Moje články

Vyndat notebook, načíst plochu a začít pracovat. Ponořit se do tíživých, dusivých temnot práce. Každý projekt začíná průzkumem. Načíst potřebnou literaturu, projít veškerá související témata z wikipedie.
Pitný režim je důležitý. A něco k jídlu u ruky odvede myšlenky od touhy uvařit si něco pořádného. Kniha vedle, propiska, sešit vlevo. Tohle budu potřebovat později, tohle musím mít na očích. Čaj! Přelouhovaný. S úšklebem z trpké chuti nápoje se vrhnu zpět k práci.
Hudba hraje do uší. Čtyři hodiny uplynuly. Oči se začínají klížit. Že bychom dali pauzu? Odpoutám oči od monitoru. Pokoj se topí v náplavě knih, talířů a papírů.

Zvláštní jednotky Šinpú. Znělo to zvláštně. Šel do toho dobrovolně, nikdo ho nenutil. Ale teď, když před ním ležel list bílého papíru, nebyl schopen do toho jít s takovým nadšením. Nějaké poslední myšlenky? Poslední vzkazy rodičům? Nemůže tam přece napsat, že do toho nejde.
Mladá sakura.
Ano, byl mladým stromem, který čekal na popravu. A tak její listí spadlo k zemi dříve, než přišel jeho předem určený čas.
V prach se mění během chvil.
Nechtělo se mu uhořet v kokpitu. Musí však pomoci oslabit nepřátelský útok.
Přec netouží v to.
Zmačkal papír. Úředník se chopil pera za něj. "Jdu tedy."

Chvátám, chvátám. Dva eseje do pátku, příprava na testy, ústní prezentace. Zamluvení učebny na promítání. MHD. V osm hodin to začíná, nestíhám, nesvačím, nestihnu to, nestačím.
Co? Kapitán Amerika co? Úprk. Spoilery jsou fuj. Snape zabije Brumbála. Na filmu pozdě, ale předpremiéry mají úvod. Ještě na záchod. Stihla jsem zabalit něco k jídlu? A kam zmizel lístek.
Uf. Je to za námi. A kde jsou ostatní? Ha, už přeběhli koleje? Já se tady vzpamatovávám z filmového zážitku a oni už jsou za luhy. Co? Pivo? Ale mám uzávěrku. A drabblata. Mají tam wifi? Jo. Wifi a pivo. Mňam. Chutná mi.

V hospodě se Romeo radí s přáteli, jak na Julii.
Přítel1: (zpěv) Spusť mi vlasy, Julie.
Hej, vždyť se nic neděje.
Copak je čtrnácté století,
aby z toho hned byly děti~í.(konec zpěvu)
Něco takové jsi měl na mysli, příteli můj?
Romeo: Ještě trochu na tom zapracuj.
Upřímnost je sice důležitá,
ale není už trochu přežitá?
Přítel2: Říká se, že pravda léčí,
je krásnější než všechny řeči.
Ženského však rodu jest,
může skrývat podlou lest.
Romeo: Pravda bolí,
stejně jako hněv ženy.
Aby pak, och Romeo,
nebyl jako poleno.
Jinak na to musíme.
Přítel1: Tak ji třeba uspíme?
Romeo: Tohle nejsou Grimmové,
Chce to říct laskavě.
Buď mým světlem,
veď mě dál,
i jednu noc však
bych s tebou dal.
No tak mi trochu pomožte,
nebo budu za koště.
Přítel2: Nešlo by to bez zpěvu?
Měl bys velkou úlevu.
Romeo: Tak jak tedy na Julii?
Přítel1: Nechceš radši Cornelii?
Mohl bys mít problémy,
a nemyslím ekzémy.
Vaši rodiče taky
stojí na jiných březích řeky.
Budou to jen hormony.
Romeo: Vážně chci být upřímný.
Pravda je krásná, říkal jsi.
A není než Juliiny krásy.
No nic, poddám se improvizaci
To vyřeší každou komplikaci.
Přítel2: No spíš ne, když jde o komunikaci.

Zápisky nejmenovaného herce.
1. Zasněžená krajina. Drama o jaderné válce.
2. Sníh, bahno. Měla to být romantická komedie.
3. Jarní tráva. Cizinec ve Francii.
4. Déšť. Žurnalista.
5. Pyly. Kýchl jsem na něj při natáčení polibku.
6. Horko. Chlupy všude. Aspoň mám sekeru.
7. Větší horko. Scénarista měl halucinace.
8. Pot. Lékařem v Africe.
9. Padá listí. Hraju v cizině. Nikomu nerozumím.
10. Topím se v listí. I might be Groot.
11. Vítr. Předstírám, že píšu.
12. Žádný sníh. Nemůžu darovat krev. Tvář kampaně.
Třináctý měsíc není. Tento rok si svých dvanáct rolí zahrál. A to je konec jeho kariéry.

"Hlavně pamatuj na tři základní pravidla. Nenamočit, nekrmit po půlnoci a sluneční paprsky jsou pro něj smrtelné."
To s těmi paprsky chápal. Ale že nesnáší vodu? Co by se mohlo asi stát? No, nebudeme to raději dráždit.
Říkal mu Gizmo. Roztomilá huňatá kulička. Při studiu ten pravý společník.
Jejda!
Voda se rozlila přímo na hebkou srst domácího mazlíčka. Co teď? Zavolat zvířecí ambulanci? První pomoc?
Ale výsledek nehody nebyl zdaleka tak strašný, jak jej táta kreslil. Akorát místo jedné bylo na stole potvůrek pět. Copak by něco tak roztomilého mohlo někomu ublížit?
Randall brzy však zakusil drápky za maskou nevinnosti.

Letos to tu opět vře. Která bude tentokrát vybraná a užije si záři reflektorů? Samozřejmě musí před tím být splněny jisté podmínky. A tak kastingem zaznívají pokusy o zpěv, správné omdlévání a točení sukněmi.
"Další! Tahle žádný hlas nemá. Odneste tu leklou rybu někdo pryč!"
"Ne, ne. Tohle musí být romantické. Ať jde to dítě pryč."
"Tahle je napůl chlap. Pryč!"
Ariel, Alenka i Mulan se i letos setkaly se zklamáním.
"Kašlu na to, vymyslíme nový koncept. Příští rok se bude vybírat stylem Hunger Games. Co? Zpěv? To zvládne počítač líp. Hlavně sežeňte nějakou slavnou herečku. A komicky vypadající zvíře."

Ranní nebe zahalila čerň vypuštěných havranů. Na tento povel se do říšského paláce vrhly davy rebelů.
Bylo dost systematické šikany vlády. Bylo dost neustálé kontroly pohybu. Pokud se nemůžeš zbavit čipu, zbav se jeho ovladače. Všechny nás najednou zneškodnit nemohou.
Vysílání z implantovaných čipů bylo však možné zastavit jen na chvíli. Museli si pospíšit.
"K Hlídači!"
Zničili dveře kontrolního sálu.
Tam před stovkami obrazovek!
Mrtvý.
Nad monitory vysvětlovala situaci cedule.
"Ty, jenž jsi toužil po svobodě lidu. Tvým trestem je pozorovat zbytečnost tvých činů."
V ten moment se vysílání opět nahodilo. A těly rebelů zacloumaly elektrické vlny.
Vláda opět nepadla.

Věděli jste, že na planetě Zemi žije přes sedm miliard lidí? Určitě věděli. Tak začíná každý dokument o naší rodné hroudě. Pak pokračuje výčet dalších obecných dat, během kterých divák začne zívat a přepne program dříve, než by se dozvěděl to hlavní. Jemu to samosebou nevadí. Naopak. Nevědomost mu dělá dobře.
Takže se třeba nedozví, že dnes bylo v Nepálu zemětřesení, které poničilo spoustu historických chrámů a zabilo kolem tisíce lidí. Další kapka do hlubin oceánu. Zemi to nevadí. To se jen poškrabala. A lidé v zoufalství začnou vše opravovat. Zůstane jen naděje, že nové město příště vydrží.
Hele! Tsunami.

"Hanšiči, musíš mi pomoct," přišel jednoho dne Medvěd* prosit k inspektorovi. "Do lázní mi nikdo nechodí, protože nějaký samuraj rozhlásil po městě, že okrádáme zákazníky, zatímco se koupou."
"A co se mu ztratilo?"
"Prý meč. Ale ten den odešel s oběma."
Na druhý den se Hanšiči se samurajem setkal. Předchozí den si na něj již vše pečlivě zjistil.
Přitočil se k němu u stánku s vějíři.
"Říkáte, že k Lázeňskému Medvědovi lepší nechodit? Proč?"
"Okradli mne tam."
"A ohlásil jste to?"
"Oni mi vše proplatí."
"Takže neohlásil. Platit nic nemusí, protože ohlásil on vás. Za poškození pověsti. Tak funguje zákon."

Tezuo udeřil dlaní do automatu. Byl to už rok. A tohle nebyl příběh od Murakamiho, aby se vydal hledat jukebox, který by mu jí připomínal. Potřeboval se sebrat jiným způsobem.
Posadil se na kraj zídky u hospody, aby si zapálil cigaretu. Jak v bundě pátral, narazil dlaní na malý sešit. Kdysi mu do něj psávala vzkazy, myšlenky, co ji napadly. Poslední záznam byl o měsíci z jejich výletu do hor. O tygru a reinkarnaci.
O nohu se mu otřela černá kočka. Podrbal ji za uchem.
"Stále se touláš?"
"Jako ty. Doufala jsem, že ses přes mě už dostal."
"To Murakami... "

"Jdeš pozdě," ozvalo se zpoza betonové kostky.
Tepláky se doplazil ke svému stolu a přejel pohledem nashromážděná data.
"Už do něj můžeme řezat?"
"Ještě ne. Ale, jelikož mu obličej zůstal mimo beton, mohla jsem začít odebírat vzorky z úst. Právě se chystám mu nacpat do břicha sondu a zjistit, od čeho má tak poškozený trávicí trakt."
"To zní jako ten správný moment na snídani," vytáhl z batohu krabičku s jídlem a svezl se židlí k obrazovce.
"Počkej, trochu doleva. Co to tam má za krám? Páni, mobil!"
"Já říkám pořád, že tyhle modely jsou na dvě věci," neubránila se Legíny.

Tepláky zkontroloval tep. Nic. Zasvítil dotyčnému do očí. Žádná reakce.
"Na beton mrtvý," neodpustil si.
"Na beton. Z betonu," dodala Legíny.
Mrkli po sobě.
"Jak ho přesunete do laboratoře? Přece jen je v tomhle stavu lehce nepřenositelný," otočila se na šéfa oddělení.
"S povolením ho vysekáme. Copak vy dva nemáte reprezentativnější oblečení?"
Tepláky si zandal ruce do kapes a pokrčil rameny. "Zase máte rejpavou?"
Takhle po ránu a hned měli napilno. Zvrátil hlavu a zahleděl se do vzdáleného vrcholu budovy.
"Pochybuji, že to byla sebevražda," stoupla si Legíny vedle něj.
Skočit z budovy přímo do tuhnoucího betonu se nepodaří každému.

Blikající světlo pouliční lampy. Plující odraz v zrcadle pronásledující originální předlohu. Červený kabát na zakřiveném skle výlohy. Měkké ticho noci.
Utíkala. Poskakovala. Spadla. Vstala. Běžela. Letěla.
Vůně cukrové vaty tvořící vzdálené ostrovy. Teplo tropického vzduchu protkaného slanou mlhou. Třpyt tajících ledovců ve vzdáleném souhvězdí. Hebké listí pokrývající chodník zlatavým popraškem. Nekonečné světy tepající životem. Možnost pokoření nemožnosti. Natažená dlaň. Téměř. Skoro. Ještě kousek. Stačí jen krok kupředu.
Sesuv černých dominových karet. Tma.
Otevřené oči. Ráno - vyklouznutí z bezpečí všeobjímajícího snu. Zklamání.
Skutečný svět po setkání s čirou fantazií bez hranic, která stírá hranice reality. Bolest. Kruté zjištění nenaplnitelnosti sladkých očekávání.

Otrava Stresem není vůbec pěkná záležitost. Když víte, co vás čeká, je to mnohem strašidelnější. Upírala jsem pohled na svého domácího miláčka a vnímala, jak se mi jeho tvary slívají s pozadím a mění jeho křivky. V posledních chvílích čisté mysli jsem zastavila loď a nechala zapnutý odsávač emočních mraků.
Cvakly dveře. Sluch byl ještě v pořádku.
Do pokoje se houpavě šinul zástup malých trpaslíků.
"Hej hou."
Jeden. Dva. Šik o tisíci. Čtyři tisíce trpaslíků zpívající jedním hlasem.
"Zavolala jste nás včas. Za pár dní budete moci opět nastartovat loď."
"Start bez trpaslíků? Kam jste mi dali moji zpívající posádku?

Občas to nejde tak hladce. Třeba v tomto případě jsme se museli vypořádat se sabotérem.
Zrovna jsme přistáli na planetce Aurora, na kterou jsme byli povoláni kvůli akutnosti situace deset z deseti. Její celý povrch zabírá jedno město. Při stavbě nové linky metra narazili na stará potrubí se Stresem a roztrhli ho. Otrávených bylo dost. Než však mohly přistoupit zdravotní jednotky, museli jsme vyčistit terén. A v ten moment na nás zaútočil jeden z postižených, který již měl halucinace. Ze zákrytu na nás házel cihly.
"Nesnaž se, stejně se netrefíš. Raději se ukaž!"
Pro tyto případy byly rozkazy jasné. Zneškodnit.

Média otázku zamořenosti Stresem a jeho dopad na lidi měla ráda. Člověku v bezpečnostním obleku, který se s ním vypořádává pravidelně, to akorát přijde k smíchu. Naštěstí už Stres jako pohonnou látku zakázali. Zbylo po ní jen uklidit.
Největším nebezpečím však není Stres. Ale lidé, které ovlivnil.
Dřív se tak stávalo kvůli nasráženému Stresu na potrubí, kudy byl veden. Vytvářely se tím tzv. emoční mraky. Často bývají připodobňované radiaci. Napadají však tělo úplně jinak. Jejich hlavní zájmem jsou mozky. Ničí buňku po buňce. Člověk se přitom zblázní a je hrozbou okolí. Dokud se mu nerozpadnou i nervová spojení a znehybní.

Hanšiči přede mne položil talířek s plátky masa.
"To je salám. Ze země Rakouska-Uherska. A toho se týká i dnešní historka."
Nagasaki bylo spojením s vnějším světem pro uzavřené Japonsko. Několik dní po vylodění evropské výpravy byl Hanšiči povolán. Zmizelo cenné zboží. Hrabě Erwin Dubský na něj proto tlačil, aby situaci rychle vyřešil, proto se rychle dal do práce. Nechal si potvrdit drby o prodejcích exotického zboží, ale nic nezjistil. Teprve hostina místního pána vzbudila podezření.
"Dotyčný zbožňoval cizokrajné zboží a podával všem asi deset deka salámu. Toho ale bylo mnohem víc v jeho spíži. Ta loď byla prvním importérem."

Tma. Co byste ve vesmíru čekali? V černé díře už je sakra pořádná tma. Jediným světlem jsou zářivky pomalu se vařící vesmírné lodi v úsporném režimu. Aspoň že kafe jsem dnes stihl. A to jsem do té temné tekutiny jenom zíral a přemýšlel o nekonečnosti vesmíru. Pro mě právě skončil.
Přesto velitel nejevil známky neklidu. I v této situaci s nadšením volal své životní motto a opíral se o tlačítko motoru.
"Kupředu!"
Černé díry nejsou jen obyčejné díry. Jsou hmotné. Je to temná magma, plazma vytvořená ze zničených světů roztavených na uhelnou čerň. A tenhle sajrajt nám právě ucpal motory.

"Ještě jsi na mě uražená?" Usadila jsem se na gauč a přitáhla se obličejem k tváři kočky. Nevěnovala mi pozornost. Již několik desítek minut upřeně zírala z okna na černočernou tmu galaxie protkanou odrazy světla z vesmírných těles vznášejícími se kdesi v dálce nad naším domem. Nemohla mi zapomenout dnešní koupel.
Zaryla jsem jí obličej do srsti.
"Ale fuj. Co to je za smrad?"
Když mi to došlo, okamžitě jsem se vrhla do pracovny. Na zemi ležela rozbitá zkumavka s kondenzovaným Stresem. Vytočila jsem číslo nouzové jednotky. Pokud si pospíší, dostaneme se z toho obě jen s trochou vypadaných vlasů.

Poručík vytáhl z kufříku detektor a začal jím skenovat okolní prostory. Netrpělivě jsem vyčkávala, než potvrdí, že hladina Stresu v okolí je detekovatelná.
"Hladina Stresu je přes normu."
Prý přes normu. I trošička toho svinstva dokázala nadělat dostatečnou spoušť. Nikdy jsem nepochopila, jak to mohlo získat povolení k používání jako pohonná hmota. I když tenkrát byla náhradní energie potřebná...
"Zastrč, prosím tě, to svý udělátko. Kdyby ses pořádně podíval, hned by ti bylo jasný, že se tady to svinstvo vylilo. To je dost zamoření na pořádnou karanténu."
Věnoval mi chladný pohled. Detektor byl jeho zdrojem pocitu užitečnosti. Přehnala jsem to.

Alex maso neviděl, co ztroskotali. Tedy viděl. Ve svých představách. Problém byl, když se mu ty představy začaly objevovat v podobě jeho kamarádů. Něco ale přece jíst musí. Ne, ne, ne. Lepší zemřít, než někomu ubližovat. A trávu si jíst dovolit nemohl.
Pochyboval, že Marty na něco přišel. Ale ta tenčící se trocha naděje ho donutila jej následovat. K jeho velkému překvapení to však vůbec nebyl špatný nápad. Rybí bar. Po dnech hladovky se konečně mohl najíst.
"Ty, Marty. Ale... To jsou ryby. Zvířata."
Marty se usmál: "Nemysli na to."
"Masožravky jako my si to nemůžou dovolit," ozval se tučňák.

Na střeše chrámu v Nikkó sedí tři vyřezávané opičky. Jedna si zakrývá oči, druhá ústa a třetí uši. Tyto tři moudré opičky symbolizují vyhledávání dobra v lidech, jejich řeči i v té vlastní.
Domácnost detektiva Hanšičiho ji několik dnů hlídal zpovzdálí žebravý mnich. Obličej mu skrýval proutěný koš a v dlaních svíral misku na mince. Jako každý den vyšel detektiv ven a dal mnichovi zlatou minci. Hanšiči dobře věděl, že si jej představený místního kláštera hlídá. Vsadil se s ním, že dokud neodhalí, čím představený porušuje řád, bude posílat klášteru drobné. Dávno však věděl, že představený občas porušuje striktní vegetariánství.

Za deštivých nocí navštěvuje obchodní čtvrti samuraj oděný do slaměného pláště. Chodí od obchodníka k obchodníkovi, a pokud má navštívený štěstí, zanechá po sobě pouze kaluž vody. Nechce nic koupit. Má jen jednu otázku: "Kde je žena?"
Prý je zadlužený. Aby jej od dluhů zachránila, chodila jeho manželka prodávat majetek vždy skryta cizím očím v závoji deště. Nakonec mu utekla za lepším.
Městem se šíří, že navštívil i místního překupníka zahraničních cenností. Ten si jej spletl s pašerákem bílého masa.
"Už ji včera nalodili. Ráno odpluli. Peníze jsem ti poslal."
Oba ráno nalezli v krvi.
Samurajův duch bloudí městem dál.

Tma. Hebká, sametová tma.
Ne, to mám jen zavřené oči. Pomalu zvedám těžká víčka.
Přítmí. Jemné, příjemné přítmí.
Zvedám dlaň a prohlížím si rýhy brázdící její povrch.
Velká, přátelská dlaň.
Sedím na studené podlaze a objímám hřejivými pažemi svá kolena. Nemám odvahu zvednout hlavu a čelit světu kolem.
Proud vzduchu mi pohladil záda. Zvedám hlavu.
Zdi.
Pevné, bezpečné zdi.
Objímají můj prostor a nepouští dovnitř příliš světla.
Ale odkud jde ten průvan?
V rohu zdi je malá prasklina. Skrze ni prochází pruh světla.
Co je za ní?
Bořím zeď. Jsem volná.
Ale za jakou cenu?
Na horizontu se rýsuje zeď.

Velký bratr uvádí:
TELEVIZE PRO KAŽDÉHO!
Nové modely, vynikající zvuk, obraz i rozlišení.
Set základních programů, který vyhoví každému.
Bez televize již nikdy více!
Nově do každého domova jedna vládou sponzorovaná ZDARMA.
Uplaťte své vládou uznané právo.
Přijďte si svůj televizor vyzvednout ještě dnes.
Domů jedině televize od Velkého bratra!

"Pst!"
Ten zvuk ji zatahal za uši. Pokračovala však dál v upíjení kávy, kterou ji Angie přinesla. Za chvíli jí měla skončit šichta, tak se domluvili, že spolu půjdou zpátky na ubytovnu.
"Pssst!"
Dneska opravdu potřebovala naslouchat historkám o jejím normálním životě. Uklidňovalo ji to. Díky tomu mohla pokračovat ve své vlastní práci.
"PST!"
"Co je? Jdi si syčet na někoho, kdo o tebe bude stát!"
Otočila se na zdroj zvuku. Seděl za ní. Jarvis dotčeně odtáhl pohled pryč.
"Když myslíte, slečno Carterová. Poohlédnu se tedy po jiném špiónovi."
Jako kdyby někde jiného sehnal. Ušklíbla se.
"Příště méně nápadněji, prosím."

Zaparkovali v oběžné dráze nejbližší planety a nechali loď unášet gravitačním proudem. Důvodem byl jarní úklid, který byl rozhodnut během hlasování, když už se odpadky začaly měnit v bažinu. V tomto ohledu to bylo první jaro, které za mnohaletého cestování loď zažila.
„A co s těmi odpadky?“ Gamora se obrátila na Petera.
„Vyhodíme je do vesmíru.“
Rocket se zamračil: „Harampádí je tam dost, ale působí jen problémy.“
„Co na to Mlátička?“
„Nechápu, čím připomínám stroj na třídění obilí od stonku.“
Mýval se poškrabal na hlavě: „Má pravdu. Roztřiďte je. Něco z nich vyrobím. Dík, Mlátičko.“
Drax pouze zopakoval svou větu.

Se začátkem školního roku se do Bradavického hradu nahrnulo spoustu nových mladých duší. Vyjukaní z nového prostředí, které se mělo stát jejich domovem, se prvňáčci pohupovali v davu za pláštěm profesorky, která je zavedla do Velké síně. Ředitel se po jejich příchodu zvedl k proslovu.
„Než se dostanu k hlavním řečem večera, rád bych poděkoval profesorce Grangerové, že dala na mé prosby a uvolila se vzít do rukou hodiny obrany proti černé magii, než se najde vhodnější kandidát na pevný úvazek. Nezodpovědnost v jejích hodinách je na vlastní nebezpečí.“
Hermiona se pousmála. Kdysi pro ni vyloučení bylo horší než smrt.

Finn vtrhl do hlavního sálu s Jakem v patách. Bubblegum stála uprostřed kruhu židlí u stolu a míchala chemikálie. Náhlý hluk ji vylekal natolik, že jí substance ukápla na stránky knihy.
„Fine, neumíš klepat?“
„Ale psala jste, že jste pod útlakem.“
„Psala jsem, ať přijdete, že jsem pod tlakem. Poslední dobu se zabývám teorií jazyka, proto se snažím vyvolat duchy uznávaných lingvistů.“
„Husté.“
„Budete mým vzorkem běžné mluvy.“
Začala zuřivě míchat směsí a odříkávat formuli. Z mnoha slov Finn pochytil až poslední.
„Jazykové zjevte se!“
Na židlích kolem však místo osob seděly pouhé jazyky a mávaly sebou dopředu a dozadu.

"Mařeno, přines z lesa jahody. Mařeno, přines z lesa fialky. A bílého slona by od siamského krále nechtěla?"
Mařenka se brodila vysokým sněhem skrz les. V zimě ani jednu z požadovaných věcí nikdo nikde neviděl, přesto se jí již několikrát podařilo za pomoci dvanácti extravagantních pánů přinést, co si její nevlastní sestra přála. Z nosu jí stékala pramínkem rýma. Když už jí začal modrat i nos, vynořila se na betonovém paloučku. U zapálené popelnice se tam tulilo dvanáct mužů a již z dálky na ni mávali.
"Co to je tentokrát?"
"Mrkve."
"Tak chvíli počkej."
Šestý z kraje vplul do supermarketu.

„Pozor, nezakopni o ty dráty,“ proniklo k němu přes zvonění telefonů v místnosti. Přeskočil kabely od elektroniky a následoval dále zdroj hlasu. „Zdá se, že už od rána máme o zábavu postaráno. Který tentokrát, Fredie?“
„Dneska to vypadá na agenty, žádní superhrdinové. Prohráls.“
„Tse. Máš u mě pivo.“
Pozoroval bílou košili s propocenou skvrnou na zádech. Její majitel zaklepal na dveře šéfredaktora a bez vyzvání nahlédl dovnitř: „Šéfe, Parker. Říkal jste, že ho nemáme pouštět do budovy, ale zdá se, že se jeho fotky dost zlepšily. Možná bychom ho mohli poslat do terénu.“
"Ať tam má Avengery i toho pavouka!"

Naposledy jsem četl o manželském páru, jehož ženská polovička trávila noc zamčená na půdě a odmítala svého manžela vpustit dovnitř až do rána. Když se pak jednoho dne zapomněla zamknout, nahlédl dovnitř a místo manželky spatřil v místnosti jeřába. Zvíře poplašené vylétlo ven oknem a ženu již nikdo neviděl.
Pravděpodobně bych si z podobných věcí měl vzít ponaučení. Dělat, že nic nevidím. Ale tohle nebyla pohádka. Rudé kapky krve na bělostných ponožkách potvrzovaly mé domnění. Byla pro něj jeřábem v kleci a člověkem pro ostatní. Vévodkyní vévody z Ferrara.
Přesunul jsem tedy pohled k portrétu. Úsměv poslední vévodkyně halil závoj.

Duben se přiblížil, letní čas nastoupil a tváře kolemjdoucích, které nikdy nevypadaly nijak příjemně, mě míjejí o vlásek rychlejším tempem. Po přehození spánkového režimu se jejich výrazy zkroutily do výtvorů moderního umění. To už je tu jaro.
Spolubydlící mi minulou noc básnila o zmrzlině, přitom dnes ráno kolem okna prolétla sněhová vločka jako smítko v nánosu sněhového prachu, který se na ulici snášel. Po cestě do školy jsem minula okna supermarketu. Velikonoční výzdoba působila v takovém počasí jako špatný vtip. Vánoční girlandy by byly spíš na místě. Zachumlat se do peřin a nevylézt - jiná činnost mě nikdy tak nelákala.

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Milé a drahé DMD,
píši ti, jelikož se blíží chvíle našeho odloučení a já tuším, že mi budeš chybět. Na druhou stranu s blížícími se zkouškami určitě trochu času navíc ocením stejně jako odreagování, které jsi mi poskytlo, když to bylo nejvíce potřeba.
Díky ti moc. Bylo to úžasné. Příští rok si to rozhodně zopakujeme.
Nyní však již nastal čas vrátit se k letošní tvorbě. Přečíst, co jsem nestihla. A dát všem vědět, že se jim to velmi povedlo.
A poslední poznámka, kterou jsem nechtěla zmiňovat, ale... Každopádně si myslím, že se mohl aktualizovat Jediland. Tak.
Pac a pusu.
LaylaTB

A žili šťastně až do smrti...
Vážně tomu věřil? A co je na tom žít šťastně až do smrti? Jemu to znělo jako pořádná nuda.
Také zde byla ta šance, že to dobře neskončilo.
Poslední stránka knihy mu ležela zmuchlaná v kapse.
Za poslední stránkou totiž už nic není. Jen prázdno a lítost. Že se naděje nenaplnily nebo to nedopadlo, jak mělo.
Prsty přejel po přehybech papíru.
Tentokrát to ale vědět musel. Potřeboval vědět, že jsou v pořádku. Že si bez něj poradí. I když mu to vědomí nedělalo o moc lépe než myšlenka na poslední okamžik, který spolu sdíleli.