Pohádky

„Co tady dělají ti pánové s tím divným vercajkem?“ zeptal se Kejchal. „Vyměřujou,“ odpověděl smutně Prófa. „Má tu vést královská cyklostezka. Přes naši zahrádku. Domeček se zbourá. Takhle mi to ti pánové vysvětlili.“

„Znamená to, že se budeme muset vystěhovat?“ zeptal se Šmudla. „Vždyť ani nemáme kam.“
„Ve městě je pro nás byt, v paneláku. Bez výtahu. Vysoké schody, do práce daleko. Asi se z nás stanou bezdomovci.“

„Nic nebude,“ rozčílil se Rejpal. „My se nedáme. Podkopeme cyklostezku tak, aby se propadávala. Pořád, neřád.“

Tak se také stalo. Vzhledem k přetrvávajícím potížím s propadajícím se podložím byla trasa cyklostezky změněna.

,,Hele, tady je to světlo, které jsem viděl!"zvolal Jeníček. Měl pravdu. Byl tam oheň. A dokonce zářil. Ale nehořel. Mařenka se nevěřícně rozhlédla po velké kuchyni.
,,Přestaňte s tím! My se nedáme!" oznámila sebejistě všem v místnosti. Nic se nestalo. Opatrně zkusila strčit do nejbližší ztuhlé postavy. Mařenka se otřásla.
,,Jeníčku, nejez to! Co když je všechno otrávené! Mně se tady vůbec nelíbí. Proč by někdo stavěl zámek uprostřed lesa a nechal ho zarůst růžemi? A pak jsou tady ti znehybněí lidé. Vždyť ani oheň neplápolá. Pojďme raději pryč." popadla Jeníčka ze ruku a táhla ho pryč ze zámku.

Za devatero horami a devatero znečištěnými řekami je malá vesnice, ve které žije přesně sto obyvatel.
Bydlí tam jedenáct více či méně podvyživených Jeníčků a Mařenek. Naopak s nadváhou či obezitou se potýká asi třicet jedna Otesánků.
Dvanáct obyvatel právě přerostlé trní zavřelo do karantény jako kdysi Šípkovou Růženku. Většina z nich je na tom ale i tak lépe než deset Marušek, ty totiž žijí na hranici absolutní chudoby.
Hodně dospělých umí kouzlit, ale pětina z nich neumí číst ani psát. Občas se ptají, proč je život v jejich vesnici tak nespravedlivý.
Vůbec netuší, že jejich vesnicí je celý svět.

Hotovo! Konečně! Růženka si znovu prohlédla svůj výtvor. Posbírala všechna prostěradla a povlečení, co ve věži našla. Nevěřili byste, kolik metrů látky se nacházelo na její posteli. Naštěstí věž, do které jí zavřeli, nebyla tak vysoká.
Co si jako mysleli, že bude dělat? Sto let ležet, a nevycházet z věže? Vysvětlovalo by to, proč jí ani nenechali jídlo. Zrovna ona, která vstává nejdříve z celého zámku, by měla spát sto let? Tak na to zapomeňte!
Vyhrnula si rukávy, vyhodila provizorní lano z věže a začala pomalu slaňovat podél hrubé kamenné zdi svého vězení. Vzduchem se nesla opojná vůně stovek růží.

Jó dřív, to bývaly časy, ale dneska, to máte ode zdi ke zdi, jedná má anorexii, druhá se živí ve fastfoodu, jedna cvičí od rána do večera, druhá se nehne jak je den dlouhý, umělý vlasy, řasy, nehty...Dobře živenou, přirozenou, se svaly tak akorát, aby jeden pohledal. Ona to není jen otázka estetiky, samozřejmě je důležité, jestli strava lahodí oku, jestli pěkně voní, ale ta výživnost, ta je taky dost podstatná. Jistě, máme svoje návyky, je to otázka profesní cti, ale ať na to koukám, jak chci, mám mnohem větší chuť na nějakého dobře rostlého chasníka než na princeznu.

"Kouříte?"
"Ne, pane doktore."
"Cvičíte?"
"Snažím se pravidelně pobývat venku, protáhnout si klouby."
"Maso jíte?"
Pacient se vyděsil. "Nejsem jako můj kamarád Ota! Maso tvoří většinu mého jídelníčku. Hlavně vepřové a skopové."
"Pravda, toho jsem nedávno léčil. Hm, uděláme vám rentgen a podíváme se, co za tím vězí..."

"Tak jsme na to přišli a bylo to velmi záludné! Vidíte tady na obrázku? V žaludku se vám zasekl malý kousek železa."
"Já si říkal, že to bude z toho."
"Budeme vás muset operovat a pak bude dieta. Žádní rytíři, pouze nejčerstvější princezny!"
Drak si povzdechl. "No jo, ale to se prodraží."

Noc je jasná. Měsíc se potměšile uculuje. Muž seskočí do zahrady a uvědomí si, že noc je taky až moc klidná. Srdce mu bije tak, že to musí být slyšet široko daleko.
„Předtím to vyšlo,“ říká si. „Vždycky to vyšlo. Proč by to dnes mělo být jiné?“
Ale tep se mu nijak nezklidní.
Prochází mezi záhony. Občas zavadí o ježaté listí nebo o trny. V tu chvíli má pocit, že ho rostliny zkoušejí chytit. Přidá do kroku.
Jeho žena to jídlo potřebuje.
Už se dostal do té části zahrady, která vypadá téměř obyčejně.
Vydechne a sehne se pro hlávku lociky.

„Obžalovaná, doznáváte se k zadržování nezletilého v místě vašeho bydliště, domku postaveného z… cože?!“
„Ctihodnej soude! Vědí voni, jak těžký je pro ubohou stařenu nalákat haranta do chalupy z brokolice? Jenže felčar poudal, že na sladký se nesmím ani podívat!“
„Trápila jste to děcko hladem!“
„Tlustý bylo! Tučný mám taky zakázený, achichouvej.“
„Dával jste mu pít krev!“
„Vhrdloulže! To byla šťáva z červený řepy, prej pěkně pročišťuje.“
„Vězení vás nemine!“
„A je pravda?“ natěšila se stará, „že kriminálnická strava je bohatá na sacharidy a nezdravý tuky?“
„Ne!“ odsekl soudce. „Vězni se stravují podle nejmodernějších výživových trendů.“
Plakala, když ji odváděli.

„Slavným heslem Škodit lidem zahajuji naši schůzi,“ ozvalo se z křesla. „Teď se račte chlubit, jakou lotrovinu jste komu vyvedli. Začne třeba piškuntál Bimbo.“

„Mě se povedlo udělat Pepíkovi Hrouzů do úkolu z pravopisu kaňky, takže dostal pětku,“ pochlubil se jmenovaný. „Byl tak krásně smutný.“

„To nic není,“ začal se vytahovat Trmisko. „Já jsem v noci v pekařství na náměstí zakryl komín taškami. Pekárna byla plná kouře, nepeklo se a ráno nebyly rohlíky, housky ani chleba. Těch nadávek, co jsem slyšel od lidi, když si nemohli ráno koupit čerstvé pečivo, radost poslouchat.“

„Prostě jste báječní škodiči,“ pochválil je Nejvyšší Piškuntál.

Kebuláčci žili pod kameny a vycházeli ven, když byli zvědaví, co se okolo děje. Byli malí a skoro průhlední, ale záleželo, kdo se na ně díval. Dospělí si jich skoro nevšimli a děti si s nimi často povídaly.
Uměli ledacos najít, když jste se k nim chovali mile, třeba ztracené klíče, brýle, peněženku nebo ten otřesný porcelánový set od pratety, který se jako by do země propadl, zrovna když měla přijet na návštěvu.
Ale taky uměli věci šikovně schovávat. Když jste ty klíče, brýle, peněženku nebo porcelán nemohli najít, mohli jste si být jistí, že jste kebuláčky něčím dozajista naštvali.