Moje články

Téma: Ledová voda
Po tvé smrti jsem se chytil toho posledního, co ještě zbývalo.
Jsi doktor, Johne, jsi doktor, opakoval jsem si každou noc před spaním. Jsi tu přece, abys pomáhal.
A tak jsem pomáhal. Nastoupil jsem na dětskou ambulanci do Chelsea and Westminster Hospital a snažil jsem se být užitečný, dát životu nějaký smysl.
Denně jsem křísil nezvedené malé sviště po zásahu elektrickým proudem, vyndával z drobných nosánků voskovky, vyplachoval žaludky rošťákům, co o přestávce popíjeli ředidlo, zašíval rozseknutá obočí největších rváčů mateřských školek a narovnával nožičky princeznám, které se prostě musely projít v maminčiných lodičkách.
Doteď si pamatuji tvář každého dítěte, které tam prošlo mýma rukama. A že jich byla spousta.
Tu jednu konkrétní tvář ale nezapomenu nikdy.
Tříletý chlapec, pět minut pod vodou, dvacet minut v úplné zástavě, dva dny na přístrojích. Jen zázrakem jsme ho vrátili zpátky bez trvalých následků.
Prý se pod ním probořil led, vypověděla jeho matka, která přijela s ním a zoufale se odmítala pustit nosítek.
„Co se stalo doopravdy?“ zeptal jsem se, když jsem na ni narazil na chodbě.
„Utekl doprostřed jezera vyzkoušet miniponorku,“ odpověděla Irene. „Už ho nezvládám, Johne. Pomozte mi. Prosím... Prosím!“
V duchu jsem tě proklel a dal jí své telefonní číslo.

„Když jsme se poprvé setkali, šokovala mě míra jeho arogance. Ale nebyl jsem tou dobou nejmovitější, proto jsem přijal nabídku společného bydlení. Ačkoli jsem ho prakticky neznal. Všechno bylo lepší než bydlet s tetičkou Harry.
Pár dní nato jsem začal vážně litovat svého rozhodnutí. Choval se tak výstředně, že k některým kouskům, které předváděl, by Steven Moffat vymýšlel scénář dlouhé měsíce.
Postupem času jsem si však na jeho výstřelky zvykl. Dokonce jsem se nejednou přistihl, že mi bez nich schází potřebná hladina adrenalinu.“
„Tati, tati, a čím tě táta nakonec dostal?“
„Pamatujete si tu cikánskou střelnici? Vystřelil mi plyšového medvěda.“

Byl pozdní večer první máj... Večerní máj byl...
„Čas na Doctora!“ zařval John a zapnul televizi.
Sherlock odložil knihu.
Paní Hudsonová mrštila gumovými rukavicemi do kouta a sedla si na gauč.
Sherlock: „Ta podlaha musí být čistá, než přijde Anderson.“
John: „Tak ji umyj. My se díváme.“
Sherlock: „Včera jsem došel na nákup, vyluxoval, utřel prach, přišrouboval žárovku, uklidil stůl, uvařil a uložil tě do postele.“
John: „Práce šlechtí.“
Sherlock: „Heslo koncentračních táborů?“
Paní Hudsonová: „Vy si nestěžujte na otrockou práci! Nevím, kdo z vás dvou včera celou noc klečel na podlaze.“
John zčervenal.
Sherlock: „Ale otrok jsem byl já.“

Téma: Tenký led
Nikdy jsem nestíhal tok tvých myšlenek.
Byl jako burácející vodopád, do kterého se vlévá nejméně padesát různých řek.
Dokonale jsem chápal, proč si tak často ulevuješ od jeho hluku tím, že se něčím sjedeš.
Na druhou stranu bys taky někdy mohl brát ohledy na obyčejné smrtelníky kolem sebe.
„Co to proboha dělá?!“
Odložil jsem noviny a podíval se tvým směrem.
Ještě pořád jsi ležel na gauči, ruku s injekční stříkačkou přes pelest.
„Morfium, paní Hudsonová.“
„Nezdá se vám, že už bruslí na příliš tenkém ledě?“
„Potřebuje si odpočinout.“
„Jistě. Dokud na něm nebude skákat čtverného axela, tak ho budete omlouvat.“

Ten den se konečně odhodlal.
Nastudoval květomluvu a zašel do květinářství nedaleko Thames house.
Na poslední chvíli všechno zrušil a domluvil si schůzku s ní.
Muselo to být dnes. Přesně před čtyřiceti lety se vyslovil i jeho otec.
***
Ten den byl jako stvořený pro završení jeho plánu.
Při západu slunce, na břehu Temže, vznešená orchidej zkropená tou prokletou krví.
Připadal si jako Shakespeare tvořící závěr jedné velkolepé tragédie.
Věděl, že Irene nezklame. Vlastně neměla na výběr.
***
Ten den Anthea řekla Mycroftovi ano.
Ten den se na poslední chvíli postavila mezi něj a vystřelenou kulku.
A červené karafiáty zasypaly břeh Temže.

Místnost „Nevyřízené účty“
Statut: private
Online: 2
JohnWatson: konečně ses tu ukázal
Šmudlinka: stýskalo se mi :-*
JohnWatson: ještě jsme spolu neskončili, parchante!
Šmudlinka: pravda. ještě jsem nedostal ty cheaty :-P
JohnWatson: taky ti je nepošlu, dokud mi neřekneš proč to děláš
Šmudlinka: protože miluju Trifixe a chci pro nás postavit palác!!!
JohnWatson: ne proč hraješ WOWko, proč mě stalkuješ! mám od tebe 36 komentářů u fotek a totálně zaspamovanej e-mail!
Šmudlinka: :-*
JohnWatson: lajknul jsi fotku, kde mám na sobě montérky! tak zpívej!
Přenos souboru luv_ya_army¬babe.mp3
Soubor přijatý
Otevřít
JohnWatson: OMFG :-O tohle jsem slyšet nechtěl... ty máš kapelu???

„Pěknej svetr,“ řekl Nick. John se usmál.
„Vezmi si moji,“ řekl Nick a podal mu čítanku. John poděkoval.
„Umřela mi máma,“ řekl Nick. John ho objal.
„Hezký hodinky,“ řekl William. Sherlock mu popsal, z čeho jsou složené.
„Můžeš si půjčit moje,“ řekl William. Svoje pero už nikdy neviděl.
„Umřel mi táta,“ řekl William. Sherlock otevřel knížku biologie a detailně vylíčil, co dělají cigarety s plícemi.
„Nevěděl jsem, že umíš šít. Dobrá práce.“
Sherlock se usmál.
„Ale měl jsi použít rukavice. Taky jsi zraněný.“
Sherlock vzal svoji deku a přehodil ji Johnovi přes ramena.
„Budeš chtít něco na bolest, pokrevní bratře?“

Co udělá každý normální (tím myslím zdravě uvažující) člověk, když zjistí, že ho sledují?
Zaleze někam, kde není vidět.
Co udělá Sherlock Holmes?
Postaví se nahý doprostřed Trafalgaru a zařve, že nemá co skrývat.
Co udělá každý normální člověk, když zjistí, že je jeho sledování marné?
Stáhne se.
Co udělá Jim Moriarty?
Jen v trenýrkách s Mickey Mousem se postaví Sherlockovi čelem a zakřičí: „Já ano! Některé věci můžeš vidět jenom ty, zlato.“
Co v tu chvíli udělá Mycroft?
Dramaticky se vynoří zpoza Nelsonovy sochy a oznámí Moriartymu, že ho sleduje pět odstřelovačů.
Co udělám já?
Všechno si to vyfotím.

„Máš poslední možnost napsat textovku. Komu napíšeš?“
„Mycroftovi. Nesnáší, když mu píšu esemesky.“
„Máš poslední možnost zavolat si. Jaké číslo vytočíš?“
„Žádné. Nemám rád telefonování.“
„Máš poslední možnost něco vzkázat. Komu bude patřit vzkaz?“
„Andersonovi. Že doufám, že se po smrti nesejdeme.“
***
Toho večera Mycroftovi zazvonil telefon. V kapse kalhot na opačné straně Antheiny ložnice ho ale nemohl slyšet.
Minutu nato otevřela Irene Adlerová zprávu na svém mobilu. Slza zastudila na nahém klíně.
Ráno objevili tělo muže. Tvář neidentifikovatelná. Zápěstí přibitá k opěrkám židle, na níž ho mučili. Ve ztuhlých prstech držel kus papíru.
Počkám na tebe, Johne. Hlavně nespěchej.

Domníval jsem se, že Sherlocka v kostýmu čtvrtého Doctora už nic nepředčí.
Můj bože, jak mě jen dokázal vyvést z toho politováníhodného omylu!
Mycroft, snaže se po smrti matky urovnat rodinné vztahy, nás pozval na nedělní oběd.
Já, snaže se mu v tom pomoci, přišel jsem včas.
Sherlock, snaže se dostát pověsti učebnicového rebela, přišel s hodinovým zpožděním. Na sobě měl zvonové džíny, na nohou kristusky a na ramenou mu visela dlouhá prošívaná režná halena, jejíž hrůzostrašnost nepřekonal ani batikovaný šátek kolem čela.
„Něco proti šedesátým?“
Mycroft si decentně odkašlal.
„Ty mlč nebo vytáhnu fotku, kde máš čepici kšiltem dozadu.“

Když vytáhl ze sklepa zaprášený saxofon, říkal jsem si, že by to mohla být oproti houslím vítaná změna.
Když si koupil elektrickou kytaru, docela nás to pobavilo.
Když odkudsi přitáhl basu, málem jsem se počůral smíchy.
Když si po internetu objednal bicí, chvíli jsem přemýšlel, jaký kus nábytku kvůli nim vyhodí.
Když zazvonil kurýr se syntezátorem, už jsem to nevydržel.
„Sherlocku? Otevíráš music shop?“
„Ne. Zakládám kyber-reagge kapelu. Molly bude hrát na saxofon, Lestrade na kytaru, Mycroft na basu, ty budeš bubeník a já budu zpívat. Co tomu říkáš?“
„Že ten případ v jamajském baru musel být hodně kvalitní materiál.“

Téma: Jak na pevné boky
Od doby, kdy jsem se stal součástí Sherlockovy honby za kriminálními záhadami, nemohu o sobě tvrdit, že bych nějak zahálel. Nějaký ten den relaxace u televize - se sklenkou meruňkového jamu - si samozřejmě dopřeji, přesto mi hlava nebrala, jak mi zničehonic mohly být těsné ty relativně nové džíny.
„No, už nejsi nejmladší,“ pronesl Sherlock bezvýrazně. „Chce to víc pohybu.“
„Víc pohybu?“
„Squash, tenis, jogging...“
„Jogging?! Chceš, abych se navlékl do tepláků? Za nic!“
„A co do vojenského? Khaki ti sluší. Můžeme chodit hrát paintball.“
Že všechny moje emkové kalhoty nepozorovaně vyměnil za eskové, mi došlo pozdě.
Roční permanentka už byla zakoupená.

Hodil jsem po něm potvrzení o zaplacení elektřiny.
„Díky,“ zamumlal a dál se věnoval večerním zprávám.
„To je všechno?“ zeptal jsem se poněkud nedůtklivě a pokusil se zaujmout jeho pozornost tím, že se postavím před televizi. „Chodím nakupovat, vařím, uklízím, vysávám, peru ti oblečení, vytírám po tobě v koupelně, asistuju ti při vyšetřování, starám se o tvou popularitu, obíhám za tebe úřady a k životu mi má stačit tvoje DÍKY?!“
Mycroft, který celou dobu seděl vedle něj na pohovce, se ironicky pousmál.
„Zdá se, že Sherlock opět nezklamal. A to jsme si donedávna mysleli, že perpetuum mobile je pouhá utopie.“

Čas se krátí, kupředu sviští
a vy jak kluci na pískovišti -
- čí je tenhle kamínek a čí ten příští?
Dva Hamleti na jevišti.
Hořce se usmál.
Zotročená touhou,
navždy jen děvkou pouhou
pro jejich chvíli dlouhou.
Ve tvé mysli rudou šmouhou.
Zvedl housle.
O životě s tebou popsal stovky stránek.
Tisíckrát pro tebe obětoval spánek.
Zprávu hází do všech schránek:
Sháním k jeho srdci plánek!
Otevřel okno.
Jsme jedna a tatáž věta.
Ty na začátku a já na konci světa.
Dvě strany jedné mince.
Ty si hraješ na detektiva, já na zločince.
Hrál pro Jima.
Jeho oblíbenou...
From the window...
Zmíněný song pro zvědavé: http://www.youtube.com/watch?v=RX4BYsH3eek

Poznámka: naznačena sexuální scéna
Existuje poloha, která znásobuje působení omamné látky a urychluje nástup jejího účinku.
Potáhni si. Zavři oči. Zakloň hlavu. Cítíš to mravenčení?
Kousni si. Zavři oči. Zakloň hlavu. Cítíš tu slast?
Dej to na plný pecky. Zavři oči. Zakloň hlavu. Pozor ať nezakopneš. Cítíš tu sílu?
Kopni to do sebe. Zavři oči. Zakloň hlavu. Bacha ať nesletíš ze židle. Cítíš ten plamen?
Zmáčkni spoušť. Zavři oči. Zakloň hlavu. Jen ať se ti nepodlomí kolena. Cítíš to mrazení?
„Zavři oči... Udělej se... Jen přitom – “
Pád bezvládného těla na podlahu vedle postele nezněl moc dobře.
„ – nezakláněj hlavu,“ dořekl jsem vcelku zbytečně a zaklel.

A/N: Pro moji Antheu :-*
Když mi oznámila, že je v jiném stavu, zřejmě jsem měl ve tváři příliš bezduchý výraz. Okamžitě ironicky pozvedla obočí.
„Měla jsem tě nechat žit v iluzi o tom, že spolu po večerech hrajeme pexeso?“
„Ne, já samozřejmě chápu, že... že... jste si blízcí.“
„Takže v čem je problém?“
„V tom, že je to Holmes?“ odvětil jsem sarkasticky. „Ve všech generacích rodokmenu se vyskytují rozmanité duševní poruchy jako schizofrenie, OCD, Asperger, maniodepresivní psychóza...“
„No, je načase skončit s těmi jejich tradičními aristokratickými sňatky a přilít zdravou řeckou krev,“ prohlásila Anthea. „U nás v rodině trpíme jen patologickou posedlostí mocnými muži.“

Když ještě kouřil, bylo jeho častým zvykem, že místo aby si došel do nejbližší trafiky pro cigarety, prohrabal kredenc a ubalil si sušenou mátu, květ heřmánku nebo popřípadě otrhal paní Hudsonové čerstvou levanduli.
Když byla levandule úplně oškubaná, sušené bylinky došly a on zatvrzele odmítal opustit byt, byl schopný vykouřit v lepším případě sypaný rooibos, v horším případě pak sáčkový Lipton.
A když byla nouze nejvyšší...
„Pánové, nevíte, kam zmizely petrklíče od pana Chatterjee?!“
Sherlock olízl papírek a škrtl zapalovačem.
„To bylo naposledy, dobytku,“ syknul jsem na něj zpoza novin. „Jdu do parku pro nové a cestou ti koupím krabičku.“

Sherlock Holmes, nejgeniálnější mysl v Británii – pokud pomineme existenci Mycrofta. (Jim Moriarty se narodil v Itálii, má švýcarské občanství a momentálně žije ve Spojených státech, takže ho na tento post nemohu zařadit.)
Sherlock Holmes, nejtroufalejší muž, s jakým jsem se kdy setkal. (Pokud nepočítám Doctora.)
Sherlock Holmes, člověk, jehož posunutý práh bolesti nejednou způsobil, že si absolutně soustředěn na rekonstrukci vraždy pálil prsty hořící cigaretou a druhý den z nudy dloubal do puchýřů.
Sherlock Holmes, konzultující detektiv, který prozkoumal místa těch nejbrutálnějších činů, který měl v lednici odseknutou lidskou hlavu...
Spatřil jehlu na odběr krve a sesul se k zemi.

Téma: Danajský dar
Harry nikdy nebyla příkladná dcera.
Ani jako sestra za moc nestála.
Manželka prý byla otřesná.
Ale nejžalostněji selhala v roli matky.
Harrymu nebyl ani rok, když mi ho uprostřed noci předala do náruče, odešla a nad ránem vypila svého definitivně posledního panáka.
Teď se můžeme jen modlit, aby se ten chlapec potatil.
Ačkoli kdoví, co byl vlastně zač ten jejich dárce spermatu.
Třeba to byl psychopat.
O šest let později...
Sherlock vrazil do mé ložnice.
„Rozbil mi počítač! Základní deska je teď v nějakém urychlovači částic! Ten kluk je psychopat!“
„Vysoce funkční sociopat!“ houkl Harry z kuchyně. „Vygoogli si to.“

Místnost „Zbožňujeme kšandy“
Online: 456
Šmudlinka: na tumblru nový obrázky Jacka!!!
Anthea: Ty oranžové kšandy? Awwwwwwwwsome!
JohnWatson: ukaž
Anthea: -odkaz-
JohnWatson: dobrý
Šmudlinka: já říkal už loni, mandarinkové tango jde ke všemu8-)
JohnWatson: vy se vyznáte v těch barvách. nějaký tip na košili?
Anthea: Fuchsiová.
JohnWatson: počkej, v tom bych vypadal strašně
Anthea: Ty samozřejmě ano. Sherlockovi by slušela.
JohnWatson: já mu nechci kupovat košili!
Šmudlinka: škoda, ladila by mu k mobilu
Anthea: Sherlock má růžový mobil???
JohnWatson: počkat, jak víš o tom mobilu?
Šmudlinka: hlavně nezapomeň, slíbil jsi mi cheaty na WOWko. litera scripta manet, doktore Watsone
JohnWatson: Moriarty????????????????

A/N: Mírně nechutné. Za inspiraci děkuji Iantově legendární historce o červených zvratcích.
Místnost „Klub naštvaných spolubydlících“
Online: 2
Mrs.Hudson: Myslím, že byste se na něj měl jít podívat.
JohnWatson: nemám náladu na žádný z jeho dalších experimentů
Mrs. Hudson: Možná byste ho ale přece jen měl jít zkontrolovat.
JohnWatson: mám práci
Mrs.Hudson: Díváte se na Torchwood.
JohnWatson: a pracuji
Mrs.Hudson: Nepochybně velmi trvdě. Slyším to až sem.
JohnWatson: *blushing* fajn, co zase provádí? mám si vzít ochranný oblek?
Mrs.Hudson: Ledaže byste chtěl drhnout z koberce dva litry natráveného červeného vína a půl kila špatně rozkousaných lékořicových bonbónů.
JohnWatson: vymáchal si v tom vlasy?
Mrs.Hudson: Kdyby jen vlasy!
JohnWatson: *facepalm* beru si rukavice

Říká se, že žena je nejkrásnější ve svůj svatební den.
U mé snoubenky se to nepotvrdilo.
Náš svatební den byl příšerný od samého začátku.
Probudil jsem se v Sherlockově posteli. Nahý, špinavý, hlava mi třeštila jako nikdy.
Ona se probrala na opačném konci města. Svázaná do kozelce, v páchnoucím sklepě, jako Moriartyho rukojmí.
Obřad jsme stihli oba. Jen jsme vypadali tak žalostně, že nás kněz odmítl oddat a
když později konečně svolil, má nastávající si všimla křížku pod Sherlockovou košilí.
Byl můj.
Tiše se rozplakala, pak setřela slzy a beze slova odešla.
Navždy.
Jak posléze podotkla Molly, Gloria nebyla mučednice.

Záhy poté, co jsem se nastěhoval na Baker Street 221B, zjistil jsem, že můj spolubydlící vnímá nahotu jinak než většina lidí.
Nahý spával, nahý si ráno ohříval mléko, nahý otevíral pošťákovi.
Na to, že prost oblečení s gustem otevírá i mým dámským návštěvám, jsem si také poměrně snadno zvykl.
Ovšem to, co předvedl naposledy, jsem nebyl schopen pochopit, ať jsem se snažil sebevíc.
Stáli jsme s Lestradem na místě činu a ohledávali mrtvolu, když se asi dvacet metrů před námi, v mlžném oparu objevilo něco, co matně připomínalo...
„To je Sherlock?“
„Řekl bych, že zatím je to jen jeho zadek.“

Je to jako podívat se do zrcadla a vidět v něm tu horší stránku.
Jako uzřít sám sebe na zčeřené hladině jezera.
Zahlédnout se na krátký okamžik ve výkladní skříni obchodu s žertovnými předměty.
Vidět se přes počmáraný staniol.
Pohlédnout si do očí skrz popraskané sklo.
Víte, že je to celé špatně, ale uvědomujete si, že s tím nemůžete nic udělat.
Rodiče se otiskují do svých ratolestí podle nějakého neznámého klíče, který nemáte šanci dopředu odhalit.
„Mycrofte, podej mi mobil,“ řekla matka uprostřed večeře, kdy se z jejího kabátu ozval tón příchozí zprávy.
Dal jsem jí telefon do ruky.
Nepoděkovala.

Chlapec v nepadnoucím otcově obleku otevřel deštník a vyskočil z okna.
Ramenatý kluk v tričku Guns and Roses srazil k zemi pošťáka a spoutal mu ruce za zády.
Nevinně vyhlížející blonďatý klouček s precizností sobě vlastní odřízl sestřině panence nohu.
Malý kudrnatý postrach všech sousedů natáhl bratrovu pistoli, vystřelil a zázrakem minul hlavu paní Hooperové.
O dvacet let později kudrnatá holka s blonďatým prckem vylezli na komín a hodili ukradené čapí hnízdo souputníku v tričku Guano Apes. A kdyby jejich starší kamarádka neposlala textovku tatínkovi, všechno mohlo být v pohodě.
„Vy nezvedení svišti!“ zaburácel Mycroft. „Tohle jsme jako děti nedělali!“

Téma: Konec
Na začátku jsi byl jen neznámý muž, který mě fascinoval rychlostí svých myšlenek, slovní obratností a zdrcující genialitou.
Jako spolubydlící jsi byl nesnesitelný.
Přes propastné rozdíly jsme se stali nerozlučnými partnery v boji se zločinem a já tě v duchu začal nazývat přítelem.
Jakkoli byla tvá mysl pohnutá, nezabránila mi, abych ti naslouchal. Abych tě chránil. Abych byl připraven přinést oběti.
Když jsi po třech zoufalých dnech beze spánku nalezl klid v mé posteli, byl jsi přesvědčený, že to je konec.
My ale nekončíme pevným objetím.
Končíme pádem.
Na samém konci jsi prostě jen zoufalec, který mi... tak strašně chybí.

„Rozřezal všechen nábytek?“
Mycroft nad sklenkou stěží potlačoval smích.
„Vám to připadá zábavné?“
Zvážněl a zamyslel se.
„Když mu bylo dvanáct, rozsekal mačetou otcovu knihovnu. Scházela ve výčtu místností, ve kterých měl zakázáno si hrát na piráty. Ale tak už to s Aspergerovým syndromem bývá. Abecedně vyjmenuje všechna existující města, ale nikdy ho nebude doopravdy zajímat, jak se má jeho matka. Nikdy nepozná lásku, ale za největším zločincem téhle planety půjde až na konec světa.“
Dopil jsem svou brandy.
„Nevím, jestli ho budu následovat. Nejsem nekonečně trpělivý.“
„Tak ho zastavte, Johne. Jste jediný, koho se kdy zeptal, jak mu je.“

Autorská poznámka: Navazuje na drabble Takové normální chatování http://www.sosaci.net/node/725 .
Po neblahém incidentu se Sheryl jsem mu přísně zakázal půjčovat si mé věci a jakkoli narušovat mé soukromí.
S kamennou tváří se podřídil. Jen se zeptal, co budeme dělat se společnými věcmi.
Příliš unavený na to, abych odpovídal, odešel jsem spát.
(Věřte mi, nikdy nejste natolik unavení, abyste mu nedokázali odpovědět na otázku.)
O minutu později si Sherlock odpověděl sám.
Do rána pilou rozpůlil gauč, křeslo a kuchyňský stůl.
Lednici, mikrovlnnou troubu, televizi, sporák, umyvadlo a vanu rozřezal autogenem.
Na hysterický výkřik paní Hudsonové: „Proboha, jak to tu vypadá?!“ ze svého místa v obýváku odpověděl: „Já myslím, že zprava dobrý.“

V místnosti online: 7
Sheryl: Ahoj.
JohnWatson: ahoj, jak se máš?
Šmudlinka: mě ses nezeptal :-(
Sheryl: Nudím se. Povídej něco.
JohnWatson: co?
Šmudlinka: jak jsem se měla já tě nezajímá :-((((
Sheryl: Můžeš začít tím, jaký byl den... A pokračovat tím, jakou bys chtěl mít noc.
JohnWatson: dneska se chci konečně vyspat
Sheryl: Takže žádná zvrácená fantazie? Divoký sex pod sprchou?
My007: Pokud mne paměť neklame, Sherlock si jako malý rád říkal Sheryl.
JohnWatson: SHERLOCKU?????????????
Sheryl: Až sem půjdeš, přines mi mobil.
JohnWatson: Já tě zabiju!!!
My007: Nic mu nenoste. Zavolá si sanitku.
JohnWatson: To už nestihne.
JohnWatson offline...

Poznámka: BJB
Chová se divně.
Divněji než obvykle.
Přestal nosit svou modrou šálu.
Koupil si novou.
Delší.
Dlouhou.
Hodně dlouhou.
Opravdu hodně dlouhou.
Barevnou.
Pruhovanou.
V neděli se prostě sebral a na týden odjel.
Když se vrátil, na sobě měl podivnou vestu.
Barevnou.
Vypadala jako, když ji nějaký amatér utkal z nevyužitých přízí.
V pátek dorazil do Frankieho baru, na hlavě měl naražený stetson a široce se usmíval.
„Tak dost!“ vyštěkl jsem. „Vysyp kapsy! A do poslední hašlerky nebo co to bereš!“
Sherlock sáhl do kabátu a položil přede mě sáček.
„Gumoví medvídci?!“
Mírně zčervenal.
„Přihlásil jsem nás na soutěž v cosplay.“

Jsou večery, kdy člověk těžce usíná.
Jsou rána, kdy se člověk těžce probouzí.
Jsou noci, kdy člověk nemůže spát.
Jsou chvíle, kdy za to nemohou spolubydlícího rozvrzané housle.
Jsou chvíle, kdy za to můžete jen vy sami.
„Jak to můžete vydržet?“ Hlas mi trochu zaskřípal. „MI6. Zbavovat západní svět hrozby a vědět, že na východě kvůli tomu umírají děti.“
Roztřesenými prsty jsem objal hrnek kávy.
„Vražda na tyranu není zločinem,“ poznamenal Mycroft s úšklebkem a zvedl si k ústům sousto Schwarzwaldského višňového.
„Vy byste okecal i bratrovraždu.“
Mycroft se cynicky pousmál.
„To nebude nutné. Sherlock se jednoho dne zabije sám.“

Když jsem do Diany vrazil v té irské hospodě, líbil jsem se jí.
Když jsem jí podal šálu, kterou upustila, pozvala mě na pivo.
Když jsem jí pomohl do kabátu, dala mi své telefonní číslo.
Když jsem jí zavolal, domluvili jsme si kino.
Když se vedle nás posadil Sherlock, ještě nechápala.
Když jí Sherlock otevřel nahý, považovala to za žert.
Když se dozvěděla o tom šíleném večírku u Grega, už se mi neozvala.
„A taková to byla láska!“ poznamenal Sherlock k paní Hudsonové, odfrkl si a otočil se na mě. „V kině dnes dávají Kung Fu Pandu, tak co, nepůjdeme?“

Byl by to pěkný večer, kdyby nepozvali Sherlocka.
Bylo by hezké, kdybych si jednou užil společnost přátel bez toho, aby se Sherlock věšel na lustr, skákal z okna nebo si s Mycroftem poměřoval IQ.
Dal bych cokoli, kdyby si ten večer poměřovali jen IQ.
Kdyby nevytáhli ty kartičky.
Mycroft bratrovi ukázal Tučňáka a otevřel svůj deštník.
Sherlock vyskočil na okenní parapet a odhodil kartu Batmana.
Mycroft mu zamával před očima Kočičí ženou, přitáhl si Antheu a políbil ji na tvář.
„Robin!“ zařval Sherlock a políbil mě na ústa.
Možná by se to dalo i omluvit, kdyby v ruce nedržel Jokera.