Skřivánek

Pan Layton stál u brlení. Čelo mu brázdily vrásky únavy a starostí. Konvoj dohnali předevčírem. Od střetu uplynul sotva týden. Zmrzačená Hermine se statečně držela na dohled. Alespoň nepatrná úleva. Pan Barkley s panem Miltonem si vedli dobře. Když se však opatrně ptal doktora na kapitána, odpovídalo mu mlčení ve tváři šedivé nevyspáním.

***

Frances sledovala doktora Dobblera zvadlýma očima. Pravačku znehybněnou v závěsu. Tváře měla propadlé. Odrostlá koťata střežila její klid. Nesnažili se je vyhánět. Chabě laskala lesklou srst.
„Kdy mi dovolíte vstát?“
Hýčkal si právo neodpovídat. Neudržela v ruce lžíci, ale hnala se do vstávání. 
To bylo dobré znamení.

Tesaře Prestona pohřbili v průběhu první hlídky. Doktor Dobbler si unaveně promnul čelo. Nesmělé kroky ho přiměly zvednout hlavu. O‘Neill rozpačitě žmoulal čapku. Nejprve chirurg zaváhal. Pak pomoc neodmítl. Jones se také potřeboval vyspat.

Neklidné sny drásaly staré rány. Střípky vědomí drcené bolestí tonuly v kalných slzách laudana. Hlasy se slévaly v hučení příboje.
„Moje vina... Cromhlinn… Všichni… Mrtví...“
Útržky nesrozumitelných slov volaly po smíření. Chirurgův zmatený pohled. Bolestné uvědomění ve tváři trestance.
„Vy víte o čem mluví, O‘Neille?“
Laskavý dotek chladného plátna na čele. Poprvé nahlas vyslovil, co dávno věděl.
„Mohlo nás zemřít mnohem víc.“
Odpuštění kolébalo ke spánku.

Kolem stolu v důstojnické jídelně seděla početná společnost. Hovor vázl. Všichni víc pili, než mluvili. Jen dvojici podporučíků začínalo těžké víno rozvazovat jazyky.
„Pane Evansi, prý jste se zlepšil ve výpočtech,“ oslovil mladšího chlapce doktor Dobbler. 
„Ano. Poručík Doyle, mi pomohl. Od ní jsem to konečně pochopil...“
Sotva to dořekl, dlaň mu vystřelila k ústům a zrudl až za ušima.
U stolu zavládlo ticho. Pan Lindsey upřel pohled třetího důstojníka. Ten prudce vstal od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Musím na hlídku.“
„Pane Evansi, myslím, že jste toho vypil přes míru,“ pronesl Tom ve snaze zachránit situaci. Bylo však příliš pozdě.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Talíře s hrachem téměř přetékaly. Večeři provázela směsice holedbání i slz. Bocman se tvářil, že nevidí, jak se Fergus modlí ke svaté Brigitě. Navenek smířený. Uvnitř to vřelo. Zklamal Proinnseas. I sám sebe. Nemohl pomoci. Trestance ke kapitánovi nepustí. Malý Toby se přisunul blíž.
„Dělmistr povídal, že kapitán je jako kočka. Má devět životů.“
Mozolnatá dlaň prohrábla čupřinu rozcuchaných vlasů.

Ležela v závěsném lůžku. Roztěkaná mysl uvězněná v okovech obvazů. Bertrand byl mrtev. Měla cítit úlevu. Nepřicházela. Tělo zoufale volalo po spánku. Přicházely jen prchavé okamžiky neklidné dřímoty. Prameny bolesti se plíživě rozpínaly z pravého ramene. Dokud ji docela nepohltí.
 

Dvojice fregat se kolébala bok po boku. Pan Layton s obavami sledoval čluny převážející kořistnou posádku. Neušly mu nevraživé pohledy lodníků vůči zajatcům. Sotva jim je mohl vyčítat. Přehlížet je však nemohl. 
Večer sešel na marodku. Doktor Dobbler při pohledu na jeho unavenou tvář vytáhl lahev koňaku. Naplnil dva pohárky.
„Preston se sotva dožije rána.“
„A kapitán?“
Doktor mlčel. Nechtěl dávat falešné naděje. Ani sýčkovat. Už viděl jak se zkomplikovala i lehčí zranění.
První důstojník dlouze upil. Pod rukama mu kypěl pořádný hrnec potíží. Oddechne si, až doženou konvoj a doplují do přístavu. Tam snad doplní posádku. A vysadí zajatce.

Zvuk trhané látky drásal spánky. Drtila pachuť kůže mezi zuby, když vyndával kuli z rány. Milosrdná mdloba nepřicházela.
Horace Layton scházel na marodku s rozpolcenými pocity. Boj utichl, ale vítězství nebylo beze ztrát. Záchvěv úlevy vystřídaly obavy, když spatřil kapitána v chirurgových rukou.
„Hermine se vzdala. Velení převezme pan Barkley,“ oznámil. Taktně odvrátil zrak. 
„Pan Whitrow?“ 
Nepřítomnost druhého důstojníka znepokojovala.
„Padl.“
Uznání už se nedočká. 
„A její kapitán?“ 
Otázka pálila naléhavostí. 
„Také mrtev.“
Pokusila se vstát. Musela ho vidět. Potřebovala se přesvědčit. Dva páry paží ji zadržely dřív, než tělo vypovědělo službu.
„Pokoušejte to a už s rukou nikdy nepohnete!“

Pistole jí vypadla z ruky. Bílá vesta se barvila krví. Vpíjela se do sukna i hedvábné podšívky u kabátu. Bolest tříštila mysl na kusy. Pořád byla na živu. 
„Proinnseas!“
Výkřik plný úzkosti. Dotek ztvrdlých dlaní. Fergus z paže strhl šátek. Přiložil ho k ráně.
„Pomozte. Mi. Vstát.“ 
Nutkání pokračovat v boji vábilo. Měla by zůstat. Dokud se nepřesvědčí, že neminula. Dokud se Hermine nevzdá. 
„Musím vás odsud dostat!“ 
Hlava se vzpírala. Síly docházely. Tělo se podvolilo. 
Doktor Dobbler sešíval bok lodníka Torneyho, když se objevil O‘Neill. Podpíral kapitána. Frances se sotva držela na nohou. Obličej sinalý. 
Pak ji vůle opustila.

Příliš pozdě si uvědomil, že to udělal zas. Zaslepený sebejistotou spolkl tomu zrzavému skrčkovi návnadu i s navijákem. Teď ta stará kocábka tepala krásnou Hermine s zuřivostí teriéra. Přesto věřil, že se mu průběh bitvy podaří zvrátit. I ve chvíli, kdy se přes brlení převalil běsnící příval. Pořád měl početní převahu.

Frances se se svým družstvem prodírala k zádi. Pan Whitrow vedl útok přes příď. Hustý dým oslepoval. Každý krok vpřed byl vykoupený krví. Protivníkovou i vlastní. Muškety štěkaly z ráhnoví. Potom se dým rozptýlil. Záblesk zlata v modři a karmínu upoutal pozornost. Vystřelila. Prudká bolest ji srazila na kolena.

Děla utichla. Dvojici fregat stále halil dým. Poslední nádech před skokem do vody. Pak přišel sled rozkazů. Trup zaskřípěl o trup. 
Fergus v ruce svíral tesák. Na paži uvázaný šátek. Nepřirozená zbraň těžkla v mozolnaté dlani. Nikdy se doopravdy nebil. Ne se zbraní v ruce. Přesto se přihlásil jako dobrovolník. 
Proinnseas stála u brlení. Neměla by tam být. Kdysi věřil, že z ní Roibéard vychová městskou slečinku. Ta představa zemřela dávno před tím, než ho na pláži mezi Ceallaigh a tím, co zbylo z Cromghlinnu, sebrali vojáci. 
Stála tam, velela do útoku a on nemohl nic než jí krýt záda.