Jane Austen: Emma

Emma říká, že nechá přepolstrovat židli, na které sedává pan Knightley.
Pan Woodhouse dopsal a na chvíli se zadíval na svou milovanou dceru. Poslední dobou bývala zamyšlená. Dál se o něj poctivě starala – věděl, že vyžaduje mnoho – ale zdála se teď často duchem nepřítomná. To jí nebylo podobné.
Přemítal, co jí tak může být. Doufal, že nechoří.
...
Emma se cítila zvláštně. Někde v nitru se jí ozývala neurčitá myšlenka, ještě nevyslovená.
...
Emma chce přepolstrovat židli pana Knightleyho.
Četl a srdce se mu v hrudi pohnulo. Možná, že ho maličko postrádá. Ta titěrná naděje je prozatím všechno, co ve světě má.

Hanna oficiálně nastoupila do služby onu zářijovou sobotu, kdy se ze slečny Taylorové měla stát paní Westonová. Opatrně se probírala kaštanovými prameny budoucí nevěsty a ruce se jí trochu chvěly. Byla neuvěřitelně šťastná a strašlivě nervózní. Stát se v osmnácti letech komornou z pouhé mladší služebné předčilo její nejdivočejší sny. Poslední měsíc chodila v patách komorné slečny Emmy, aby od ní odkoukala, co šlo, a zkoušela si česání na každém z ženského personálu, kdo se nechal. Přesto jí teď bušilo srdce a sponky padaly z ruky. Slečna Taylorová se na ni do zrcadla usmála. “Nebojte se Hanno. Spolu to zvládneme.”
Hanna je kanonická austenovská služebná, kterou doporučil pan Woodhouse budoucí paní Westonové "protože je to úslužné a zdvořilé děvče, které vždycky stiskne kliku opatrně a nikdy nebouchá dveřmi" :)

Poprvé se tu objevila před měsícem a od té doby přichází pravidelně každé ráno. Kráčí jako bohyně, jako anděl, oči má hluboké a vážné. Přesto se na mě vždycky usměje a na chvíli mi zastaví srdce. Její poštu už mám dávno nachystanou, ale tvářím se zaměstaně. Chci, aby zůstala o okamžik déle, o chvíli déle dýchám stejný vzduch jako ona. Jednou za čas dostane dopis psaný drobným mužským písmem. Tehdy se jí rozzáří oči, je Afrodité. Štíhlé prsty, kterými loví v kabelce šilinky, se jí chvějí. Nikdy pro ni nebudu víc než posel dobrých zpráv. Přesto ji miluji. Zdáli. Navěky.
Ne tak úplně služebnictvo, ale nápad je nápad :)

pozn.: zběsile okrajováno...
Přes všechnu hrdost Darcy musel podlehnout. Bingley musel pochopit.
Ferrarsovi museli svolit, Marianne musela prohlédnout, znovu milovat.
Edmundovi se muselo rozsvítit, paní Norrisová musela pykat.
Catherine musela dospět, plány generála Tilneyho musely ztroskotat.
Knightley se musel svému srdci vzdát. Churchillovi museli být křehce šťastní, Eltonovi museli být šťastní ze všech sil.
Anne a Frederick museli překonat pochyby, najít odvahu.
Thornton musel ustoupit, Margaret mu musela pomoci.
Cranfordské paninky musely rozvíjet své elegant economies.
Rochester ji musel přijmout, musela se vrátit.
Caroline musela Roberta přesvědčit, že láska nekouše.
Roger s Molly si mohli vybírat, jak dopadnou. Elizabeth Gaskell je nestihla dopsat.

pozn: Double je asi trest boží :D Natahovala jsem, jak to šlo, tak snad je to i tak ke strávení.
Odpoledne v salonu líně plynulo, otravnější konverzaci dům nějakou dobu nezažil. Na návštěvu přišla šťastná paní Eltonová.
"Uvažuji o nějaké malé zahradní párty tady na Hartfieldu...," Emma litovala svého sdělení snad ještě dříve, než ho dokončila.
Paní Eltonové se rozzářily oči.
"Ach jistě, to je báječný nápad. V Maple Grove jsme také dělali takové zábavy, velmi na úrovni, samozřejmě. Ráda vám se vším poradím, musíme uspořádat vše vhodně, aby byli opravdu všichni hosté spokojení. Vybereme ty nejlepší pochoutky, postarám se vám i o nějaké slunečníky a polštáře, bude potřeba...," začala vypočítávat. Jako by chtěla být snad i hostitelkou v cizím domě.
Emmu rázem přešla chuť na jakékoliv zábavy. Zapomněla, že si předsevzala před tou hyperaktivní puťkou nezmiňovat nic než počasí. Cítila, jak jí horko stoupá do tváří a nevšimla si, že plánováním stále zaujatá paní Eltonová naopak bledne. Už už se skutečná paní domu chystala cosi ostrého odvětit, když se mladá dáma v křesle sesunula a omdlela.
Nebyla k probrání, vonné soli, křik ani mírné políčky ji nevzkřísily.
"Pak nezbývá jiná možnost," přispěchal na pomoc pan Knightley. Věnoval Emmě škodolibý úsměv a učinil z dámy Miss mokrá spodnička.
Nezbývalo než doufat, že budoucí nejmladší Elton z toho nebude mít následky.

pozn.: Belluška šišlá.
Henry s Johnem zadupali na schodech. Klid londýnského domu byl ten tam.
„Strejdo Georgi, strejdo Georgi, půjdeme ven? Do parku? Chytat žáby?“
„Jó, strejdo, že jó?“
Malá Bella zvedla hlavinku od panenek.
„Záby?“
Teprve teď se strejda George probral ze zamyšlení.
„Co? Ach, vy caparti mrňaví, že vás až do nebe vyhodím!“
Vyzvedl menšího Johna nad hlavu, až klouček zavýsknul. Ale nevydržel s nimi běhat kolem dlouho. Mohli si dorážet a vřískat jak chtěli, dokonce se i poprali. Ovšem pan Knightley byl myšlenkami jinde. Potřeboval už jen poslední kapku, aby se vrátil do Highbury.
Služebná přinesla Isabelle dopis.
Pečeť zapraskala.

„Slepičky, drahé slepičky…,“ starý pán pohodil pár zrníček na podlahu kurníku.
„Dnes jsem se na vás přišel podívat. Já vím, že bych neměl, je to delší cesta, než má obvyklá procházka. Ale vzal jsem si ještě jeden šál navíc, vidíte? Mám o vás starost… a mám vás rád. Ta hloupá spisovatelka to tam vůbec nenapsala, asi už jí to připadalo dlouhé dost.“
Slepice nervózně přešlapovaly a ostražitě si svého pána prohlížely.
„No ano, nemějte strach, teď už je o vás postaráno. Pan Knightley vás teď už bude hlídat před cikány napořád.“
Pan Woodhouse se cestou zpět přes sad spokojeně usmál.