Nachtvogel

Magdeburg je splněnej sen. Všecko, co sem si moh‘ přát. Cejtim se dočista jako vo masopustu. Tendleten měšťanskej barák ví, jak uvítat vyhladovělýho vojáka. Viď, krasotinko? Ale počkej, nevrť se, nebo si tu dýku vytáhneš! Zase se k tobě dostanu, neboj se. Jen si ještě párkrát přihnu, ách! Máte móc dobrý víno, pravdaže? Donutil sem tvýho tatíčka vytáhnout sud a pak sem ho picnul rovnou do palice, aby nás nevobtěžoval. Prásk, bum! To by ten zasranej Prušák čuměl, kdyby mě viděl. Prej koho uvidím ubližovat civilistům, toho osobně zastřelím! Cha!

Dveře se otevírají.
Rána.
Záblesk.
Nevěsta je mrtvá, svatba končí.

Poznatky filozofů Svaté říše římské národa německého přirozeně a bez jakýchkoliv pochyb přispívají k všeobecnému rozvoji vzdělanosti i v těch nejzapadlejších a nejvzdálenějších krajích. Tak například, jeden ze slavných myslitelů, Archimedos ze Syrakús, ve své době definoval, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou a velikost této síly rovná se velikosti tíhy, jejíž objem je stejný, jako objem ponořené části tělesa. V dnešním moderním světě však jeho paradigma narušuje jistá - či raději nejistá konstanta. Zda jste z toho koně stihli slézt včas, než s vámi žuchnul přímo do toho nejbahnitějšího sedmihradského mokřadu, který jeho slepičí mozek dokázal najít.

Mizerné služky! Místo aby se věnovaly svým povinnostem, postávají na dvoře a klábosí!
„Co je to tu za slepičí sněm? Nemáte snad nic na práci?“ obořím se na ně, když je míjím. „Uklidit zem! Podívejte, v čem tu musím šlapat!“
„Kokoko…“ zaslechnu za zády posměšné zašeptání.
Prudce se otočím, ale všechny se tváří nevinně. Když odcházím, slyším jednu z nich tlumeně se hihňat.
Kokoko, kokoko, nosí se jen naoko, nos má jako poklice, klepe se jí palice!
Udržím si důstojnost, dokud nezajdu dovnitř a nezavřu za sebou dveře pokoje. Zrcadlo mi zlomyslně vrátí můj pokřivený odraz a já se rozpláču.

Za pár dní náš regiment opustí Auwaly.
Nemohu to po Markétě chtít. Vzít si vojáka znamená vrhnout se po hlavě do světa nejistoty, nemocí a smrti.
Říkal jsem jí to, když jsem ji naposledy objímal, ona mi plakala v náručí.
Rozmlouval jsem jí to.
Prý když se rozhodne jít se mnou, vezme si dnes červený šátek. Když ne, tak zelený.
Stojím v podloubí, hovořím s ostatními a snažím se ji nevyhlížet.
A pak ji vidím stát uprostřed náměstí.
Jdu k ní.
Podívá se na mě, barvu růží na tvářích, rtech i na živůtku.
Její úsměv je jako osud.
Vítej, milá.

Nechávám k sobě zavolat jeho sluhu.
Tenhle malý hlupáček mi nedá moc práce. Stačí zatlačit na to správné místo.
„Kdy pojede tvůj pán do Prahy? A kudy?“
„To nevím, pane,“ odpovídá bezelstně.
„Zjistíš to a přijdeš mi to říci.“
„Ale pane, já – on se mnou o takových věcech nemluví.“
„Pokud se nedozvím, co chci vědět, povím mu o tom tvém malém špinavém tajemství,“ zapředu.
Zbledne.
„Vyber si. Informace pro mě nebo kat pro tebe. Máš na to dva dny. A teď zmiz.“
„A-ano, pane.“
Každý má nějaké tajemství.
Ani není nutné vědět jaké.
Jde jen o to dobře ho využít.

Do zešeřelé místnosti, osvětlené jen několika plamínky svíček, vletí kámen a dopadne přímo na prostřený stůl.
Žena zaječí, holčička se rozpláče.
Muž vyskočí.
„Judit! Vezmi děti a běžte! Víte kudy!“
Rychle sfouknou svíce. Všechny kromě jedné.
Mladá matka chytí jedno děcko za ruku, druhé si přitiskne na prsa a běží po zadních schodech. Musí se co nejrychleji dostat k brance, co vede k řece.
Úzkostlivě se ohlíží, jestli jde manžel za ní. Ale ten ještě otálí.
„Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž tvoříš plameny ohně,“ zamumlá.
Plamínek proplétané havdalové svíce se zatřepotá v průvanu a zhasne.
Šábes končí.

„Držte mě! Pomoc! Chtějí mě odvléct!“
Maxmilián sebou škube v řemenech, napjatých k prasknutí. Už mnoho dní ho stravuje horkost a šílenství. Je z něj páchnoucí kostra.
Moje žena ho pořád krmí nějakými lektvary, vaří byliny a masti, ale není to nic platné. Kdoví, jestli mu tím neškodí. Pranic se mi to nelíbí.
A už nese další odvar.
„Tohle je silné,“ říká mi tiše. „Semena černého máku. Uspí ho to. Nebude tak křičet.“
Dává mu pít. Polovinu toho vyprskne.
„Je-Jene,“ zachraptí najednou.
Skloním se nad ním.
„Bratře! Poznáváš mě?
„Drž – drž mě.“
A pak se
pomalu
uklidní
a
zavře
oči
.
.
.

Kolik je tu lidí. A hluku.
Otevírající se rozesmátá ústa.
Údery do bubnu. Trubky.
Zvon na kostele Panny Marie.
Brzy spustí orloj. Dvanáct úderů, kohout a smrt.
Mám v hlavě své vlastní hlučné ticho.
Do mysli se mi vplíží ona. Jako stín. Němé prokletí.
Nepromluvila na mě rok. A už nikdy.
Bezhlesně si zpívám. Co mě naučila, moje stella splendens.
Z mých úst vychází ticho.
Vykročím vpřed.
Jsem na řadě.

A ona stojí přímo pod lešením a dívá se mi zpříma do očí.
Svět potemní a ztichne.
Mlčící srdce vydá poslední táhlý tón a pukne.
Přišla se podívat, jak zemřu.

Dívám se po kolemjdoucích a vybírám si.
Tenhle. Má bohatý oděv, zaplatí dobře.
A oči mu hoří jako uhlíky. To se mi líbí.
Přistoupím blíž, významně v prstech otočím žlutými koráli.
„Chceš potěšit, pane?“
Přitisknu se k němu a přejedu mu rukama po těle.
Na místech, kde nemá být nic, je toho moc.
A tam, kde má něco být...
... nebo je moc malý.
Ještě jednou si sáhnu a tentokrát důkladně.
„To je mi ale překvapení,“ zašeptám, když mě pozdraví vlhkost.
Roztřeseně se nadechne, ale nebrání se.
„Máš štěstí, paní,“ usměju se na ni. „Ženy v mužském přestrojení dnes platí polovic.“