DMD č. 00 pro březen 2024. Téma: Zúčtujem spolu

Soudný den...
Jemně nadrcené byliny lehkou rukou přisypané do kotle. Bublající lektvar, stoupající pára, uklidňující vůně. Ruce se mírně třesou. Snad nervozitou, snad nadšením. Možná svědomím?
Co sis myslela, ty krávo? Co si myslel on?!
Neměla dáti... Dala.
Dlouhý blond vlas ve zkumavce, čekající na svou chvíli... Tvé Opus Magnum. A ty ho promrháš na chlapa. A ženatého k tomu.
Život je vždycky o volbách. Já zvolila. On zvolil. Ty sis zvolila. Jen jsi neměla ponětí, komu vlastně křížíš cestu. Tedy, myslela sis, že víš. Uhnaná manželka. Stvůra, která ho neocení!
Doběla rozpálená čarodějnice. A čarodějnici svoje vlasy naservírovat nechceš...

Vlna radiácie z výbuchu experimentálneho satelitu ho prebudila zo storočného spánku.
Mocnými údermi sa vyslobodil z hory, v ktorej ho uväznili a s rachotom vykročil na denné svetlo. Chatu, ktorú pritom rozmetal na kusy, si vôbec nevšímal. Ani muža uprostred sutín.
„Autoboti, mysleli ste si, že sa ma zbavíte?“ prehovoril hlbokým hlasom. „Prepočítali ste sa... čoskoro predo mnou padnete. A potom vaša milovaná planéta.“
„To si nemyslím, železná hlava.“
Obor sa zvrtol k poničenej chate.
„Vážne?“ rozosmial sa. „Pokloň sa pred svojím novým pánom, vrece mäsa! Kto si, aby si odporoval mne, Megatronovi?“
Muž v kovovej prilbe sa uškrnul. „Magneto.“

„Kde jsme to skončili?“ poklepává Rezka tužkou o stůl.
„Máme ten případ, přece. Ty dvě holky... bude to divný,“ zamyslí se Liška.
„Ani o tom nemluv,“ potřese hlavou Jestřáb. „Chtělo by to odborníka. Smrt mi nevadí, ale tohle... to není přirozený.“
„Jo. To rozhodně nebyla přirozená smrt,“ přikývne Rezka. „Dalo se to poznat podle té krve. A té rozbité hlavy. A té...“
„Fotograf se skoro pozvracel,“ odfrkne si Liška. „Chlapi. Nic nevydržej.“
Jestřáb se taktně nevyjádřil.
„Tak to sepíšu,“ povídá Rezka, „a dáme se do toho. Společně je najdeme...“
„Chytíme...“ přidá se Jestřáb.
„A zavřem až zčernaj,“ završí to Liška.

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

„A-há!“ vyhrknu vítězně. „A je to!“
„Co jako?“ ptá se podezíravě Gwen.
„Já asi vím, o co jde.“ San se přesune k oknu a vykoukne ven.
„Jo, je to tam. Na plošině, pod plošinou, kolem plošiny, všude.“
„Lyže? Ém, plyšovej slon? Kufry? Světelnej meč?“
„Nemyslím. Je to černý, hranatý a balený po čtyřech.“
„Sem nás vydala,“ nafouknu se. „Jo. Je to vono. Hele.“
Vytáhnu jeden exemplář.
„To jsme my. Přesně takhle vypadáme... děkuju San. Na, tu máš autorák. A jeden pro tebe, Gwen.“
„Nic proti, ale co s tou horou knížek budeš dělat?“
„Mařeny, jo?“
Škodolibě se usměju.
„Zavalíme je.“

Vlk se opíral o strom a ostentativně ukazoval prázdné dlaně: "Hele zajíc, serem na to."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí.
"No, jakože už tě nebudu prudit. Nemá to vejšku. Kór když máme společný nepřátele."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí ještě víc.
"Jsem trochu študoval, koukej," vlk začal z usmoleného baťohu lovit zmuchlané letáčky. Animal liberation front... Earth First!... "Dobrý, ne? Jdeš do toho se mnou?"
"To jsou extrémistický organizace," vyhrknul zajíc.
Vlkův úsměv se o něco rozšířil: "A to nám vadí?"
"Tady ten leták je dvacet let starý!"
"Má bejt? Myslíš, že lidí je od tý doby míň?"
"No... A co bys chtěl jako dělat?"
Vlk se poplácal po batohu, ve kterém to tajemně zachřestilo, a kývl hlavou na strojový park olbřímí těžební společnosti, výhrůžně parkující jen pár metrů od hranic chráněné krajinné oblasti.
"O něčem bych věděl."

V srdci Světa, na rozkvetlých loukách, v objetí hor, napájen vodou bystřin žije starodávný slavný národ. Mužové mohutní, silní po zkvašeném mléku, ženské bujné a obdařené, červenolící. Všichni moudří, jakoby je jedna matka měla. Pilně pracují na svých polích, milují se, tichoučko bojují za mír a pokoj. To jest jejich prokletí.
Svět jim nerozumí, jinozemci závidí. Přespolní škodí a pomlouvají. Neřeknou jim jinak než šerednými jmény. Prý Zlováci.
Ale oni všem ukáží. Hrdliččí národ nebude více tvrdě spát, povstane.
Nad horami se zableskne, hromy udeří, oni strhnou pouta, povstanou, vytáhnou šavle a s neprajnými lidmi zúčtují. Za Národ a Slávu.

Můj milý mozku,
píšu Ti tento dopis, jelikož bych s Tebou ráda provedla zúčtování.

V poslední době mi připadá, že svou funkci neplníš úplně adekvátně, v mnoha ohledech dosti selháváš.
Můžeš namítnout, že se najím, obleču, domů trefím a moč ještě udržím, takže co bych chtěla, že.

Několik věcí by se našlo. Například funkce vypnutí myšlení v čase určeném pro spánek a naopak funkce zapnutí myšlení v zaměstnání. Tam by se mi schopnost pohotového a jasného přemýšlení hodila. Taky bys mohl méně zapomínat a více dbát na prezentaci mé milé a vlídné osoby.

Prosím, zapracuj na sobě. Děkuji.

Tvá majitelka

"Pane, pacienti se z vašeho jídla pozvraceli, prý tam měli věci, na které měli alergie," stěžuje si primář.
"Aha, omlouvám se, nějak se mi to popletlo. Byl jsem poprvé v práci. Jak to budeme řešit?" ptám se v naději, že je nebudu muset umývat.
"My zúčtujem spolu, budete dělat pouze edukační programy a kontroly kuchyní. Chápu, že jste mladý, tak vám nebudu dávat větší trest. Sem se vrátíte do měsíce. A ty pokoje jděte pomoci sestrám alespoň vytřít, když jste to zavinil."
"Děkuji, provedu."
Má noční můra se naplnila pouze částečně, a to beru jako úspěch první den v práci.

Má krásný dům; honosný, obří a nový. Má zdravé dítě; holčičku, tu si vždy přála. Po zahradě běhá pes; i když ten si oblíbil spíš manžela. Zvíře holt pozná vůdce smečky.
Ach ano, manžel. Tady je to místo, kde dobrý holistický lékař nahmatá problém a vystopuje všechna propojení: proto máte tak neklidné spaní, mladá paní, proto tak často trpíte nechutenstvím, zhubla jste, padají vám vlasy. 
Tohle musí skončit.
Narodila se jako svobodná dívka. Vyrůstala jako ukoptěná divoženka, žádný dloubanec si v klučičí partě nenechala líbit. Musí se vůdci smečky taky jednou postavit.
Pak už žádný bolavý žaludek a vypadávání vlasů.