DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům

Vichr ohlušuje. Markéta zápolí s blesky - svírá hůl, zřídlo mojí moci.

Chytám ji, snímám její břemeno. Její slzy se mísí s deštěm.

"Odpusť mi, Marianno..."

"Vedla sis dobře, vlaštovko. Teď je řada na mně."

Vyčerpaně pokleká.

Bouře duje hněvem Šumavy - ale co je její zlost proti mé zlosti?

Jediným nádechem vtahuji svou moc - po sedmi letech se vrací, odkud vzešla.

Nejsem děvčátko sotva uvyklé magii. Jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy.

Blesky i vítr smetu do šiku a nezlomným poryvem moci je odhazuji k pramenům Vltavy, do středu hvozdu.

Poslední chvíli letím s vichřicí, jiskřím bezbřehou energií. Volná. Všemohoucí.

Pak přichází následky.

Voda vypráví příběh od pramene k oceánu. Každá kapka obsahuje fragment minulosti i budoucnosti a sama je přítomností. Plyne jako sám čas, a přesto stojí klidně. U pramene je voda nejčistší, jen ta zachovává tajemství. Musím se vydat k pramenům a odhalit to, co bylo lidstvu odebráno - vědění a znalost o hvězdách. Hvězdy jsou prý objekty ve vesmíru, ale jejich uspořádání na hvězdné obloze přináší vzkaz, který může být brzy nečitelný. Neumím jej dešifrovat, a proto hledám odpovědi ve vodě. Jen voda zná toho, kdo psal vzkaz hvězdami, jen voda zná kód k prolomení neznalosti. A já musím najít odpověď.

Kdysi při procházce po cyklostezce podél řeky nás napadlo, jaké by to bylo projít její břehy od ústí až k pramenům. Po zhruba ročním zrání myšlenky jsme skutečně vyrazili na etapový pochod.
První etapu jsme si naplánovali na přibližně třicet až pětatřicet kilometrů. Ó, jak odvážné! Kousek před městečkem, kde jsme měli zamluvený nocleh, jsem se svalil do škarpy, že bez posílení tatrankou dál nejdu. Opodál se na nás poškleboval panáčkující zajíc, záhy jsme pochopili proč. Úplně jsme přehlédli odpočívadlo, od kterého nás dělilo jen pár metrů. Etapu jsme dokončili, výborné steaky v restauraci nás posilnily.
Leč síly jsme přehodnotili.

"Takže vy se zabýváte genealogií, slečno...?"
"Nagini."
"Jistě, promiňte, nezvyklé jméno," omluvil se Albus a vložil si do úst sousto jehněčího.
"To je zajímavé," pokračoval Gellert. "Co vás k tomu přivedlo?"
"Podáš mi sůl, Tome?" přerušil hovor Credence. Oproti očekávání byl oblečen ve střízlivých tmavých šatech.
"Aureliusi, nech mluvit svou přítelkyni!"
"Rodinná kletba," řekla dívka.
"Jakého charakteru?" zeptal se Brumbál profesionálním tónem.
"Je maledictus," doplnil Credence. "Had."
"Já dovedu mluvit s hady!" vykřikl nadšeně Tom.
Nagini se zatvářila zmateně.
"Někteří kouzelníci to dovedou," potvrdil Albus.
"Mohla bys mi sestavit můj rodokmen?" zeptal se Tom, ale nikdo jiný krom Nagini nerozuměl.

Anubis nevěřícně zíral střídavě na svůj pas a střídavě na čertovu babičku čistící si nehty za stolem VIP přepážky „Speciálního imigračního oddělení letiště Václava Havla“.
Dotyčné se toleruje pobyt v Praze bez doprovodu, stálo naškrábáno v pase.
On, sám vrchní soudce duší, byl bezradný.
„Pardon, madam, „dotyčné“?“ Zeptal se nakonec.
„No dotyčné božské entitě, ale zkracujeme to, to ví každej, bez obav.“
„Toleruje? Nikoli povoluje? Co přesně podle vás ta věta znamená, madam?“ Naléhal dál netrpělivě Anubis.
„No že si můžete chodit, kam chcete, příjemnej pobyt v Praze přeju.“
Anubis pokýval hlavou. Ostatně, úřední osoba byla odjakživa zvykovým pramenem práva.

Podvědomí si rádo hraje. Spřádá nitky příběhů, které k nám promlouvají. Okamžik, o kterém jsme si jisti, že se stal, přestože tomu tak není. Vůně, kterou známe, ač jsme ji nikdy nepoužili.

Ne nadarmo spisovatelé zaznamenávají, že elfové léčí hudbou. Hudba je mocná čarodějka, dostane se pod kůži, dovede nás až k pramenům podvědomí. Jsou to melodie, co znějí v hlavě do zblbnutí. Skladba, která k člověku promlouvá a on ví, proč mu to říká, ač je zpočátku zmatený.

Díky hudbě objevujeme sami sebe. Léčí nemoci duše, odhaluje, co mělo zůstat skryto. Kdo ji umí využít, stává se mocným čarodějem.

O víkendu jede oddíl na vodu. Zůstávám doma. Mé praktické Já ví, že tak to má být.
Jenže pak je tu to druhé. To které zasněně hledí na řeku, hnědou jarními dešti, zatímco potomek pozoruje auta a tramvaje. To které přeskakuje Amazonku valící se ulicí a přemýšlí, kudy by se vyhnulo opuštěné dlažební kostce. V duchu mává pramínkům stékajicím po skle.
Na vodě jsem nebyla tři roky, šest měsíců a dvacet devět dní. Vykoupali jsme se pod
Staroměstským jezem. Měsíc před tím jsme chtěli sjíždět horní Vltavu. Nikam jsme nejeli.
Jednou to naplánujeme znova.
Jednou zas vytáhneme Lemru a vyrazíme.

Je tma. U dveří se tísní zástup lidí. Zvědavě nahlíží do chléva.
„Buď pozdraven,“ smekne jeden pastýř klobouk.
„Netlačte se tak, ať ho neumačkáte.“ Žena, opřená o veřeje, se snaží loktem zadržet další příchozí.
Dvě děvčátka se prodrala davem a klekla si před děťátkem.
„To je krásné miminko,“ vydechne jedna.
„Podívej, jak má malinké ručičky,“ zakloní druhá trochu nevěřícně hlavu.
„Tak to je náš záchrance, pramen vody života,“ uctivě se opodál sklání starý muž. „Tak přeci jsem se dočkal,“ pomyslí si.
Marie má děťátko na klíně. Dívá se nepřítomně před sebe a rozjímá o tom, co jí tenkrát řekl anděl.

Jehuda nalezl mistra Jana v pracovně hloubat nad kamenným sarkofágem.
"Můj perský homunkulus uprostřed obléhání prostě odešel. Nedá mi to spát, rebeleben. Musel jsem udělat chybu v navázání na stará kontrolní kouzla."
"Možná překlad přes latinu zkresluje, podívejme se na ty klínopisy za pomoci opisů hebrejských svitků z doby Zajetí - lepší prameny pro studium babylonské a tedy i perské magie nejsou."
Mág a rabín se dali do práce.
"Jene, ty tohle překládáš jako "z Materie pocházející mystický otrok čaroděje" čiže "homunkulus"? Zajímavé. Já bych četl "z Pravodstva povstalá Lahamu, válečný zajatec Mardukův"."
Magister Jan vytřeštil oči a překousl troubel dýmky.

Teofilos, sedě na kameni vysoko v horách, hleděl do modravého údolí a naslouchal zurčení vody. Tu se přes okraj převisu vysoukal mladý válečník. Shlédl starce i potok a poklekl.
"Konečně! Pramen posvátné řeky Sorvandu!"
"Potůček," odtušil poustevník.
"Mocná řeka, na jejíchž březích stojí paláce, chrámy, po níž plují tisíce člunů! Přišel jsem, abych zřel její pramen a dosáhl moudrosti!" prohlásil mladík.
"Budiž."
"Takže..."
"Tu je."
"Hmm. Nevypadá nic moc..."
"Sám jsi říkal: paláce, lodě..."
"Ano. Ale..."
"Hezky zurčí. A ten výhled!"
"To jo!" Válečník ponořil nohy do vody.
"Aaach... Ha, moje noha zabírá celý tok Sorvandu," zamumlal a zasmál se.