DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Malá útulná hospůdka.
K zadním dveřím se blíží životem ošlehaný muž s velkým pytlem. Než vstoupí, opatrně se rozhlédne. Dveře vrznou.
“No to je dost, že jdeš!” hubuje hospodský a podrážděně si mne podbřišek. “Poslední dobou se s dodávkami zpožďuješ Herakle!”
“Jak se hlavy zmenšujou a je jich čím dál víc, trvá to dýl nasekat jich dost,” pokrčí Herakles rameny a začne přepočítávat vyplacenou sumu. “Asi si budu muset najít novou hydru.”
Hospodský hodí pytel do kuchyně, vyjde před hospodu a z tabule se speciální nabídkou smaže Titánská játra na cibulce a napíše místo nich Dnes: Paštička z hydřích jazýčků.

"Proč jste tady?"
Nepromluví, pouze na tebe hledí.
"Co ode mě chcete?"
Možné odpovědi se ti v mysli překřikují jedna přes druhou. Omluvu, odvetu, odplatu...
"Já se vás nebojím!" slyšíš samu sebe zvyšovat hlas. "Jste nic, nemůžete mi ublížit!"
Jejich ústa se roztáhnou do úšklebku. Vysmívají se ti, protože vědí, že se mýlíš. Sice tě nedokáží zranit fyzicky, ale za ta léta se prokázali velmi efektivními v pošramocování tvé duše.
Přesto se jimi nenecháš zastrašit. Proč se také děsit vlastních stínů?
"Nechce mě být!" strčíš do nich a utečeš dřív, než stačí zareagovat. Jen vzdáleně zaregistruješ zvuk rozbíjejícího se skla.

"Miku, nekoukej tak zhnuseně a vyděšeně zároveň. Jsou to jen kostky cukru!"
"Ale ty po mně chceš, abych si je dal do čaje!"
"Ano! Protože to je to, co většina lidí dělá!"
"No to je možné, ale proč musím i já?! Proč si tam prostě nemůžu dát sůl?"
"Víš Miku, možná se ti to nebude líbit, ale my se snažíme být co nejméně nápadní. To že si solíš čaj moc nenápadné není."
"Jo, a to že ty jsi hlasitá, máš divné řeči, pořád pobíháš kolem a máš zářivé krvavě rudé vlasy nenápadné je, co?"
"Prostě. Si. Ten. Čaj. Oslaď. Srabe!"

Armáda usmrkanců, říkali nám za našimi zády. Vlastně to ani nebyla urážka, protože co jsme byli my v porovnání s nabušenci v profesionálním vojsku? Obrýlení kluci, bledí od nedostatku slunce, ve směšném nerdovském oblečení - ano, došlo i na košile z polyesteru.
Samozřejmě nás podceňovali. Nikdo nás nebral vážně. A to se stalo jejich zkázou. Ona je to smůla, když celý systém stojí na počítačích, do kterých se umí hacknout každý amatér - tedy amatér podle našich měřítek.
To byla ale ostuda, když najednou všechny armádní radary zhasly. A pak nás přišel prezident prosit o pomoc. Protože někdo ten svět zachránit musí.

Je úplně sám. Nepřátelská armáda, žlutá odshora až dolů, se po vodě blíží ze všech stran a není úniku; ale on má v rukávu ještě jeden, poslední trumf. Teď, nebo nikdy! Ustoupí před nimi ještě o krok a zašeptá pár magických slov.
Pak už stačí jen vítězoslavně sledovat obrovský žlutý hřbet, kterak se vynořuje na hladinu a splachuje nepřátelskou masu tlakovou vlnou.
"Jedna kachna vládne všem,
jedna jim všem káže..."
A pak - šplouchnutí. Lekl se, uklouzl a upadl, když se ve dveřích ozval jekot.
"Koukej už vylézt ven, Gandalfe! Kolikrát ti mám říkat, ať tu kouzelnickou hůl do vany netaháš!"

There is only one enemy, but it's worse than a battalion of foes, more terrifying than hordes.
Every hour is a battle - sometimes you're fearless and determined, but sometimes, when the pain becomes nearly unbearable, you curl up and whimper and are sure you're going to give up. But you never do.
There are things worth fighting for. Your little family - the husband who loves you beyond death, the beautiful baby daughter you're raising together, your parents, your brother, your friends, the strangers you might encourage by winning…
Cancer is a formidable enemy but the war is not over. Yet.

Posledních pár týdnů se nic nedělo, ovšem chodit do práce museli všichni, protože člověk nikdy neví, kdy se mimozemšťanům zachce zaútočit na Zemi. Dodělávaly se administrativní záležitosti. Vědci se věnovali výzkumům. Carter pozoroval změny v počasí a povídal si s Olivií.
Ianto a Lisa zkoušeli, co se stane, když se dva různé viry dají k sobě. Bylo to skoro zajímavější než souboje červených a černých mravenců. Červené a zelené viry se navzájem likvidovaly. Ianto fandil červeným, Lisa zeleným, kterých ač bylo více, podléhaly nátlaku červených. Adeola Oshodi je sledovala od svého mikroskopu a znechuceně protáčela oči nad jejich dětinským chováním.

http://a-totalita.livejournal.com/24051.html

Natael se cítil poněkud nesvůj, svíral ho zlý pocit, že se stane něco hrozného, elfský národ sice stál po jeho boku, ale co ostatní, co avarové? Nikdo z těch zvířecích oblud po jejich boku nestál, žádný z nich se nepostavil Rhion, svojí paní, ovládal je strach, ona měla moc, protože byla nejsilnější ze všech… Zvířata, jinak se to říci nedá.
Zradili je, opustili…
Zahlédl periferním viděním koně, pár odlesků, ale nepřikládal tomu žádnou váhu, v ruce svíral zbraň a tiše oddechoval. Náhle tíživé ticho ale prořízl autoritativní hlas, chladný jako led.
„Nebojte se nepřátel, na množství nehleďte, všechny je zabijte!“

„No to se mi snad zdá!“
Vyhrknu celá zadýchaná a unaveně si opřu ruce o stehna. Už takhle běhám dost jak dlouho. Vedle mě poskakuje moje spolubojovnice. Moje poslední spolubojovice.
„Já budu panikařit! Vždyť jich je tolik a my jsme už jen dvě!“
„ Nebudeš panikařit. Jak řekl Žižka; Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte. A jich je jen o pár desítek víc. Co víc, máme přesilu!“
„L?“
„Hm?“
„Nech ty dějepisný kecy a nevykrádej cizí nápady.“
„Nojo. Každopádně - pozor!“
Vidím, jak se naši nepřátelé šikují. Už jen čekají na slova, která je pošlou do útoku.
„Rybičky rybičky, rybářky jedou!“