DMD č. 24. pro 24. 4. 2026. Téma: Hrnečku vař

Vídat se po půlnoci na televizní obrazovce pro něj přestala být dostatečná výzva a tak začal... hledat dobrodružství... napřímo vyhledávat (jak by řekl) kunšofty a otevírat nové perspektivní trhy pro značky, které reprezentoval.

Vanou příznivé větry. Doplachtil. Zakotvil. A s úsměvem vyrazil vstříc příležitostem v hloubi džungle.

***

"Tenhleten byl nadmíru přesvědčivý."
Spolustolující mlčky přikývnul.
"A výřečný. Představ si, nikdy už nemít hlad!"
Spolustolující zamlaskal.
"A čistí se docela sám..."
Spolustolující zabručel.
"A nakrmíš tím celou vesnici!"
Spolustolující zafuněl.
"Škoda že krupicová kaše je taková sračka."
Spolustolující mlčky vylovil z misky culík, ušklíbl se a hodil ho za sebe na zem. 

„No tak, Harry, Hermiono, to přece musíte znát.“ Nenechal se odbýt Ron. „Králice Alice a chechtavý pařez“, to zná přeci každý. Neříkejte, že vám rodiče pohádky nečetli.

„Mně ne,“ zamumlal Harry.

„Jo, promiň, kámo,“ omluvil se Ron. „A co ty, Hermiono?“

„Rone, pochop, že my známe jen pohádky jako Ubrousku, prostři se, Hrnečku, vař anebo Červenou karkulku,“ vysvětlovala Hermiona.

„Hrnečku, vař? Hehe,“ poťouchle se smál Ron. „To zní jako samovarný kotlík: Kotlíku, vař.“

„Tak mi prosím řekněte nějakou pohádku. Chtěl bych vědět, jaká je taková mudlovská pohádka bez kouzel.“

„Víš, Rone, mudlové mají těch kouzel paradoxně v pohádkách docela dost.“

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”

Margaret si nedůvěřivě přičichla k lahvičce. Obsah vypadal jako normální koktejl, dokonce voněl po příchuti (broskvová?). Gretchen říkala, že její máma na něm shodila pět kilo za týden. Hotový zázrak! A že je to bezpečné. 
Tak proč tomu nevěří? 
Zadívala se na své břicho (přetéká) a stehna (rozpláclé). 
Někde v zadním traktu její hlavy se ozval tichý hlásek. Vždyť netušíš, co v tom je!
Co by? Nejspíš vitamíny. Všechno, co potřebuje k životu, až na ty zatracené, pitomé, tlusté kalorie. 
Zabouchla za hláskem dveře a zakvedlala lahvičkou. 
Hrnečku, vař! pomyslela si. Pět kilo. Možná sedm? Víc ne. 
Odhodlaně odzátkovala lahev. 

Stejně jako jinde muselo v Banánové zemi hospodářství neustále růst.

Byly nutné investice do různých odvětví. 

Byly jistě nutné vylepšené dopravní trasy napříč ostrovy. A náčelník s pověřenci přitom mohli efektně pózovat při stříhání pásky.

Základní lidské potřeby a pohodlí si přitom žádaly své.

Laskavý náčelník ochraňoval rodiny s dětmi, sirotky, přestárlé, všechny potřebné.

Neustále musela vznikat nová obydlí.

A vůbec nikdo nechtěl dávat do obecní kasy víc než dříve.

Jak to zvládnout?

Však je tu schopná pověřenkyně, konečně zase zaměstnaná, takže už nemusí nosit pytel od hranolek, myslel si náčelník spokojeně, zatímco sledoval, jak jeho plantážím plyne další podpora.

Van Vren odmítá pokušení. Wries ne. On ho vychutnává.

Peníze, vliv, nesmrtelnost.

Labužnicky nasává jejich vůni. Ještě trochu okořenit, promíchat v kotlíku nad ohněm, povařit… výsledek bude dokonalý.

Zajetí Tobiáše ho nadchlo. Dlouhodobý pobyt na lodi paní Dao dokázal být monotónní. Přítomnost toho nevychovaného naivního Evropana byla osvěžující.

Pravidelné souboje se záhy staly oblíbenou zábavou celé posádky. Na sotva vyvinuté upíří mládě si nevedl špatně.

Postupně si ho začínal vážit. Jeho vysoce nastavený kodex cti byl zábavný. Zároveň také velmi omezující. Přesto…

Čekal, kdy se pokusí o útěk.

Doufal, že uspěje. A oni, s Van Vrenem, se vydají na lov.

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."

Mobil vyzvání. 
Somrák otravuje šlapky. 
Tirák zabuší na dveře pánských záchodů a zařve: „Kolega problem? Pohni s tím!” 
Somrák a šlapky se začnou strkat a narazí do kapoty auta. 
Dušan praští do klaksonu. „Už mě to kurva sere!”

Vyděračka konečně zvedne hovor.
„Jsem uvnitř benzínky.” 
„Vyjděte ven.” 
„Dobře. Ale oba vystupte z auta.”

„Jste sama?” 
„Mám doprovod.” Kývne ke stojanům. „Nejsem blázen. Zabil jste čtyři lidi.”
„To mi nikdo nedokáže.” 
„Kdy jste naposledy kontroloval ten hrob v Krušných horách?” 
„Ten nikdo nenajde.”
„Je skrytý kouzlem, ale já vím, kde je to kouzlo. Tak se rozhodněte. Chcete se  domluvit nebo ne?”

„Takže tu třídenní neproniknutelnou mlhu v celém Ankh-Morporku má na svědomí Neviditelná univezita,“ shrnul to Lord Vetinari.

„Ano, pane,“ potvrdil Rozšafín Ctibum. „Katedra Nekromanc- promiňte, Posmrtných studií, stále trvá na mlžném oparu u jejich seancí, a v pátek odpoledne při poslední hodině takto pracovali s kotlíkovým vyvíječem páry, když zazněl cvičný požární poplach, na kterém Vaše lordstvo trvalo ve všech veřejných budovách, a po evakuaci se nám studenti i profesor poněkud rozutekli…“

Lord Vetinari se podíval na jeden z papírů: „Tady vidím, že už se na odstranění pracuje?“

„Ano pane,“ kývnul Rozšafín. „Arcikancléř již pověřil profesora Mrakoplaše sestrojením umělého větru.“

Plechovka se musela poškodit v transportu, nebo se něco pokazilo už ve výrobě.

Backup několikrát ztěžka polknul a pokusil se udržet nevolnost pod kontrolou. I tak měl na jazyku kyselo.

Měl by to vyhodit. Určitě to bylo kontaminované. Jenže cesta měla trvat ještě víc než týden a na lodi bylo sotva něco jiného, co by dokázal strávit. 

Odvrátil hlavu. Po hmatu se dalo předstírat, že jsou to jenom kamínky, nebo hrudky spečeného prášku. Když ignoroval, že se mu hýbou v prstech.

Raději kaši zalil dvojnásobnou dávkou vody. Dala se pak vypít rychleji, než jeho žaludku došlo, co se vlastně děje.