Ruská věc

leden 1825, vánoční ples
„Tamaro, pojď, seznam se s knížetem Lvem Michailovičem!“
„Omlouvám se, vaše krása mě oslnila. Směl bych vás požádat o příští valčík?“
duben, Tamařiny narozeniny
„Tamaro Ivanovno, víte, že vás miluji. Prosím vás, nejdražší, učiňte mě nejšťastnějším mužem na světě. Staňte se mojí ženou.“
prosinec, dopis od Lva
„Nejdražší...
povinnost volá... nikdy nezapomenu... odpusťte... v mém srdci...
Navždy Váš...“
leden 1826
„Za zradu... proti Carovi... spiklenci... katorga... Irkutsk... Sláva Carovi!“
„Tamaro, holčičko? Nerozmoč ty noviny docela. Neplač. Sny se po probuzení rozplynou do větru, takový je život. Ale bylas jeho snoubenka, jsi podezřelá – musíš se rychle vdát.“

Alfa a omega života každé ženy spočívá v tomhle momentu, pomyslela si ztrhaně Tamara. V té jedné krátké chvíli, kdy se to malé holé stvoření, poprvé přisaje k prsu.
Porodní bolesti ji zastihly chvíli poté, co přišel poslední dopis od Sergeje z fronty. Teď v Polsku slavně bojuje za cara a matičku Rus... a já teď také jednu bitvu vybojovala, pro něho.
Podívala se na uzlíček ve svých dlaních. Věděla, že ho pojmenuje Alexandr, po Sergejově otci. „Sášenko, mazlíčku,“ oslovila ho něžným tónem, „věřím, že mamince v životě nezpůsobíš nic než radost,“ dodala s jistotou, kterou mají jen čerstvé matky.

Sergej zoufale vstal od stolu. Své panství na vesnici miloval, ale všechny ty účty s tím spojené ho tak nudily!
Do pracovny vstoupila jeho žena a pozvedla obočí. „Když vás ty účty rozčilují, budu je dělat já.“
„Ale drahá, to by přece nešlo. V Petrohradě jste tím jistě čas netrávila...“
Její pohled ztvrdnul. „Jenže já už nejsem v Petrohradě, viďte, Sergeji Pavloviči? Jsem tady, na venkově, už tři měsíce, a je načase, abych si našla něco na práci. A panství se bez zodpovědné správy neobejde.“
Když Tamara Ivanovna usedla a obrátila se k účetní knize, Sergej pochopil, že debata skončila.

„Natálko, Natálko, půjčíš mi tu perlovou brož? Ta moje se mi k šatům nehodí a na plese u Petrovových bude i kapitán Trubeckoj!“ vrazila do dveří rozesmátá Tamara jako lesní požár. „Představ si, že mi napsal, že na mě nemůže přestat myslet! To je tak romantické...“
Natalia Michajlovna rychle zakryla dopis od Lva Trubeckého, vroucně obdivující její oči a tvář, a podala přítelkyni brož. Dnes večer Lva požádám, aby mi už nepsal. Ale Tamaře není třeba nic říkat, měla by vztek; a pro přátelství je občas třeba pravdu trochu přikrášlit. Koneckonců, ten mladý nadporučík Děrevjanskij se mi líbí mnohem víc.

Sergej seděl ve studovně, hlavu v dlaních. V salónu pokračovala oslava, vedena vždy duchapřítomnou Tamarou Ivanovnou.
Co na to řekne Tamara.
Sevřel ruce v pěst. Přesně věděl, co řekne jeho žena. Že je nezodpovědný. Že jí lhal. Že zničil jejich rodinu.
Vypadalo to krásně – dát mužikům samosprávu nad podnikem, lepší životní i pracovní podmínky.
Musíte vždycky být tak bláznivě idealistický? zeptalo se jeho svědomí Tamařiným hlasem.
Nikdo nemohl tušit, že mužici stroje rozbijí, rozkradou a továrnu zapálí.
Tamara má možná pravdu. napadlo Sergeje. Mužici nikdy nemůžou být pány vlastních životů. Vždyť kdo se může takhle chovat? K lidem... ke strojům?