Rebeka měla radši Jákoba.
Protože Lea byla nemilovaná.
Protože Támar nečekala na splnění slibu.
Protože Rachab byla děvka.
Protože Noemi zahořkla.
Protože Betsabé měla s Davidem dítě ze smilstva.
Protože Samařanka u studny potřebovala naději.
Protože Marie z Magdaly byla posedlá.
Protože Marta se příliš soustředila na materiálno.
Protože Safira lhala.
Protože nikdo nemůže obstát před Zákonem.
Protože pouhá myšlenka znečišťuje.
Protože hřích je stav a ne čin.
Protože kříž nebyl konec, ale vrchol.
Proto si dnes s radostí připomínáme Ježíšovu smrt.
Všechno tohle bylo zahrnuto v plánu spasení.

Nepřiznala by to, ale to, že se s manželem už víc než půl rok marně pokoušeli o dítě ji ničilo. Když se jejich vztah opět zlepšil natolik, aby chtěli plánovat tak velký společný krok, brala to jako vysloveně pozitivní posun. Teď ale začali sklouzávat zase zpátky do hádek, stresu a rozhořčení. A pak jedno odpoledne, cestou z práce, potkala Chrise. Zašli na kafe a skončili u něj.
Vypadalo to jako neškodný úlet.
Jak ironický dokáže život být zjistila, když ve stejný den, kdy objevila, že je těhotná, přišel její muž s výsledky testů plodnosti s verdiktem "neplodnost kvůli nízké hemživosti".

"Víš co, já tohle prostě odmítám!" zaječela a práskla za sebou dveřmi.
Než vyběhla z domu, pohled se jí mlžil slzami.
Její hlava byla jako sevřená těžkou kovovou obručí. Nemohla se přinutit ji zvednout do vzpřímené polohy.
Nechtěla se hádat... ale on byl občas na zabití.
Začaly jí téct slzy. Obruč jako by se ještě stáhla, a žíly v obou spáncích proti ní začaly zběsile pulsovat.
Nohy ji automaticky zanesly k řece. Uviděla na hladině labuť.
Přinutila se zpomalit krok a začít dýchat, zhluboka a klidně. Myšlenky se jí rozutekly až příliš vyšlapanou stezičkou.
Po chvíli procházení obruč bolesti povolila.

Radovan byl vynálezce. Aspoň si to o sobě rád myslel.
Zrovna teď přišel s novým projektem, který hodlal prodat ministerstvu životního prostředí. Nebo Lesní správě.
Každopádně někomu, kdo má problém se vzteklinou.
"Říkám tomu Pump-a-liška," vysvětloval na prezentaci. "Spouštěcím mechanismem je infra čidlo. Když zdetekuje zvíře, vystřelí jehličku napuštěnou očkovací látkou. Ty jehličky jsou samozřejmě z biologicky odbouratelných a pro organismus zvířete naprosto neškodných materiálů. Nemusíme už spoléhat na to, že se zvíře rozhodne něco sežrat."
Úředníci mezi sebou začali vášnivě diskutovat.
Nakonec však zvítězila přízemní byrokracie:
"A jak chcete zaručit, že by ten váš vynález neplival na náhodné kolemjdoucí?"

Bylo to tak jednoduché.
Zavřít oči, nebo jenom rozostřit pohled, upřený kamsi do dálky.
Už dávno věděla, že nemusí věci zkoušet doopravdy.
Stačilo vklouznout do brány fantazie a mohla prožít cokoli.
I to, co by v reálném životě nikdy nepřipustila.
A tak krajinou uvnitř své hlavy utíkala k němu...
***
Prsty se mu rozlétly po klávesách.
Hudba ho uklidňovala a zároveň dávala tolik prostoru se vyjádřit.
Obvykle se mu do ní vpíjely obrazy, které se mu promítaly na víčka.
Mohl do ní vylít celé svoje srdce a věděl, že bude v bezpečí.
Tuhle melodii skládal pro tu, která rušila jeho sny.

Proč zrovna já musím mít takovou smůlu na vybíravý chlapi, to bych ráda věděla, pomyslela si Saskie, když se s kručením v břiše vydávala přes půl města. Kdyby to bylo jenom na mně, už bychom seděli u stolu a jedli - jedno co, ale jedli.
Jenže její společníci měli vyšší nároky.
"Bude se ti tam líbit," ujišťoval ji Radovan. "Mají tam tu nejlepší pizzu ve městě."
"Ne úplně jako v Itálii, ale blízko. A navíc je to jediná restaurace, kde mají opravdové, dobré kafe," doplnil informace Chris.
Saskie kapitulovala - znělo to dobře.
Tedy, znělo by, kdyby měli zrovna ten den otevřeno...

Červíci pochybností se rozlézali jejím mozkem - nebo srdcem? - a rozhlodávali všechno, co jim stálo v cestě. Její sebeovládání se zhroutilo jako domeček z karet a ona polykala slzy. Rozhodla se, že dál už prostě nemůže.
Bar nebyl daleko. Nepila často, protože věděla, že to nemá smysl.
Pila ve chvílích, kdy byla sama ze sebe znechucená.
První shot - otřásla se odporem.
Když měla pocit, že zklamala - jako teď.
Druhý.
Když už na tom vlastně ani nezáleželo.
Třetí.
Tentokrát pila sama - bez výmluv na 'kamarády' a 'nevědomost'.
Čtvrtý.
Věděla, že až přestane, bude jí ještě hůř.
Pátý.
Zajímalo ji, kdy omdlí.
Šestý.

Cyklistický výlet se zdál být dobrým nápadem.
Prudké, táhlé stoupání ji vysílilo už ve třetině, ale nehodlala se vzdát. To, že zůstane z jejich skupinky beznadějně poslední, ji štvalo. Konečně se cesta začala svažovat. Blížila se k ostatním, když tu se ozval podivný zvuk a její kolo sebou začalo cukat. Když se dostala k ostatním, Greta vrhla významný pohled nejdřív na ni a pak na Chrise.
"Nejste vy dva náhodou příbuzní?" zeptala se.
Saskiino obočí zmizelo v ofině. "Ne."
"V tom případě musí být příbuzná vaše kola, protože najet na stejný střep se dvěma lidem jen tak nepovede," usoudila blondýna.

"Ty znáš Lucku, viď Saskie?" zeptal se Chris, který z ničehonic stál před ní. Zamrkala a zaostřila na osobu vedle něj. Nečekala, že si sem přivede JI. V té chvíli, než zareagovala, k ní 'Lucie' natáhla ruku.
"Byla jsem na jedné tvojí přednášce... dobré."
Saskiin úsměv byl stále lehce nucený.
"Díky. Mám pocit, že už jsem tě párkrát zaznamenala," chodící železářství se zelenými vlasy nešlo zapomenout.
"Vždycky jsem si myslela, že Saskia je jenom nick," pokračovala v konverzaci vetřelkyně. "Nezní to jako opravdové jméno."
Saskia s velkým sebezapřením spolkla poznámku, že té druhé většina jejích přátel neřekne jinak, než Nutrie.

Když jí předváděl své nejnovější dílo, oči mu zářily jako dvě hvězdy.
Div nenadskakoval netrpělivostí, když mluvil o tom, co má v plánu dál.
Obočí se mu stáhlo ve výrazu soustředění, když mu sdělovala svůj názor na rozdělaný projekt.
Občas měla pocit, že nedokáže pořádně vnímat nic jiného.
Jeho nadšení jí připadalo nakažlivé.
Asi ji nemělo překvapit, když přišel s tím, že se svým uměním chce živit.
Neměla to srdce mu oponovat, jenom se sama sebe ptala, jestli tím náhodou neztratí to, co je skutečně důležité.
Bude to ještě pořád vášeň, když se bude muset přizpůsobit cizím představám a záměrům?

"A co kdybychom zašli do kavárny s Chrisem?" nadhodila Saskia experimentálně.
"Ten tu ale není. Někam jel, myslím, že do Španělska," odpověděl Radovan lhostejně a dál si četl o nejnovějších designech automobilů.
"Vždyť to není ani dva týdny co se vrátil z té poslední cesty..." povzdychla si spíš pro sebe.
Občas měla pocit, že už byl snad všude. Švýcarsko, Británie, Amerika, Německo, Rusko, Itálie, Mexiko, Norsko, Sri Lanka... ten seznam pokračoval dál a dál. Záviděla mu. Takový život si představovala sama pro sebe - život na letištích, v hotelech... v cizích městech a místech.
Teď se jí ale zdál nesnesitelně daleko.

"Nezapomněli jsme..." začala.
"Ne," přerušil ji. "A pokud ano, už se stejně nemůžeme vracet, pokud nechceš, aby nám uletělo letadlo."
"Určitě jsi nenechal otevřené okno?"
"Určitě."
"Řekli jsme mojí matce, aby je zašla čas od času zkontrolovat?"
"Řekli."
"Co když se něco stane?"
"Jim nebo nám?"
"Jim... počkej, nám? Co by se mělo stávat nám? Nám se nic stát nesmí, co by si bez nás počaly?"
"Jsou to kočky, myslím, že by si poradily."
"Ty nic nebereš vážně."
Auto zastavilo. "Víš co? Myslím, žes zapomněla zabalit na tu dovolenou to nejdůležitější."
"Já to věděla, nic mi včas nepřipomeneš... co?"
"Klid."

"Nechápu, co na ní vidí," zopakovala Saskie už nejméně podesáté.
"Budeš tohle konstatovat pokaždé, když se mihnou ve tvém zorném úhlu?" zeptal se poněkud netrpělivě Radovan.
"Ne. Za chvíli to změním na 'proč přišli na ples, když neodtančili zatím ani dva kroky'. A pak mám ještě v zásobě 'jak si kdokoli může myslet, že tahle koza je lepší než Natalie'," odsekla mu poněkud nevybíravě.
Pravdou bylo, že pokaždé, když ho viděla se na tu novou usmát, ji velmi nepříjemně bodlo u srdce.
Nemohla žárlit, to by bylo iracionální.
To ovšem nezabránilo tomu pocitu, aby se při dalším pohledu objevil znovu.

Celé odpoledne strávil u klavíru. Komponoval. Zabrnkat pasáž - zapsat pár tónů - znovu zabrnkat - psát dál - zabrnkat ještě jednou, podle zápisu, aby se ujistil, že je vše správně. Chvíli nechat prsty bloudit, aby našel nový správný zvuk. A opakovat postup tak dlouho, dokud skladba nemá hlavu a patu.
Když se konečně vynořil s hustě popsanou stránkou notového papíru, byl na sebe patřičně hrdý. Rozhodl se se svým dílem pochlubit Gretě.
Hleděla nechápavě, ale s mírným zaujetím.
"Nevím jak to zní, ale kdybys ty noty očísloval, daly by se pospojovat do dokonalého obrázku..." usoudila nakonec.
Napříště jí nové skladby raději rovnou přehrával.

"Tady odboč doprava," ukázala Saskie.
"Jsi si jistá?" zeptal se Radovan se skeptickým pohledem do indikované postranní uličky.
"To je to, co říká mapa," pokrčila rameny.
"Podle mojí navigace bychom měli jet ještě dál," ozval se vedle Saskie hlásek Grety. Saskie ji praštila pohledem, ale Radovan zjevně věřil víc technice.
Když ani po dvaceti kilometrech nenarazili na silnici, ze které kvůli objížďce sjeli, musela blondýna i její smartphone kapitulovat.
"Doufám, že ty dokážeš číst v té mapě správně. Nebo si ji mám položit na volant a posloužit si sám?" zeptal se Radovan trochu kousavě.
Saskie se usmála a převzala velení.

Život Caitir měl nelehký začátek. Tato neobyčejná žena však veškeré překážky postupně s pomocí své víry a přátel překonala, silnější a s obrovskou touhou pomoci lidem, jejichž osud byl podobně komplikovaný. Od raného mládí byla oporou všem, kteří za ní přicházeli se svými problémy. Navzdory jejímu plánu založit první protestantský klášter poblíž E55 ji potkala životní láska. Uznávaná jako doktorka, psycholožka a později hlavně diplomatka se dožila požehnaného věku a její smrt oplakávají tisíce lidí. Opravdu dobře ji však znalo jen několik nejbližších přátel.
Saskia znechuceně odhodila noviny. Na rozdíl od autora věděla, jak zlá uměla Caitir v soukromí být.

Dotek jeho kůže na její ji pokaždé překvapil.
"Ahoj, já jsem Radovan," podal jí ruku - a jí projel elektrický proud.
"Brzy se zase uvidíme," jejich tváře se o sebe otřely v přátelském náznaku pusy na rozloučenou, a ji polil ruměnec.
"Pomůžu ti." Odhrnul jí z tváře pramen neposlušných vlasů, zachytil jej sponkou, a ona slastně přivřela oči.
"Zatančíme si?" přitiskl ji k sobě a jí se zatajil dech.
Jeho rty se konečně potkaly s jejími, a ona měla pocit, že se vznese do oblak.
"Jsi si jistá?" zeptal se, když jeho ruce vklouzly pod lem její blůzky. Vzdychla a přikývla.

"Kam půjdeš, půjdu. Kdekoli zůstaneš, zůstanu..." slova svatebního slibu jí splývala ze rtů přirozeně a upřímně. Jeho modré oči něžně opětovaly její pohled, a jeho rty odříkávaly stejná slova. V tu chvíli byli nejšťastnější na světě.
Saskie zastavila přehrávání, aby si došla pro další zmrzlinu.
Doufala, že jí její svatební video pomůže přemoct ten pocit, že všechno je najednou špatně.
Věděla, že nemá důvod si ve svém manželství na cokoli stěžovat.
Proč ji tedy zaplavil takový pocit uvolnění, pokaždé když se ztratila svému muži z očí?
A proč se najednou chovala zase jako zamilovaná puberťačka, když se objevil ten druhý?

Povzdychla si, když hudba začala hrát. Chyběl jí její muž, její taneční partner.
Close your eyes, give me your hand.
Najednou před ní stál ten druhý, otázku v očích, ruku nataženou jejím směrem. Přijala, i když by neměla.
Do you feel my heart beating? Do you understand?
S prvními kroky pustila všechno z hlavy. Vnímala jeho tělo a soustředila se na to, aby byla uvolněná a nechala se vést.
Do you feel the same? Am I only dreaming?
Na pár okamžiků dokázala předstírat, že tohle by fungovalo.
Is this burning an eternal flame?
Po chvilce nebe ji čekalo peklo pochybností.