Moje články

Matopoeius uvádí citace ze starých věštců, jejichž přes dva tisíce let staré listy se dochovaly pouze v pozdějších opisech. Vypráví se v nich, že jednoho Probuzení se stane něco výjimečného, otevřou se čtyři oči namísto dvou a započne nový věk.
Vykladači se shodují, že očekávat od zvířete zázrak zrození není nic neobvyklého, ačkoli neexistence jakýchkoli dokladů o dalších jedincích tohoto druhu situaci poněkud komplikuje. Je možné, aby pratvor, který nese na zádech Netrpělivé město, přivedl na svět potomka? Není to celé jenom metafora? Vědci zůstávali skeptičtí, fatalističtější část církví se připravovala na konec světa a ten zbytek na jeho počátek.

Několikrát se mu to pokoušela popsat, pořád ale narážela na tentýž paradox. Sotva vybojovala první klidný nádech, zapomněla. Teď jsem si tím prošla a už to bude dobré. Už vidím věci jasně. Takhle už se nikdy cítit nebudu. A vlastně jsem na tom ani nebyla tak špatně, jen jsem se v tom zbytečně utápěla.
Jedna myšlenka ale nezmizela nikdy. Jak se dá zhroutit úplně? Kdy nastane ten zlom a člověk všechno vzdá? Čím častěji se vynořovala, tím divočejší Kala byla. Tím víc věcí chtěla stihnout. A tím hlasitěji se smála, když jí říkali, že nevypadá jako člověk, který má deprese.

Když jsme byly s Kalou malé holky, ještě než se rodiče rozešli, chtěly jsme dráčka. Nebo aspoň psa, nebo papouška. Nebo vlastně jakékoli zvířátko. Naši nám s typickým smyslem po ironii, který jsme obě zdědily, pořídili krabičku masařek a masožravku.
Já jsem se už tehdy zajímala o magii a máma mě naučila, jak zesílit vůni nektaru natolik, abychom ji cítily. Mouchy se po ní mohly zbláznit. A rostlina trpělivě čekala.
Asi to bylo trochu cynické. Myslím ale, že tento rodinný mazlíček nás naučil určité tvrdohlavosti. Nikdy jsme nepřestaly očekávat, že když se budeme dost dlouho snažit, všechno se nám splní.

Konec narušování soukromí!
Zastavme svévolné zneužívání videcké praxe!
Přijďte vyjádřit svůj názor 43. dne 70. roku 14.
DEN ZA SVOBODU
Program:
14:00 Všudypřítomné oči /přednáška následovaná diskuzí o narušování lidských svobod pomocí magie/
16:00 Průvod za svobodu /začátek před budovou městské správy, konec v Nugharově parku/
18:00 Kapela Šestý voko

„A ježte se mi, ježte,
vy fůry foremné, a běžte, koně, běžte,
ať praská náprava, jen když jsme schovali
své snopy pod střechu, než běs se provalí.
A rychle k mlátičce, a podávejte na vál!“
„Je to opravdu takové?“ přerušila ho Kala. Pokrčil rameny. Dneska spali ve stanu – byli opět na cestě. Za těch několik měsíců si vytvořili vlastní rituál. Aby zakryli ticho, vzájemně si předčítali.
„Vždyť víš, většinou je to prostě práce.“
„Nevím. Vždycky jsem žila ve městě,“ připustila.
Podívali se na sebe s tichým porozuměním. Oba na okamžik pocítili totéž: tohle je také život, který jsem mohl mít.

Abstrakt:
Studie se zabývá lingvistickými aspekty magie. Shrnuje dosavadní poznatky v tomto oboru, zejména vztah mezi specifickými rysy různých jazyků a možnostmi jejich využití v zaklínadlech. Poté se zaměřuje na léčebnou magii, především na srovnání její podoby v západních a východních oblastech. Zatímco na západě stále převažuje materiální lékařství pomocí magických i obyčejných léčiv, východní magické lékařství je známé svou silnou závislostí na jazyce. Autorka se pak podrobně zabývá metodou užívání zadních vokálů při léčbě duševních poruch, které prokazuje výborné výsledky i u vážných případů. Na závěr předkládá několik tezí ohledně možného přínosu zkoumání foneticky výrazně odlišných jazyků severních kmenů.

Forenzní videctví je jednou z těch věcí, které i lidé mimo univerzitu musejí brát vážně. Jinak se na studium magie pohlíží spíš jako na úchylku nepraktických intelektuálů. Když vidcovo spojení selže, berou to jako potvrzení svých pochybností, nikoli jako důkaz potřeby dalšího výzkumu.
Pravda je, že nás naši protivníci v poznatcích předhánějí. Ještě nedávno se omezovali na základní odstínění, kterým zkušený videc dokáže proniknout. Nyní přišli s něčím, co by v materiální podobě vypadalo jako maskování důkazů pomocí exploze.
Bude muset tento týden zrušit přednášky. Po včerejším vyšetřování mu polovina hlavy tepe bolestí a před očima mu vystřelují světelné záblesky.

Správce Netrpělivého města se tvářil smutně. Nešlo o nic neobvyklého. Když se zamyslel, obličejové svaly se mu uvolnily do tak nešťastného výrazu, že jste se museli cítit provinile.
„Takže skleník,“ navázal na monolog obchodníka.
„To není obyčejný skleník. Díky speciálnímu rozložení polic a tepelnému vedení ušetříte spoustu energie a prostoru. Můžete pěstovat dokonale čerstvou mrkev i během tuhé zimy!“
„Všiml jste si, že v této oblasti zima není?“
Obchodník zaváhal.
„Ale... Budete se přece stěhovat, ne? Co když se pratvor rozhodně změnit klima?“
Správce se zatvářil ještě nešťastněji, jak připomínku zvažoval.
„To je samozřejmě možné,“ připustil. „Ale ještě to neudělal.“

Chtěl si najít práci, možná ženu, ani by mu nevadilo být tak trochu nudný. Jeho potřebu vzrušení dostatečně uspokojilo to, že vypadl z domova.
Její zjevně ne. Když ji poznal, měla vlasy ostříhané na kluka, špinavé úzké kalhoty a vážný, soustředěný výraz. Teď, když se blížili k Si-Naan, už měla vlasy dost dlouhé na to, aby si z nich za jízdy cuchala dready. Veškeré její oblečení tvořily velké barevné šátky.
Rozčilovalo ho to. Chtěl ji, ne masky, které si marnivě vymýšlela pokaždé, když narazili na město. Pak si ale všiml jiného pocitu. Byl zvědavý. S jakými dalšími proměnnými má počítat?

Brala v úvahu spíše zisk než risk. Nejspíš kvůli svému kulturnímu dědictví. Obyvatelé Netrpělivého města byli proslulí právě svou ochotou během několika týdnů opustit to, co sedmdesát let budovali. Tak dlouho trval spánek prastarého tvora, na jehož hřbetě se město rozkládalo. Lidé, kteří se rozhodnou zůstat v přilehlých vesničkách, možná vybudují nové město – menší, klidnější. Ostatní stráví dalších sedmdesát let putováním.
Někteří tvrdili, že tvor je posledním bohem, který kráčí po zemi. Jiní jej viděli jako pozůstatek dob, kdy bylo všechno velkolepé. Pouze jeden člověk v každém cyklu jej pozná coby jeho společník. Pokud se zbaví omezení svého hmotného těla.

Maminka nás měla víc než noh, ale teď už se skoro nevídáme. I když se teď máme docela dobře s tím přívalem molů, stejně je lepší se brzy osamostatnit. Byt je ostatně dost velký pro pár desítek nožiček. Zaslechl jsem, že ségra si zařídila bejvák na stropě a dokonce tam ulovila celého šťavnatého červa. Nebo spíš molí larvu, řekl bych. Akrobatka. Já jsem měl vždycky z výšek trochu strach. Ale asi už jsem taky našel dobré místo. Dobře se tam schovává a teď na jaře by tam už nemuselo být ani tak vedro. Stavím si malý, útulný byteček za topením.

Úlisný vlezdoprdelka.
Pavouk s velkou sítí odporných špehů.
Neloajální, úplatný červ.
Kastrát, který s koulemi přišel o odvahu.
Obyčejný přizdisráč, kterému se náhodou dostalo nějaké té moci.
Možná.
Varys se za každých okolností tajemně usmíval. Nakonec byl dost možná jediným člověkem v Králově přístavišti, který dokázal utajit svou věrnost a cíle. Byl sice pavoukem, který z pohodlí tahá za nitky, ale nikdy nezapomněl na dobu, kdy musel nitky pomalu, trpělivě spřádat, aby se dostal až sem.
Teď se jeho cíl blížil. Měl by Cersei poslat poděkování za to, jak mu svými intrikami usnadnila práci. Brzy se zase pokloní targaryenském králi.

Cítil se za to všechno podivným způsobem odpovědný. Vinný. Jako vždy. Cítil se tak od malička a zejména Cersei ho v tom stejně dlouho podporovala. Ale tentokrát už mu hořkost prolézala každou buňkou v těle a nezdálo se, že by někdy mohla zmizet.
Joffrey byl mrtvý. Neměl z toho radost, ale ani by toho nijak zvlášť nelitoval, nebýt následných událostí. Kdyby ho Joffrey nechal být, třeba by všechno bylo jinak. Třeba by teď po celých sedmi královstvích i svobodných městech neumírali trpaslíci a děti ve směšném honu na jeho hlavu. Jenže Joffrey si jeho přítomnost užíval, kdykoli ho mohl ponižovat.

Copak to neviděli? Chtěla přece jen to, co každá žena na světě. Ve všem, na čem záleželo, se nelišila od většiny z nich.
Sotva dospěla z dívky v ženu, provdala se. A i když to zpočátku bylo těžké, nakonec by pro svého muže obětovala vše.
Měla děti. Tři. A milovala je víc než cokoli na světě, i když si s nimi nevěděla rady.
Ale nejen pro ně byla Matkou. Snažila se je všechny ochránit. Vybudovat domov. Není tohle přesně to, co žena dělá?
Před zdmi Meereenu se shromažďovala armáda. Deanerys si přála, aby to bylo tak jednoduché, jak se zdálo.

Můj životní příběh byl určen dvěma výměnami. Můj otec mě daroval jako učednici těmto ženám, aby se stal králem. A po létech studií, když jsem vyrostla v ženu, jsem já sama obětovala svůj zrak, abych získala schopnosti.
Tak to chodí už celá staletí. Člověk nemůže mít všechno. Jsou síly, které vám hodně dají, když jim dovolíte vám hodně vzít. Teď vidím věci, které jsem si ani po patnácti letech v těchto lesích nedokázala představit, ale moudré knihy mi každý večer předčítá učednice. A až ona dosáhne toho správného věku, přijde další, která ji nahradí. Ať už obětuje a získá cokoli.

Chodila se na ni dívat do Muzea ideologie. Stála tam v oddělení monoteistických náboženství obklopená obrazy svatých.
Potřebovala... něco. Asi. Probírala se literaturou o starých náboženstvích, dokonce přelouskala jeden z těch starších, věrnějších překladů Bible, ale to nefungovalo. Chtěla věřit, ale z tohoto úhlu pohledu se jí to vše zdálo jako hloupé, naivní a neskutečně zmanipulované pohádky. Záviděla lidem předešlých tisíciletí, že mohli vidět to opravdové za tím vším.
Nádherně vyřezávaná zpovědnice jí dodávala pocit alespoň nějakého kontaktu s někým, kdo by jí dal rozhřešení. Tolik potřebovala poznat, jaký je smysl toho všeho a jestli to, co dělá, je správně.

Drahá,
komukoli o tom řeknu, tvrdí mi, že jsem paranoidní, ale já vím, že po mně jdou. Sledují nás všechny, sledují naše účty a záznamy, vědí o nás všechno. Ještě jsem nezjistil, kdo za tím stojí, ale jednou na to přijdu. Pokud do té doby nezemřu.
Vím, že se nad předešlou větou zhrozíš. Pomyslíš si, že nemám takové věci říkat, ale je naprosto nezbytné, abys teď byla statečná a postavila se tomu čelem. Budu jen jednou z jejich obětí. Vím, že od chvíle, co jsem odhalil jejich spiknutí, plánují mou vraždu.
Podrobnější informace ti nechám na tajném místě. Čtou poštu.

Každý rok v tento den přesně o půlnoci táhli přes Prahu. Byla to velkolepá podívaná. Poprvé jsem se tam ocitl víceméně náhodou, šel jsem vyvenčit svého varana a on mě sem zavedl. V ulicích byly shromážděné celé davy a s napjatým očekáváním vzhlížely k obloze. Byla to nádhera, opravdu. Jako by nad námi prolétal celý noční oceán. Malé rybky, odsud sotva viditelné, se hemžily mezi obrovskými těly velryb, které z tohoto pohledu působily jako takové menší planety. Žraloci sebou graciézně mrskaly. Z ploutví toho zástupu na nás pršela slaná voda. Okolo mě pobíhaly děti, olizovaly si ruce a smály se.

Další apokalyptická vize.
Čas se točil v podivných smyčkách.
Lapal po dechu, jak vzduch pomalu houstl. Byla to taková ta podešťová vůně, jen mnohem sytější.
Ležel na trávě, takže dobře viděl na nebe.
Znáte takové to zvláštní světlo, když někde svítí slunce, ale nad vámi jsou mraky v barvě olova? Každý obrys je desetkrát výraznější než kdykoli jindy.
Teď jako by obloha zkapalněla a proudy vzduchu v mracích vytvářely hrozivě krásné obrazce.
A pak se dalo do deště. Jenže tentokrát pršelo vzhůru. Nebe polykalo kapky, za nimiž zůstávaly jen rozšiřující se kruhy.
Probudil se zpocený, jako vždy. Další apokalyptická vize.

Lidově se tomu říkalo „poprava pampelišek“, nikdo by se ale neodvážil tuto tradici nebrat vážně, nebo jí dokonce vzdorovat. Oběti bohům byly naprosto nezbytnou součástí života tohoto města. A bůh slunce, který nad nimi každý den držel svou ochranou ruku, si zasluhoval oběť nejvyšší.
Každý rok v tento den bylo pět panen v bílém rouchu s pampeliškovými věnci na hlavě vysláno do pouště, kde s nimi tento krutý bůh mohl naložit, jak uznal za vhodné. Říká se, že těm, které toho byly hodny, bůh daroval život a mohly se vrátit ze jeho svatyně ke svým blízkým. Pokud přežily cestu pouští.

Tahle říše jako by měla tisíce malých srdcí, co neustále tepala a do žil jí vháněla čerstvou krev. Byla jako jeden velký organizmus. Sestávala z příslušníků té nejodolnější ze všech ras, z trpaslíků, kteří ve dvě v noci bušili do stěn svého království, aby vytěžili kýžený kov. Elfové i lidé jimi spíše opovrhovali než naopak, ale i oni museli ocenit dokonalost jejich zbraní a šperků. Staletí tvrdé práce přivedlo jejich umění k dokonalosti.
Gandalf znovu zadumaně popotáhl z dýmky. Krása obrovských síní v nitru hory trpaslíky nechrání před zlem. V Osamělé hoře sídlí drak a před Morií právě probíhají jatka.

Odněkud z vyššího patra domu se ozvalo zaječení následované hlasitým řevem.
Chvíli nato už paní Weasleyová rozčileně přecházela sem a tam před gaučem, na kterém se provinile choulili Fred a George.
„My jsme to mysleli dobře, mami!“
„Četli jsme ten leták Greenpeace, co přinesl táta z té mudlovské dopravy...“
„Víš, životní prostředí je na tom teď špatně...“
„Opravdu špatně, mami.“
Paní Weasleyová přestala křižovat místnost a naklonila se nebezpečně blízko k oběma provinilcům:
„Ten článek ani nebyl o nutriích!“
„No jasně, ale zkus si tady v okolí jen tak odchytit ohrožený druh...“
„A obarvili jste jí pruh srsti na zeleno!“

Probrala se špinavá a skoro nahá na břehu nějakého potoka. Netušila, jak se tam dostala, už nikdy však nezapomněla ani na vteřinu následného děsivého bloudění po lese, natož na první setkání se svým novým domovem. Kdyby měla jinou možnost, jakoukoli, nikdy by do toho domu nevkročila. Nejdříve ji napadlo, že je to doupě nějakého tvora z temnoty, kterým se straší děti. Nebyla tak daleko od pravdy. To, co si lidé představují jako roztomilé zmenšené verze jich samých, byla ve skutečnosti odporná polozvířata, degenerované plody zvrácené moci kouzelného lesa. Bylo jich sedm a jí nezbývalo než s nimi na čas zůstat.

Poprvé: Seděla v kavárně se spolužačkou. Nudila se, proto pohledem zkoumala ostatní lidi. On si jí nevšiml, četl knihu. Uložila se jí do paměti jeho košile.
Podruhé: Nemohla ho vidět, protože jí právě vítr rozfoukal vlasy a ona se je snažila zkrotit. Šel proti ní. Pohled na ni mu projasnil celý den.
Potřetí: Přistoupil do metra. Ona stála přímo naproti. Měl stejnou košili, jako v té kavárně, proto jí byl povědomý a usmála se na něj. Taky se usmál, i když si nebyl jistý, jestli ji někdy viděl.
Smáli se tak na sebe ještě několikrát, než na sebe poprvé promluvili.

Blížila se půlnoc. Venku zlověstně zahřmělo a mezi černými závěsy problesklo prudké světlo. Na okamžik tak odhalilo scenérii v pokoji: malého chlapce přivázaného k židli a mladou dívku, vlastně ještě děvčátko, jak se s kudlou blíží směrem k němu. Blesk se modře zaleskl na její čepeli. Dlouhé černé vlasy děvčátka ostře kontrastovaly s jejím nepřirozeně bílým obličejem. S kamenným výrazem ve tváři několikrát zkusmo namířila kudlu na chlapcovo srdce...
V té chvíli do pokoje vstoupila vysoká, dospělá verze děvčátka.
„Zase zabíjíš bratra? Kolikrát ti mám říkat, že kudla se vráží zásadně do zad? Na srdce si vem vždycky jedině dýku.“

Tkáč se nezabýval problémy obyvatel Nového Krobuzonu. Tkáč se nestaral o rasy a přetvory. Tkáče nezajímala politika. Tkáč tkal. Pečlivě sledoval organismus města, zkoumal detaily jeho struktury a místy ji s neurotickou přesností upravoval. Mohlo se vám stát, že se vedle vás prostě objevil a uřízl vám prsty na pravé noze, protože to napomohlo estetické dokonalosti jeho obrovské sítě. V tom lepším případě. Proto se ho ti, co o něm věděli, tolik báli.
Izáka svým způsobem fascinoval. Myšlení zbavené racionality, oproštěné od jakékoli spojitosti mezi příčinami a následky... Myslel na Lin a na to, za jak úžasného by Tkáče považovala.

Chudák moc nevyrostl. Byl tak malý, že mu dokonce říkali Paleček, i když do dlaně se rozhodně neschoval a jen tak snadno byste ho nezašlápli. Jako dítě se nechal nosit, ale nakonec z něj byl docela macek, tak musel po svých.
Brzo ale zjistil, že být blízko u země má své výhody. Těch peněz, co už posbíral! No dvoumetrový chlap ten kousek kovu v prachu sotva uvidí. Taky našel píšťalku. A spousty klíčů. A několik porcelánových slonů, ohlazených kamínků, prstýnků a přívěšků. To byste nevěřili, co všechno se válí na cestách. Až něco ztratíte, jděte za Palečkem. Určitě to našel.

Říkali mi, že stres škodí zdraví, a ať se děje, co se děje, musím především zůstat v klidu. Tak jsem tedy zůstal v klidu.
Proč bych spěchal na autobus, když mě pozdní příchod naprosto nemohl vyvést z rovnováhy? Pravidelně jsem do školy přijížděl o hodinu později.
Nakonec mě vyhodili, ale mně to nevadilo. Bylo to těžké, zůstat v klidu, když po vás pořád někdo něco chtěl. Lidi jsou tak hluční, když nejsou v klidu.
Zkoušel jsem pracovat, ale šéf se nějak nemohl smířit s mou povahou. Můj klid nazýval „nedostatečným pracovním nasazením“.
Takže bydlím na ulici. A jsem v klidu.

Měl se skrývat někde pod Prahou. Snad kdyby se začalo vrtat pod Petřínem směrem do středu Země, přímo pod kořeny největších stromů té džungle, co bují v knihovních skladech. Ale nikdy to nikdo nechtěl zkoušet doopravdy. Krtci toho namluví..
Samozřejmě že někde hluboko pod námi všemi je jakýsi dokonalý tvar, ten, který připlul se sirénami a před kterým i démoni pokleknou. Jenže to je jako s křesťanským Bohem. Takový diamant si prostě na krk nepověsíte. Kdyby ano, jaký by to všechno mělo smysl? Vždyť by s vysvětlením úplně zanikla tvůrčí síla koutku oka a chaosu. A to my přece nechceme.

Když jsi mě opět vzala za ruku, následoval jsem tě bez otázek. Zavázala jsi mi oči, ale to mi nevzalo požitek z cesty. Slyšel jsem cinkot závor a projíždějící vlak. Zvedl kolem sebe vír vzduchu, ve kterém ti vlály vlasy. Otřely se mi o tvář. Musela jsi být nadpozemská, všiml jsem si už mnohokrát, s jakou lehkostí ti vlasy poletují kolem hlavy. Cítil jsem, jak země pod mýma nohama měkne a začínalo mi být zima. Natáhl jsem ruku a nahmatal jsem jehličí zatížené čerstvým sněhem. Miloval jsme tě za to. Ještě před deseti minutami jsem byl v červenci uprostřed Prahy.

Má prvotina byla víceméně autobiografická, ať už jsem novinářům tvrdil cokoli. A pak konec. Nejdřív jsem to považoval za tvůrčí blok. Pak jsem si uvědomil, že je to horší. Tvořit jsem neuměl nikdy. Nedokázal jsem se vžít do role někoho jiného. Jak bych taky mohl? Nikdy jsem nikým jiným nebyl.
Zbývala jen jedna možnost. Trochu středověká, ale co mi zbývalo? Nevěřil jsem, že ta ženská opravdu existuje, dokud jsem nestál před ní. Na nic se nezeptala. Nejspíš o mně věděla víc než já. Múza. Sundala z háku za ní několik kožených přehozů s pár přísadami navíc. Přehozů z lidské kůže.

Když jsem se narodil, to byly lepší časy. Spousta jídla a tak. Měl jsem hodně sourozenců a opravdu hodnou mámu. Užili jsme si spoustu legrace, když nás učila lovit. Nakonec jsem ale zůstal sám. Všechny mi je vzala vzteklina. Rodinu i kořist. Z našeho lesa, kdysi tak živého, se stalo něco naprosto směšného. Dalo by se to spíš nazvat park. Malé holky se nebály tudy přejít na druhou stranu k babičce. Pohupovaly si košíčkem a zpívaly si. Vážně, ty malé mrchy si ještě zpívaly. Místo aby se schovávaly za rodiče, promenádovaly se tady v červené pláštěnce. Červené jako čerstvé maso.

„Pánové, uklidněte se,“ naléhali advokáti, kteří se v oblecích začínali potit, zastoupené strany je však nepustily ke slovu.
„Jde o mou dceru!“
„A o můj život!“
„Proč bych ti měl dávat tři čtvrtiny? To nemá tendlecten...“
Jeden z advokátu se naklonil mezi ně, odkašlal si a dodal: „Precedent.“
„To je mi fuk, nejsme ve středověku! Všichni ostatní se vám na to vybodli!“
Královi docházely síly. Mladík měl pravdu. Mezi dnešními princi nebyl ani jeden, který by bojoval s drakem za půlku království. Začínal doufat, že ho drak sežere. Smlouvy se mají dodržovat, ale tomuhle floutkovi tři čtvrtiny království dát nechtěl.

Pustil to na chodník nějaký pták, velký a bílý. Vypadalo to tak zvláštně potrhaně a zmuchlaně, že mi toho bylo líto. Nedalo se na to pořádně sáhnout, tak jsem vyklepal drobky ze sáčku od svačiny a opatrně to do něj nabral. Doma jsem to vyklepal do akvária po těch rybičkách, co se zakuklily a odletěly.
Po pár dnech už se tomu dařilo o něco líp, i ta modrá barva už se zdála být zdravější. Ten holub, co ke mně občas létává, mi řekl, že je to kus nebe.
Teď jenom přemýšlím, jestli ho mám pustit na svobodu, až se zotaví.

Další jaro. Žiji už stovky let a skoro stejně dlouho se mě děti bojí. Viděla jsem tolik jar... Tentokrát si aspoň na dlani nechám roztančit sedmikrásku.
Ráda sleduji všechny ty tradice. Tady pod horou o jarním svítání dívky věští z pampelišek. Husy hloupé, vždycky se ptají na svého milého. Kluci testují svou sílu s kouzelnými proutky: když se namočí do vývaru z bylin, pod moudrýma rukama se poddajně zohýbají, pod silnýma praskají. Komu se proutek ani nehne, tomu už se nějaká zlá vlastnost přisoudí.
Zůstanu tady, než budou noci ještě o trochu teplejší. Jak mě po té cestě bolí záda...