DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

"Počátek organizované statistiky v Českých zemích se datuje rokem 1856. Od roku 1874 začala statistická kancelář systematicky zveřejňovat každoroční statistické zprávy tiskem. 6. března 1897 vznikl Zemský statistický úřad pro Království české. 28. ledna 1919 Národní shromáždění Československé republiky schválilo zákon o statistické službě ustavující statistický úřad jako státní instituci. ČSÚ byl zřízen 8. ledna 1969," přehledně shrnul předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"A teď během měsíce obětovali vedení, úřad zkrachoval, vyházeli jsme přebytečné zaměstnance a nakonec odešli poslední věrní," postěžoval si Sedlo. "Tak to taky balím. Půjdu dělat starostu Hrčavy."
"To je naprd," zhodnotil konec historie ČSÚ arcišaman Vít Otylý.

Toto si protáhl záda a mimovolně zasténal. To nebyl kůň, ale slon! Každá z jeho podkov vážila tolik, co dvě normální. A když mu zvedl nohu, valach se o něj s chutí opřel – hlavně, že měl pohodlí!
S úlevou si sedl na práh kovárny a pohladil předoucí kotě.
Jestlipak dojeli? Doufal, že jsou v pořádku. Že Gerem má tolik klidu, kolik mu ta jeho ještěrka dovolí. A Freya si konečně užívá holčičího života.
Stýskalo se mu.
Jenže někde jsou další magické děti, které nikdo nehledal. Ty unesené jako první už jsou dospělé – pokud přežily.
Že by Strážcům nabídl kovářské služby?

Sopka, která se tehdy zrodila, chrlila lávu a popel celých šedesát hodin. Prodrala se z hlubin třicetkrát zuřivěji než Svatá Helena. Pohltila vrchol hory Katmai a oslepila svět černotou. Místní vždycky uměli přežít, ale tehdy se sklonili před jejím hněvem a raději svoje rybářské domovy opustili. Medvědi udělali totéž, jen měli možná větší strach.
Nazvali ji Novarupta. Výprava z Národní zeměpisné společnosti k ní přijela už o čtyři roky později. Objevila jiný svět, údolí stvořené pyroklastickým proudem, střechu pekla, z níž unikají desítky tisíc pramínků kouře.
Turisty fascinuje a jezdí se na něj každý den dívat.
Medvědi se mu vyhýbají.

„Takže vy tvrdíte, že jste žádný z těch ‚drabblů‘, jak říkáte, psát nechtěl.“

„Nechtěl, slavný soude!“

„Tak ale proč jste je u všech všudy psal?“

„Já to cítil jako jakousi povinnost, slavný soude. Jako profesní nutnost.“

„Ale vždyť vy se přeci neživíte literární činností. Podle záznamu jste knihovníkem.“

„No právě, slavný soude. Když člověk pořád čte tolik toho balastu, začne si říkat, že tohle by přece sám dokázal lépe.“

„Chlape nešťastná... Ale tahle vaše ostuda už bude na věky viset v celosvětové síti, víte o tom? Ještě na stáří vás budou za vaši mladickou nerozvážnost popotahovat. Tak se aspoň kajte!“

Vůbec jsem nemusela znát Harryho Pottera. Vlastně mě štvalo, když s prvními dvěma filmy přišla vlna reklamy, hraček, sladkostí, sešitů... Byla jsem pevně rozhodnutá, že na tohle se nikdy nepodívám.

A pak jsem v roce 2004 dostala angínu. A jako vždy mamka sehnala od kolegyň VHS s gumídky. A k tomu první dva díly Harryho Pottera. Odolávala jsem asi čtyři dny. Pak už byla nuda taková, že jsem vzdala své předsevzetí a filmy zkoukla. A poté i třetí - kinorip sehnaný bratrem.

Pak přišlo na řadu čtení knih, nalezení fanfikcí, pokus nějakou napsat... No a každý ví, jak to pokračovalo dál...

Bylo to hezké, získat okouzlujícího muže, když ještě Nininu varování nepřikládal váhu. Ztýrané tělo ale říká dost. Vojtěch je nejen neodbytný - nahání hrůzu.
Jistá ruka plní čokoládu do maličkých forem. Trošku zcukernatělého jablíčka, kapičku dobrého barbadoského rumu, postupně 0,6 g arseniku. Pomohl i Taha, z Alžíru rekomando dodávka trochy té sušené hlízy, která je postrachem v rukou zhrzených a ublížených milenců.
Myslí na jeho nebeské oči. Červený, slastný otisk dlaně na zadku. Něco mu bude chybět, ale to rozříznuté, napůl skalpované čelo ne. Navrch hoblinku karamelu. Podmanivé líbání. Sladkému sladké.
Ať mu chutná.
A pak přijde úleva. A zbytek...

„Učí se. Ale pořád chce všechno řešit osobně a zbytečně skrytě."
„Dejte mu čas."
Rufus se zahleděl do zahrady.
Havelock chvíli čekal, ale ožití nepřicházelo. „Co jste se odmlčel?"
„Říkám si, kolik trpělivosti jste musel mít se mnou."
„Asi patnáct let."
Rufus sebou trhl.
„Nezaměstnal jsem vás kvůli schopnostem. Důležité bylo, abyste mě nesvrhl tak nepromyšleným a bezohledným způsobem jako Zavoněl."
„Svrhnout vás?"
„Spletl jsem se. Chtěl jsem, abyste pracoval se mnou z věrnosti městu. Vy jste místo toho pracoval pro město z věrnosti ke mně."
„Promiňte."
„A stal jste se naprosto neocenitelným."
Rufus se zarděl.
„Myslím samozřejmě v kanceláři."

Hermiona se Siriem se vyplížili z místa dohasínající bitvy.
Předtím viděli…
…Tavore, která jednou ranou meče odzbrojila ša´ik a vzala svoji sestru do zajetí…
…Karsu trestajícího všechny, kdo se provinili proti jeho pozoruhodnému kodexu cti…
…Flašku obětavě chránícího svůj oddíl…
…Leomana prchajícího vstříc svému osudu…
…tisíce mrtvých či umírajících na obou stranách…

„Mám dost,“ zhodnotila Hermiona. „Pojďme domů.“
„Říkal jsem ti, že to bude drsný,“ připomněl Sirius, když bezpečně přistáli ve svém časoprostoru. „Mohli jsme se vrátit dřív.“
„Chtěla jsem se ujistit, že aspoň něco dopadlo dobře,“ povzdechla si. „Zbytek je na nich. Snad bude mít tahle historie šťastný konec…“

Až do pátého nedělního oběda s Doktorem u Sylvie žil Shaun v blažené nevědomosti. Toho dne se však dal do řeči se sousedkou.
"A vám nevadí, že se vrátil ten první manžel?"
"Manžel?"
"Ano, tenkrát s ním utekla ze svatby."
"Utekla ze svatby?"
"A pak byli v tom pořadu v televizi."
"Televizi?"
"No s těmi duchy."
"Duchy?"
Přehrával si tu konverzaci v hlavě celé odpoledne, ale odvahu se zeptat našel až večer.
"Donno...bylas někdy v televizi?"
Zarazila se s kartáčkem v ruce.
"V pořadu s duchy?"
"No...jednou Doktor koupil strašidelný dům."
"A?"
"No a zbytek je dávná historie."

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?