L'écume des jours

V zahradách bylo plno lidí. Plazili se křovím, šplhali na stromy, nahlíželi pod listy. Každý chtěl svou vlastní veselou můru.
„Viděl jsem ho první!”
Kolem Colinových nohou se prosmyklo dítě. Vyfouklo mu vajíčko před nosem. Objalo skořápku dlaněmi. Jemně dýchlo. Vejce se rozpadlo na prach. Noční motýl rozvinul hedvábná křídla. Černou barvou noci se proplétal zářivě barevný velikonoční vzorek.
Colin si dupnul: „Další bude moje!“
V tom ho uviděl. Bezbranné a křehké. Choulilo se mezi leknínovými listy.
Nezaváhal. Skočil. Nebyl sám. Voda vyšplíchla.
Dotkli se ho zároveň.
Zazněla trubka. Něco křuplo. Skořápka byla prázdná. Zato Colinovi s Chloé narostla křídla.

Sedí v zahradě, dlouhé nohy ledabyle hozené na stole. Pod samovarem poskakují veselé plamínky. Zahřívají vodu i zářivě žluté podrážky bot. Guma se roztéká blahem. Colinovi se zapalují lýtka.
"Můžu pánovi nalít?"
Nicholas se skloní a sametovým motýlem vyleští porcelánový šálek. Je celý zašlý. Středem se táhne prasklina. Ouško chybí.
"Lepší nemáme?" Colin se zamračí.
"Malý okamžik."
S první horkou kapkou starý střep ožije. Čajovou hladinu zaplaví okrouhlé listy. Stonky se zvědavě vztyčí. Vykvetou. Kolem rozvitých leknínů se prohánějí sladká housata z roztavené gumy.
Colin zdvihne obočí a napije se. Po obloze přeletí hejno zlatých prasátek. Dnes. Dnes ji potká!

Dým zhořknul. Sny se změnily. Byly husté, temně hnědé a pálily na patře. Do zbytků katedrály jednotným krokem vpochodovala záchranná jednotka kávovarů. Barevné plastové pláště zářily a rozdávaly úsměvy. Chromované součástky se nestydatě leskly, bezostyšně odrážely světlo lepších dnů a posílaly k nebi zlatá prasátka naděje.
Vedoucí kávovar srazil paty, zasalutoval a naklonil se nad nehybnou dívkou.
"Vstávej, spící krasavice!" zahlaholil. Šťouchnul do ní botou. "Dnes žádné líbání. Snaž se! Budeš se muset probudit sama."
Svět se roztočíl. Z kávovarů po stovkách vypadávaly porcelánové šálky s povzbuzující tekutinou. Káva šplíchala ven. Smývala bolest, popel i ohořelé zdivo.
Chloé otevřela oči.

Zřícená katedrála je tichá. Zčernalé sloupy zdobí nánosy popela.

Chloé leží na ledové podlaze. Chladí si horkou hlavu. Je to lepší než obklad.
Když bude trpělivě čekat. Když zavře oči a vtiskne svou podobu do země. Když pokorně vychladne a přemění se v kámen. Jednou přijde.
Dech se zpomalí, divoký tep zklidní. Leknín schovaný v dívčím těle stáhne listy. Zívne. Znehybní. Usínají.

Sny přicházejí po špičkách. Věže září jako pochodně. Květy se halí do jisker. Motýlí křídla pokrývá jemný vzor spáleného sametu. Závoj hoří. Ve vzduchu je cítit dým. Dívka sebou trhne. Vykřikne. Rozkašle se.

Rozvalenou chrámovou lodí zaduní kroky.

Ta svatba byla velkolepá. Katedrála se zahalila do řaseného šifónu a kolem věží navlékla voňavé věnce barevných květin. Lidé volali sláva, usmívali se a mávali. K nebi vzlétli zamilovaní motýli.
Ženich si uhladil napomádované vlasy. Nevěsta rozevlála průsvitnou pavučinu jemného závoje. Chrámovou loď zaplavily veselé plamínky voskovic. Poskakovaly v rytmu hopsatropu, vrhaly stíny, chtivě se natahovaly do všech stran.
"Počkejte," napomenul je farář a pohrozil prstem. "Zaplatila za sladké ano, tak jí ho musíme dát. Pak, děj se vůle boží."
Svíce chápavě přikývly.
"Ano," zašeptal ženich.
Nevěsta zjihla.
Farář se dal na útěk. Závoj chytil jako první. Oheň postupoval rychle.

Kolem katedrály proudí lidská řeka. Bublá a točí se ve vírech vlastních citů. Pletené čepice plují po hladině jako lekníny. Barevné květy tančí, blíží se jeden k druhému, objímají se stonky, zapouští kořeny do bahna.

Chloé spěchá. Oběma rukama rozráží spletené ostrůvky květů, nedočkavě a prudce. Nudí se k smrti. Závidí. Chce cítit, bláznivě milovat, být láskou, stát se leknínem. Nadechne se k modlitbě.

Semínko usazené v křehkém hrudním koši vzklíčí. Zelené listy pevně obemknou srdce, kořeny se rozlezou do plic. Rostlina vyžene první poupě. Dny se přemění v pěnu. Voní po leknínech. Ztrácejí se jeden za druhým. Zůstává prázdno.

Modřiny blednou. Rány se zacelují. Poslední strupy strhává předčasně. Teplá krev dokazuje, že ještě žije.

Chloé se zvedá a nakukuje do zimy. Sníh jiskří. Vločky se potřeštěně smějí. Zamrzlá řeka se mění v magistrálu. Vyráží proti proudu ledu. Brusle letí. Zamrzlé lodičky značí správný směr. Sní o rukou, které je složily a ukázaly jim cestu. O dlaních, které ji celou přeskládají. Od začátku.

Papírové stopy končí. Dívka se začervená a zašeptá modlitbu. Sebere odvahu. Zdvihne oči. Molo je prázdné. Poslední loďka přimrzla ke dřevu. Stiskne víčka. Ozve se tiché zapředení. Před Chloé sedí kočka s hedvábnou srstí. Zírá na myš.

„Nicolasi, co bude k večeři?“
Kuchař zdvihl oči od nablýskaného sporáku značky Gaziniere.
„Tchýnin jazyk a la francaise! Příjemně ostrý, macerovaný v jemném domácím vínu, s čerstvou oblohou šťavnatých drbů.
Colin ohrnul nos: „Nebude to zelené?“
„Kdepak. Hlavní surovina je dostatečně zralá, nikoliv přestárlá. Dobře uleželá, abych tak řekl.“

Stůl byl prostřený v modrých tónech zimního stadionu.
Nicholas mávl dirigentskou vařečkou.
Talíř se roztančil, příbory to roztočily v odvážných piruetách. Ubrousek ve tvaru holubičky zazpíval ódu na dobrou chuť.
Stříbrný podnos zamrkal a odskočil stranou. Místnost se zaplnila lahodnou vůní pečeného masa.
Colin se usmál: „To asi nebude vegetariánské jídlo?“

Colin leží na břiše. Botasky vyťukávají do mola jazzovou melodii. Loveless love. Lodička za lodičkou vyplouvá. Každá je naložená nadějí i touhou. Papír je lehký, unese všechno. Řeka se směje a uhání vpřed.
Chloe sklání hlavu. Tkaničky se kroutí jako jedovatí hadi. Syčí. Chytí je za krkem. Utáhne. Vtančí na ledovou plochu. Sklouzne se, zatočí v piruetě. Jako včera. Udělá holubičku. Vyletí k nebi. Jako minulý týden. Nudí se. Ždímá povinné úsměvy.
Brusle vycení zuby. Zavrčí. Zakousnou se. Holubice padá. Do ledu se vpíjí rudá barva krve. Dívka leží na břiše. Nehýbá se. Tichý úsměv patří zamrzlé flotile papírových lodiček.

Do skel se opřelo slunce. Hluboko dole korzovaly dívky. Připomínaly cibulky skleníkových květů, ze kterých vyrašila první poupata. Chichotaly se, špitaly si do oušek růžová holčičí tajemství. K obloze stoupala barevná aura bezstarostnosti, míchala se s vyhřátým vzduchem a vytvářela miniaturní duhy.
„Chtěl bych se zamilovat!“ Colin přibouchnul okno.
Svezl se za piano. Zavřel oči. Nechal se vést.
Prsty se lehce roztančily po klávesách. Ke stropu vylétaly zářivé noty a klapaly zobáčky v rytmu jarního blues. Místnost odhodila smutek. Ponořila se do melodie. Z pianocktailu vypadla sklenička na vysoké nožce. Růžově lesklá hladina se rozvlnila, když do ní žbluňkla cibulka.