Království ostrovů

Z údolí vystoupala mlha. Mží. Démonka je nepohání. Pozornost upíná jinam. Jako by naslouchala celým tělem.
A právě to je přiměje zrychlit kroky.
Kameny se jim sesouvají pod nohama.
Jak může v tomhle rachotu něco slyšet? Zato my děláme hluk na bůhvíjak daleko. Calum se otřese.
Malcolm se stará o Normana, kterému se změnil svět. Ale jeho nemá co rozptýlit.
Normanův otec přece nebyl starý. Proč umřel? Jak asi umřel, když nás teď hlídá... démon.
Kroky v mlze.
Démonka se napne jako pružina. Připravená k útoku. Přízraky v mlze?
Z bílé tmy se vyloupne světlovlasý dlouhán.
„Pískalas?“
Bezpečí se zdvojnásobilo.

V okolí Zóny se můžou dít divné věci. To nikoho nepřekvapí.
Burácení, které trhá oblohu?
Zase nějaká podělaná bouřka.
Vran se obrací na druhý bok a spí dál.
Druhý den překvapení. V úbočí kopce vyrytá hluboká brázda, plnící se vodou. Na jejím konci kouká z rašeliny špička čehosi kovového.
Vřes se pohne.
Humanoidní postava by byla neviditelná, kdyby na ní neulpívalo bahno.
„Taky jsi utopil tank?“ ptá se účastně Vran.
Kámen vedle něj vybuchne.
„Tak takhle ty...“
Skok. Vran se pokouší ukroutit vetřelci hlavu. Nijak mu nevadí, že to příliš nejde.
Vytrvalost zvítězí.
Návštěvník nepochopil, kdo je tu vrcholový predátor.

Pod Normanem se podlomily nohy. Pláče, asi. Calum to neví určitě, ale vědět to nepotřebuje. Obrací se k poslu špatných zpráv a zaváhá.
Copak může seřvat démona?
Mladá žena si ho nevšímá. Její oči zkoumají kopec nad nimi.
„Měli bychom vyrazit,“ povídá.
„Proboha, dej mu chvilku čas,“ vypadne z Caluma.
Tak. Ať ho třeba roztrhne.
„Jsme příliš blízko Zóny.“
To Caluma překvapí.
„Myslel jsem, že hranice je míle daleko.“
„Nikdy nevíš, co projde z druhé strany. Kdo nás může sledovat. Jaké mají plány. Králův život nesmíme riskovat.“
„Nemůžu být přece král, ještě ne,“ vzlykne Norman. „Nebudu to umět.“
„Naučíš se.“

Měli by se pomalu obracet k domovu.
Za nějakou chvíli. Zásoby jim zbývají aspoň na tři dny, a to jen pokud nechytí králíka. Okolní kopce lákají.
Calum zaleje oheň a sáhne po vaku. Čas vyrazit.
Pronikavé zahvízdnutí.
Strnou.
Ze svahu nad nimi, tak prudkého, že je téměř neprostupný, sbíhá postava, která jakoby neměla nejmenší strach, že si přerazí všechny kosti.
Asi nemá.
Malcolm přikročí dopředu před Normana. Instinkt staršího bratra ochraňovat slabší.
Příchozí ho ignoruje. Obrací se přímo na Normana.
„Je čas jít domů.“
„Ještě dva, tři dny,“ mávnutí rukou.
„Ne. Je čas jít domů. Teď. Výsosti.“
Svět se změnil.

Najdi jehlu v kupce sena.
Najdi tři kluky uprostřed Vysočiny.
Kopečky, údolíčka, úbočí a rokle tu vytváří bludiště. V chronicky vlhkém terénu se špatně hledají stopy, a pokud náhodou nějaké objevíš, brzy mizí pod kopýtky ovcí, které zde courají.
Potřebuješ znalost území a těch, které hledáš. A zatracenou dávku štěstí.
Vyrazili na průzkum, povídal Charles.
Najdeš je. Radši dříve než později.
Padá noc, ale tobě trocha tmy nevadí.
Jsi poblíž hranic, ale co. Detektorem se nezdržuješ.
Míříš přímo do Zóny.
Nic ti neudělá, ale to není žádný zázrak.
Od nízkých mraků se odrazí světlo ohně.
Tohle zázrak je.
Máš je.

„Když budou chtít změnu následnictví procpat parlamentem až budu členem, tak to zablokuju,“ dumá Calum.
„Do kandidování máš času až moc a v jednom nic nezablokuješ,“ mávne rukou Norman. „A potom,“ pokračuje, „je tu precedens. Hlavy rodů si taky následníka určujou. To znáš sám.“
Nejstarší potomek třetího syna sestry současné hlavy klanu přikývne.
„U krále to má přece jinej důvod,“ oponuje Malcolm, který utrpěl více historického vzdělání. „To bývaly strašný boje o moc, podplácení, věznění, vraždy, všechno. Šílený, jak se k sobě ty děcka chovaly, od malička. A po kolik generací. Úplná epidemie.“
Norman pokýve hlavou.
Její ozvěny zažil sám.

„Charles mě zabije,“ dívá se Norman dolů do údolí, kde výsměšně povlává napůl uvolněná celta. Muchničky se svých pozic nevzdávají.
„Slíbil jsem mu, že všechno vrátím v pořádku. Chtěl si vyrazit taky.“
„Ale nezabije,“ povídá Calum. „Jste teď přece parťáci, ne?“
„No...“
Víceméně.
„Jde to.“
„Nezabije,“ potvrzuje i Malcom. „To bych mu neradil,“ udělá ramena. Pak se ale zasměje.
„Zkusíme to znovu kolem poledne, to by už mělo bejt lepší. A co vůbec, přece by tě nezabil kvůli pitomý celtě.“
„No... kvůli celtě? Asi ne.“
S bratrem už víceméně parťáci jsou. Ale pořád mezi nimi visí ten nevyslovený problém.
Následnictví.

V údolíčku nefouká.
Jasná noc se překlopila do jasného dne. Sluneční paprsky polaskaly kameny, traviny...
Vylezly.
Malcolm spí lehce, tak se ošil první. Otevřel jedno oko...
Černo.
Zanořil se do deky a natahoval si boty.
Calum se zakuckal, když je vdechl.
A pak to už jelo.
Podnikli pokus stáhnout celtu, ale včera ji připevnili příliš dobře.
Teď už jim lezly i do očí.
„Ústup!“ zavelel Calum a jako jeden muž se dali na útěk.
Nahoru.
Tam jednak žerou míň a druhak fouká vítr, ten je odfoukne.
Nasnídají se ze zbytků zásob, a pak podniknou další pokus sbalit celtu.
Bude marný.

Norman sebou mele, přerovnává si kabát, který mu slouží jako polštář a vůbec se nemůže uvelebit.
„Lež,“ zívne Calum.
„Mně se nechce spát.“
„Kuš.“
Zaváhání.
„Už vím. Povím ti pohádku. To by bylo, abys nezabral.“
„Není mi devět...“
„No uvidíme. Takže...“ Calum začne vyprávět tichým hlasem:
„Na ostrově uprostřed moře žil byl jeden mládenec. Jeho jediným majetkem byl provaz z koňských žíní. Na něm se spouštěl k hnízdům a vybíral vejce.
Měl vejce k snídani, k obědu, k večeři. Jedl vejce papuchalků, kormoránů, alek; vejce čistá i kropenatá, kulatá i oválná. A jednoho dne...“
Calum zívne.
Pokračovat nemusí.
Norman spí.

Stmívalo se.
Strávit noc v domě, pod střechou. To se může zdát jako dobrý nápad. Jenže...
Staré domy jsou vlhké, zaprášené, plné divných zvuků, můžou vám (nepravděpodobně) spadnout na hlavu, nebo se můžete (pravděpodobně) přerazit, když si uprostřed noci skočíte odskočit.
Proto se rozhodli rozbít tábor venku.
Křížení opěrných zídek jim poskytlo oporu. Vysoká tráva, kterou ještě nestihly oškubat ovce, zase příjemné lůžko.
A pak se, jako zázrakem, rozlouply mraky. A otevřela se obloha.
Hluboká, bezměsíčná, posetá nezměrným množstvím hvězd, jen do ní spadnout.
Díváš se nahoru a utopíš se v ní. Svět nemá hranice.
Až na temnou linku obzoru.