Těla

2053, Nový Londýn

Elias Manix stvořil dokonalý svět. Doslova ho vybudoval z nicoty a popela k obrazu věčného štěstí. Heslo "Víš, že jsi milován" blikalo ze všech infopanelů a tvář usměvavého předsedy Výboru se co chvíli všem obyvatelům objevovala na očích. V Manixově světě nikdo nesměl být sám. Bylo zakázáno neštěstí, smutek se stal přečinem.
Krásný nový svět měl jedinou chybu. Jeho stvořitel, pán a vládce v něm jenom čekal na lepší život.
Elias odpočítával hodiny do bodu, kdy projde časem zpět a konečně pozná lásku, něhu a obdiv. V okamžiku největšího ohrožení Nového Londýna se Manix usmál a zmizel.

2050, Nový Londýn
Gabriel trávil, jak to tak u teoretických fyziků bývá, mnoho času mezi interaktivními obrazovkami, naklapával vzorec za vzorcem a upravoval simulace. Teorie gravitačního pole byla jeho vášeň, ale čím déle se jí věnoval, docházel k závěru, že v teorii musela někde nastat chyba.
"Naprosto nemožné!" vykřikl profesor a vztekle praštil do jedné z velkých obrazovek. Omylem znovu spustil simulaci, která zobrazila výsledek jeho teoretických rovnic.
A pak nezbylo největší fyzikální kapacitě, aby zírala. Částice vystavená přesílenému gravitačnímu poli se posunula o dvě setiny sekundy v čase. A rozdělila se na dvě naprosto totožné.
"Co jsem to provedl?!"

2052, Nový Londýn
Detektiv inspektor Iris Maplewood dostala od Výboru všechno, nejen možnost chodit po vlastních nohách. Přidělený byt se dal jedním slovem popsat jako fenomenální. Hlavně výhled.
Chvilku po Iris se do vedlejšího bytu nastěhovala Lorna. Odkvétající, mírně otylá, užvaněná Lorna, co žila s kocourem. Iris brzy pochopila, že kocour na její balkón neutíká náhodou. Jen co se huňatý ocas otřel o sklo, už zvonila i jeho spolubydlící. Nikdy nepřišla sama, vždycky brala i kamarády Gina a Tonica. Iris měla raději víno, ale nakonec se s Lornou, co vypráví trapné historky, pokaždé opila.
Cokoliv bylo lepší než nesnesitelná samota.

2023, Londýn

Detektiv inspektor Shahara Hasan dostala od života rozdané ty nejhorší karty.
Žena, dcera emigranta, muslimka a svobodná matka.
Svět jako by se od dětství snažil Shaharu zlomit, ale místo toho pomohly ústrky a překážky stvořit člověka tvrdého jako skála.
Za vše vděčila jen sama sobě.
Naučila se být hrdá. Žena, muslimka, matka.
Když si poprvé oblékla uniformu, už nebyla ani jedno z toho. Uniforma jí pomáhala nosit hlavu vztyčenou a jen díky uniformě objevila Shahara schopnosti, které do té doby nemohly vyniknout. Její intelekt a fyzická síla pomáhaly chránit takové, jako bývala ona sama.
A pak zachránila svět.

1890, Whitechapel

"Jsou i jiní... jako já?" zeptal se jednoho večera Alfred, když Henry vylezl z temné komory s várkou fotografií "pro soukromé účely".
"Nikdo není jako ty," odpověděl Henry s úsměvem.
"A jsou v tvém okolí..." zarazil se Alfred, když hledal vhodné slovo.
"Známosti? Poměry? Aférky? Milenci? Chlapi, co je píchám?" Henryho bavilo provokovat.
Alfred odvrátil tvář, aby zakryl svůj nenadálý stud.
"Všechny mé známosti byly naprosto bezpečné a důvěryhodné. Až na tebe."
"Já že jsem nedůvěryhodný?" podivil se Alfred.
"Zatím jsi jediný, kdo mě zatknul, aby mě dostal do postele," zazubil se Henry.
"Slibuju, že už to neudělám."

1941, Whitechapel
Ester Jankovsky plakala. Dnes a denně z mnoha důvodů. Truchlila po domově, kde lidé mluvili jidiš. Tesknila po rodičích a sestrách, s nimiž nenastoupila do vlaku a místo toho se schovala do lodního kufru. Brečela tak, jak brečí malé děti, když si odřou kolena nebo mají hlad. Jednoho dne slzy došly úplně.
Ester se učila přežít v novém světě plném změn, kde jediná jistota byla v nejistotě. Dokud nepotkala detektiva Whitemana. Stal se jí bratrem, kterého nikdy neměla.
Když ve tmě počítala ovečky, opakovala si pořád dokola jméno místa, které jí dávalo naději, že konečně přestane utíkat. Inverness.

1941, East End
Denní bombardování způsobilo, že londýňané ztráceli zábrany. Noční kluby rostly jeden vedle druhého, hlavně přístavní pajzly byly tak populární, že byly plné v podstatě od rána do rána. Jeden poplarský sklep se chlubil bezpečným prostorem i při příletu Fritzů, takže doslova přetékal těly nalepenými jedno na druhé.
Charles Whitman byl nejoblíbenějším hostem. Z nějakého důvodu byl inspektor vždycky při penězích.
S notnou dávkou ginu v krvi rozrazil dveře, které považoval za toaletu.
Ve tmě uviděl námořníky, jak se tisknou jeden k druhému.
"Ou, špatné dveře," zasmál se.
"Přeju rozkošný večer, pánové," smekl klobouk a zapálil si cigaretu.

Lady Agatha Harker milovala okultistické seance. Vonné tyčinky, drogy v čaji a hýbání spiritistickou tabulkou z ní brzy udělaly londýnskou celebritu.
Když došlo na zmrtvýchvstání jejího syna Juliana, čekali všichni, že seance přestanou. Naopak. Muž, který ani v nejmenším nepřipomínal syna staré dámy, dodal sezením pořádný šmrnc. A děsivou pravdu.
Pečlivě vybíral hosty. Kněze, který rád šířil neuvěřitelné zkazky svým ovečkám. Jedenáctileté děvče, dceru kuchařky, která sloužila jako médium. Londýnskou smetánku chabého rozumu.
Jednoho dne přišla pozvánka i inspektoru Hillingheadovi. Byl skeptik, když ho ale dívka s vyvrácenýma očima nazvala milencem modrookého muže, začal i on chvíli věřit na duchy.

1890, Whitechapel

Mihotavé světlo plynových lamp se odráželo v těch nejmodřejších očích Henryho Ashe. Zapáleně líčil život v polostínu, v úkrytu a mimo zákon. Alfred mu ležel na rameni a zcela odevzdaně visel na každém jeho slově. Zcela prosycený Henryho vůní na chvíli zavřel oči...
"Cože? Tančí? Muži s muži?" zašklebil se trochu.
"Co tě nadzvedlo, Alfrede. Nechtěl bys se mnou tančit?" usmál se Henry pobaveně, protože věděl, že pro Alfreda je všechno nové.
"Nepřijde mi to přirozené," zamručel Alfred.
"Až budeš připravený změnit názor, vezmu tě na večírek do Soho. Ale upozorňuju, že tančit budeš jenom se mnou, drahý."

2053, Londýnská periferie

Alby Maplewood se narodil s degenerativní poruchou páteře. Chodit přestal, když mu bylo čtyřiadvacet. Na rozdíl od jiných byl ochotný se s tím smířit, i když byl široko daleko jediný, kdo se ulicemi Nového Londýna proháněl na kolečkovém křesle.
Nadějný medik, programátor a všeuměl neunikl pozornosti Výboru. Jednoho večera zaklepali podezřele upravení týpci a mluvili u úžasném implantátu, co ho znovu postaví na nohy. Za zanedbatelnou cenu: bezmeznou oddanost Výboru.
Alby je poslal do prdele. Kvůli chůzi se nevzdá svobody.
Členové Výboru se nejprve chtěli vrátit s osvědčenými výhružkami a násilím.
Pak raději nabídli implantát Albyho sestře.