DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

Když člověk spí, může se mu zdát ledacos.
Třeba o cihlově oranžovém architektonickém skvostu od Josefa Gočára. (Tak by to popsala autorčina sestřenka, vzděláním architektka. Autorka tvrdí, že se jí zdála, cituji, hnusná voranžová hranatá vobluda.) Tak nebo tak, ta záležitost stojí v Praze na Vinohradech dodnes.
Sídlívala tu Československá akademie zemědělská, u kteréžto instituce by jeden čekal nějaké ty zemědělské záležitosti. Šlechtění brambor, aby nevoněly mandelince, šlechtění obilí, aby mělo větší klasy, šlechtění cibule, aby měla méně propanthialu S-oxidu…
Chyba lávky. Zabývali se tu takřka výhradně sociologickými průzkumy venkovského obyvatelstva. Můj hlavní postava s nimi spolupracoval.
Čert věř názvům!

Říct, že měl František trému, bylo slabé slovo. Čekal v nové uniformě v předsálí u (jen nedlouho uřadujícího) pana rady, s ostatními nováčky. Myslel na dětství, když poprvé viděl dráhu a zamiloval se. Teď se mu splnil sen.

Zanedlouho je všechny zavolali dovnitř. Pan rada měl dlouhou řeč, plnou vzletných slov o přísných předpisech, o nutnosti organizace, zajišťování bezpečnosti, překonávání překážek, a hlavně o důvěře, kterou nezklamou.

Když pan rada ke každému přistoupil, potřásl mu rukou, a předal to nejdůležitější, co budou ve své práci potřebovat, Františkovi se zatajil dech.

Takové cibule má u nich na vsi jen pan farář.

Dobrý kamarád nabídne policajtovi ke koupi zahradu. Domluví si prohlídku na místě. Policajt celou zahradu obejde, oťuká ovocné stromky, nahlídne za každé křoví, vleže prohlídne trávník, pak se podrbe za uchem a povídá: „Kámo, je to moc pěkná zahrada, ale je pro mě moc velká.”

„Ale neblbni, máš velkou rodinu, to se vám bude hodit. Sem dáš cibuli, tady mrkev, sem slepice.”

„No tak dobrá, dohodnuto.”

Za nějakou dobu se zase potkají a ten prodávající se ptá: „Tak co zahrada?”

„No perfektní,“ povídá policajt nadšeně. „Cibule obrovská, mrkev až po pás, jenom ty slepice... Jestli jsem je nedal moc hluboko!”

„Musíme pryč. Potřebuješ se dostat ke zdravé zemi.“
„Nemůžeme. Zalepil jsem ty škvíry jen dočasně. Vrátí se a budou se rozlézat dál a dál,“ šeptá Evžen. Třese se zimou.
Xénie s povzdechem odlomí pár latěk z nejbližšího plotu. Vykřeše oheň a jde se podívat do dřevníku. Nějaká suchá polena by se hodila. Nebo aspoň stará deka.
Než se stačí dotknout kliky, dveře se skřípavě pootevřou.
Shrbená postava navlečená do několika vrstev svetrů a kabátů páchne zatuchlinou a shnilou cibulí. Světlo od ohně se odrazí na umolousaném klobouku, zašmodrchané koudeli vousů a černých dírách místo očí. Tápající ruka připomíná dravčí spár.

Místností doznívá smutná melodie. „Nějak mi to dneska nejde. Slzím, i když nekrájím cibuli,“ pověsil lesní roh na zeď. „Dohrál jsem. Doslova i v životě.“
„Tu máš,“ přisunul mu kamarád půllitr. „Zapij žal, bude ti líp,“ položil klarinet na židli.
Slova pohltilo ticho.
„Poslechni, Bohouši, je to hrozný, ale nesmíš si to tak brát,“ přerušil mlčení Franta.
„A co podle tebe mám dělat, dvě malé děti na krku.“
„My ti s Mařkou pomůžeme. Ona uvaří, než se to naučíš, vypere, pohlídá děti, až půjdeme vyhrávat. Nějakou korunu to hodí. To víš, určitou dobu to bude bolet, ale půjde to. Uvidíš.“

Ferdinand nevědomky vyšpulil svůj i tak nadměrný habsburský pysk, ale bez chvění ruky nakapal na velký list papíru vosk a přitlačil svou arcivévodskou pečeť.
Před vyslancem se ohnul čelem k zemi a uznal Solimána za vládce svrchovaného, otce a Bohem vyvoleného pána všeho světa. Odteď byl velkovezírem a všichni ostatní vezírové se stali jeho bratry. Tribut byl vyměřen, příměří zachráněno. Uhersko bylo uchráněno před násilným odvodem obyvatelstva do otroctví a nastal čas mírnit hladomor.
Ferdinand za svůj ohnutý hřbet vyhrál uherský trůn, přítomnost osmanského velvyslance ve Vídni a dvě stě padesát cibulek vzácných rostlin ze Solimánovy vítězné výpravy v Kazachstánu.

Paní Vránová nesnášela tři věci. Komunisty, alkohol a smrad cibule. To první v tajném vládním krytu raději neříkala. Alkohol proto, že ji kvůli chlastání vyhodili ze studia medicíny. Cibuli jen tak.
Nové dívky si rychle oblíbila. Na obyčejné poštačky byly šikovné a ochotné. Jen to věčné "Soudružko Vránová!"
"Soudružko Vránová," nakoukla rozpačitě Dana do jejího kumbálu. "Můžete se jít na něco podívat?"
Dana ji vedla chodbou ke kotelně, odkud se neslo žaluplným rozkolísaným basem:
"Oj, duše bolí, duše se trápí, oj, pole širé, řeko hluboká..."
"Neboj, to je sovětský poradce. Ožírá se vodkou a zajídá cibulí. Hnus! Nesnáším smrad cibule!"

Antonín, mapu rozloženou na stolečku ve vlakovém kupé, nadšením málem poskakoval. Sebastienfriedhof! Petersfriedhof! To je nádhera! Tolik zajímavých lidí tam spočívá! Vytáhl mobil a nalistoval stránky hřbitova Petersfriedhof. Přesvědčil se, že hrob rodiny slavného fyzika, na který spoléhal jako na další vábničku pro Sašenku, se zde opravdu nachází. A navíc! Sedm cínových křížů! Zkamenělý chléb! A katakomby!

Už aby tam byl! Narovnal se, pohlédl z okna a z náprsní kapsy vytáhl starožitné hodinky. Ještě padesát minut!
“Das sind wunderschöne Zwiebeln!” rozzářil se naproti sedící Rakušan.
“Ja, natürlich,” pokýval Antonín hlavou. “To jsou cibule po pradědečkovi,” pochlubil se svou pečlivou němčinou.

Mikael se naštvaně vrátil ke svému mistrovi. Slavnost ho přestala bavit a do srdce se mu vkradly pochybnosti. Co bude dělat, až ho nechají samotného v cizí zemi?
Doma sice vládl Řád, ale patřil tam. Každý v okolí ho znal. Věděl, co může očekávat. Co když ho i v Království budou mít za tuláka?
Mistr nemyslel na romantiku, ale na žaludek. Podal mu pár měďáků.
„Než stánky zabalí, půjdeš paběrkovat. Od všeho něco a nezapomeň na cibuli!“
„Pitomá blbá cibule…“ brblal rozzlobený Mikael.
Mistr se pousmál.
„Udělám kotel guláše. Nebude tak sladký, jako by byl polibek, ale zase nám vydrží!“

Markétiny rty jsou stažené do tenké pevné čárky. V ruce drží obrovský nůž a zdolává nekonečnou horu cibule.
Gulášek pro Pavlíčka, když už se uráčil přijet.
Ale ne moc ostrý, Elke nerada ostrý. A taky, aby ho ochutnal Max. Jsi nejlepší, mami.
Venku bouchnou dvojí dveře od auta. Markéta nahlédne přes záclonku, po víc než roce se dívá na syna jako na cizince. Ženu s batoletem v náručí uvidí poprvé, ale nemá ji ráda. Nemůže si pomoct.
Helena byla jedinečná snacha.
Můj nejstarší syn je vůl.
Vzdych.
Pak vezme nůž a vylije si hněv na cibuli.
Aspoň má důvod brečet.