DMD č. 13. pro 13. 4. 2025. Téma: Tok

Uprostřed Schwarzwaldu jsou laboratoře pobočky Ústavu vysokých energií Maxe Plancka. Pracují v režimu striktního utajení, benevolentně ignorovány veřejností a policií, kteří si myslí, že se tam vyvíjí jaderné zbraně.
Uvnitř ale operují agenti Tristera.
Agent Jezevec dopravil Zdendovo tělo až na laboratorní stůl.
"Třetí úroveň stáze?" zeptal se agent Pásovec, tibetský mnich a profesor mineralogie.
"Přinejmenším."
"Dobrá," ucedil odhodlaně a vytáhl z rukávu pevně uzavřenou fiólu.
"Povzbuzující lektvar sekty Rjó destilovaný z japonských mišpulí," vysvětlil, odlomil opatrně víčko a nápoj vypil.
Pak Zdendovi vlepil strašlivou facku.
Zdenda se rozkašlal a otevřel oči.
Agent Pásovec spokojeně vysvětlil:
"Šok obnovil energetický tok."

„Opravdu musíme na druhou stranu?“ Anina nedůvěřivě hleděla na široký tok řeky a rozvaliny kdysi solidního dřevěného mostu.
Januš pokrčil rameny. „Zkusíme jet dál, třeba najdeme brod.“
Za zády jim zapraskala větev, koně poděšeně poskočili. Anina se tak tak chytila sedla.
„Hledáte brod?“ Z lesa se vynořil stařec, záda jakousi nemocí zkroucená jak luk. „Není žádný. Až u Tetschen s koňmi řeku překročíte. Mám stejnou cestu, povedu vás!“ Nečekal na odpověď a belhal se k nim.
Meda, Maju v náručí, se zády přitiskla k otci. Neděsila ji starcova nemocí zkřivená páteř. Děsilo ji temné olysalé stvoření přisáté na jeho hrbu.

Jejich námluvy byly zcela nevhodné.
Společnost není nakloněna tomu, když je dobývaná dáma již vdaná. Taky za romantická místa pro dostaveníčka nepokládá strmé kaňony, vyprahlou poušť, nebo železniční tunely. A už vůbec netoleruje, když nápadník hází po své vyvolené kameny.

"Vidíš," upozornil ji, jakmile valoun chytila, "původně tekla řeka tudy."
"Tohle byla říční terasa," líčil dál, "tady voda podemlela skálu, která zasypala koryto. Támhle se rozlévala po jarním tání. A tady..."
Přenesl ji v náručí, jako kdyby jí dávno zmizelý proud mohl zmáčet sukně.
"Tady bys ji přemostil?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou a políbil ji.
"Tady by určitě brali pstruzi."

Vážený pane Nováku,
vaše opakované stížnosti na nedostatečné osvětlení bereme na vědomí.
Naše progresivní politika snižování světelného toku má za cíl především ochranu vzácného městského ekosystému.
Letná je útočištěm mnoha unikátních druhů – od plachých poetů po noční motýly s citlivýma očima.
Vaše občasné zakopnutí o kořen stromu či spletení si lampy s poštovní schránkou je malá cena za zachování biodiverzity budoucím generacím.
Uvažte, prosím, návrat k tradičním metodám navigace – hvězdám, intuici, případně laskavé pomoci spoluobčanů.
Zdravá procházka potmě po vydatném občerstvení jistě prospěje vašemu metabolismu.
Děkujeme za pochopení v boji za temnější zítřky Letné!
S přáním dobrého dne,
Váš starosta

Morfeus se smutně usmál. Pozoroval jak Neo, který se poprvé díval na skutečný svět vlastníma očima propadá zoufalství. Ano, probuzení nebyla hezká.
Stáli na ulici, kolem davy lidí. Obličeje prázdné, všichni se dívali do svých telefonů.
“Nepřetržitý tok vjemů a emocí,” řekl Morfeus. “Jakmile si stroje uvědomily, že k zotročení lidstva stačí tak málo, nebylo cesty zpět.”
“Drogy?”
“Těch vůbec nebylo třeba. Dávají si to dobrovolně, už od miminek. Za krátký čas dojde k nevratným změnám v mozku. Roztěkanost, deprese, smrt.”
Neo zavrtěl hlavou.
“To není možné. Lidstvo by se nevzdalo. Ne takhle hloupě.”
Morfeus pokrčil rameny.
“Už se stalo.”

Tok. Potok. Soutok. Voda teče. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ta řeka tam furt je, ale voda už je jiná. Každá vlnka má svůj příběh. Nakolik se ale liší, když všechny ty vlnky jdou stejnou cestou? Od pramene do moře, stejná cesta pro všechny. Je život řeka? Nejspíš ne, mám možnost volby. Každou vteřinu se rozhoduju. I se stejným zázemím jsou sourozenci rozdílní. Můžou se vlny rozhodovat? Nebo jsou příliš slabé, aby šly proti proudu, proti větru, proti osudu. Čím silnější osobnost tím více možností, tím větší zátěž a zodpovědnost. Bylo by lepší nemít na nic vliv, nechat rozhodovat druhé?

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tautologie. Patolog by nesouhlasil, prý se v tom skrývá jednoduše všechno. Někdy se stane, že to nemá kudy téct a potom... Potom to téct přestane. Z jedné chvíle na druhou a z ničeho nic. Člověk si potom ustele na zemi, kousek od topení.
"Všechno nejlepší k dnešním narozeninám!"
Ze "všechno" zbylo nic, "nejlepší" máme za sebou, "dnešní" - ano, dnes je dnešek -, "narozeninám". Ne. Nikoli narozeninám.
"Co se přeje k prvním nenarozeninám?"
Co přát člověku, který má všechno? A ze všeho nejvíc především: splněno.

***

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tátologie.

Výborným způsobem, jak unavit štěňátko s jaderným pohonem je najít mu vhodného parťáka. Kombinace parťáka a procházky je ještě lepší. Přítomnost vodního toku představuje přidanou hodnotu. Midshipman se napije a ochladí tlapičky. Taky si trochu pohraje.
Takový je plán.
Realita zahrnuje dvě černé chlupaté koule zamotané do nepřehledného vrčícího a štěkajícího klubka končetin a vodítek nekoordinovaně křižující rokli. Střapaté uši a zárodek budoucího praporu na ocase devítiměsíčního retrívra lákají k lovu.
Mladý pan Aston se s nadýchaným otrapou vypořádá po svém. S bohorovným výrazem ho zadkem shodí do potoka. Splihlý midhipman se tváří mimořádně zuboženě.
Mokrá lapina je poloviční lapina.

Colin leží na břiše. Botasky vyťukávají do mola jazzovou melodii. Loveless love. Lodička za lodičkou vyplouvá. Každá je naložená nadějí i touhou. Papír je lehký, unese všechno. Řeka se směje a uhání vpřed.
Chloe sklání hlavu. Tkaničky se kroutí jako jedovatí hadi. Syčí. Chytí je za krkem. Utáhne. Vtančí na ledovou plochu. Sklouzne se, zatočí v piruetě. Jako včera. Udělá holubičku. Vyletí k nebi. Jako minulý týden. Nudí se. Ždímá povinné úsměvy.
Brusle vycení zuby. Zavrčí. Zakousnou se. Holubice padá. Do ledu se vpíjí rudá barva krve. Dívka leží na břiše. Nehýbá se. Tichý úsměv patří zamrzlé flotile papírových lodiček.

Shodili batohy pod modříny. Bosé nohy se mazlí se zlatým jehličím.
Potok se klikatí skrz vřesoviště, tady rozlitý v temnou tůň. Ledová voda a dlouhé traviny hladí po zimě bledá těla.
Drápou se po příkrém břehu, chlad je probudil k životu. Chtělo by se tančit, zpívat a milovat se v loňské trávě.
Divoké touhy je třeba pustit po proudu. Do moře.
Do vojenského prostoru je vstup přísně zakázán. Nenoste sem radost. Natož myšlenky na svobodu.
O víkendech se většinou nestřílí, ale cesta na Tok přes dělostřeleckou dopadovou plochu je výzva.
První úplněk po jarní rovnodennost patří hře na odvážného poutníka.