Zlováci

V krčmě musí vždy platit Matejův otec.
„Pálenô. A mladému sladkú vodu!“ Starý Bencúr nakonec přijal, že syn odmítá alkohol.

Do hospody vkročila rozchechtaná Anča. Na břiše už bylo vidět, že svatba má týdny zpoždění. Stoly zpozorněly.
„Čo civiete, páčim sa vám? Pozvať som prišla, Mišo si ma berie prvého mája!“
Nešetřilo se přípitky. Anna si vždy dokázala získat chlapské srdce.
Zpozorněla.
„Maťko, ty si sa kedy vrátil?“ Vrhla se mu kolem krku. Nevysvětlovala.
Rodina Mlynářů byla bezpečně její rozhodnutí.
„Keby býval doma, mohol som mať vnuka!“ zabručel Bencúr.

Anča byla v Dolině jako víno. Každý ji měl. Kromě Mateja.

Z Doliny zprávy unikají stejně těžko jako lidé.
Matej se vrátil, když ji našli. To on Štefana s Katarínou seznámil.
Rozlučku přetrpěl, na hřbitově zapálil svíci i matce.
Tmou nespěchal. Rodinný statek stál nad vesnicí.
Otec Mateje opakovaně vydědil. Protože se neživil slušně, nezplodil potomka, že opustil Dolinu.

„Nebol si na kare, otec!“
„Nebola naša, Kukúča!“ Po smrti manželky přestal otec věřit, že je Matej jeho krve.
Seděli proti sobě. Otec měl v rukách třes, chyběly mu čtyři články prstů. Zestárl. Už nenaháněl strach.
Mluvit spolu nedokázali.
„Prestaň žiť ako darmožráč, zapusť kotvy. Práca sa sama nespraví!“
Mlčet taky ne.

Pustili jí do hrobu píseň, které nikdo nerozuměl.
Pan farář vedl krásnou řeč. O zlu novot, přistěhovalcích, milosti. O nebožce Katerině méně. Milovala, nedala děti, odešla, odkud přijela.
„A zlé preč!“
„Orodujzanás!“
O mrtvých jen dobře.

Pohřební hostiny bývají velkolepé. Obecní dům pojme celou Dolinu. Rodina se musí ukázat. Koláče, maso, jarní květiny, muzika a alkohol. Žádný půst.
Ženy spustily Avemaria. Šeptavé hovory vystřídal smích.
Nechala ma žena zpívali všichni. Při vzpomínkách falešný zpěv nevadí.
Tryzna končí na dně demižonů.
Žádný se nepobil. Nedělí se majetek, nejsou hádky.

V místnosti seděli dva smutní mužové. Pišta. A v rohu ten druhý.

Z lesa Katu chlapi sváželi s dřevem.
„V doline stavajú fabriku!“
„Čert ich vezmi!“
Sníh se v bučině držel v podobě ledových jazyků. Kůň klouzal. Zabalené tělo se houpalo na kládách.
„Lesy spália, do vody vypustia choleru a na robotu privlečú chamraď lenivú, privandrovanú.“
„Ženy nám budú przniť!“
Chlapi si lokli pálenky, hodili okem na mrtvolku.
„Ty si kedy Anču zbúchal?“
„Nehovor! Nechcem ju! Ale budem musieť.“¨
„Kondómy!“
„Nezmysly. Aj s bleskozvodom do kostola udrel hrom!“
Do jejich škodolibého smíchu se polena smykla, v plachtě zapraskalo.
„Jej už je to jedno! Takto ju dajú do truhly.“
Zbytek cesty nejistě mlčeli.

U Božích muk je místo Kristu za zády. Plácek pro stařeny, vyvracení drbů a nedořešené pravdy.
„Našli ju! Tu pľundru od Bôbarov. Pištovi sa uľaví!“
„Zagniavilo ju v lese.“
„Ktožehovie!“
Nepřijmou do vesnice, když jsi odjinud. Můžeš mluvit jejich řečí, jejich kroje nosit i písně zpívat. Kata se ztratila v únoru. Nehledali ji. Cizí se zaběhla.
Z místa za křížem žádné slovo neujde. I svatý slyší pouze kdákání.
„Anča sa prespala. U mlynárov.! Už to vidieť.“
„Jedna sa podeje, nové príde. Ale aspoň naše.“
Krpce a sukně se vytratí do soumraku.

Do rána liška zardousila všechny slepice ve farském kurníku.

V srdci Světa, na rozkvetlých loukách, v objetí hor, napájen vodou bystřin žije starodávný slavný národ. Mužové mohutní, silní po zkvašeném mléku, ženské bujné a obdařené, červenolící. Všichni moudří, jakoby je jedna matka měla. Pilně pracují na svých polích, milují se, tichoučko bojují za mír a pokoj. To jest jejich prokletí.
Svět jim nerozumí, jinozemci závidí. Přespolní škodí a pomlouvají. Neřeknou jim jinak než šerednými jmény. Prý Zlováci.
Ale oni všem ukáží. Hrdliččí národ nebude více tvrdě spát, povstane.
Nad horami se zableskne, hromy udeří, oni strhnou pouta, povstanou, vytáhnou šavle a s neprajnými lidmi zúčtují. Za Národ a Slávu.