DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Vernon Dursley nosil v hlavě seznam míst, která považoval za naprosto nevhodná k navštívení, pobytu či pouhému prohlížení jejich obrázků. Prvním byla tělocvična. Pak tam byla věznice, psychiatrická léčebna, centrum pro narkomany a taky nemocnice.
Když se toho nedělního odpoledne probral na sále a nad sebou spatřil tvář svého synovce, myslel, že to bude jeho smrt.
„Vítejte zpátky, strýčku Vernone. Chvíli to vypadalo, že natáhnete bačkory, ale takové potěšení byste liberálům jistě nedopřál. Nebojte, ani infarkt nezabrání, abyste zmeškal volby. Za týden můžete k urně. A s tím cholesterolem byste měl něco udělat, protože příště už to možná bude rakev.“

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Ještě než jsem otevřela oči, už jsem věděla, že něco není v pořádku. Místo ve své měkoučké, teploučké posteli jsem ležela na něčem tvrdém, studeném a vlhkém. pomalu jsem otevřela oči a uviděla zabahněnou polní cestu, na jejímž kraji jsem se probudila. Začala jsem si vzpomínat na muže, kterého jsem včera potkala, na to, jak jsem utíkala, ale on byl rychlejší. Poslední co jsem si pamatovala byla velká rána do hlavy, kterou jsem od něj dostala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. No jasně, nemam kabelku. Vstala jsem, oprášila se a vyrazila na policii.

V noci se Veruně zdálo, že běží o život.

Věděla, že musí být rychlá, mnohem rychlejší než je, ale stěží dokázala zvednout nohy ze země, zoufale je táhla prachem.

Uvědomila si, že to je sen, chtěla otevřít oči: nešlo to, snažila se nadechnout: marně. Na hrudi tíha, srdce bušilo zběsile: zmo-ra.

Pak najednou všechno přešlo. Posadila se, lapala po dechu a vymrkávala slzy. Tentokrát ji zmora neudusila, jenže jednou..., jednou se Veruně nepodaří nadechnout včas.

"Nech mě být, zmoro," řekla odhodlaně do tmy, "nech mě a já ti zítra dám chleba."

Škoda chleba, ale ve spárech zmory se probudit nechceš.

Nechceš se probudit ve spacáku, s hlavou těsně vedle velmi šťavnatého lejna.
Ale pak tě zaplaví pocit štěstí, že nemáš hlavu přímo v tom lejnu.

Nechceš se probudit nárazem do stromu. Tak dlouho do noci oráš pole, až tě přemůže mikrospánek.
Ale pak tě zaplaví pocit úlevy, že to odnesl jen traktor.

Nechceš se probudit po vichřici a vidět tu spoušť. Ale pak tě zaplaví pocit vděčnosti, že škody jsou jen materiální.

Nechceš se probudit v nemocnici po akutní operaci.
Ale pak tě zaplaví pocit štěstí, úlevy a vděčnosti, když ti řeknou, že synek přežil.
A vše je v pořádku.

Další ráno, další den
Vzhůru zas prožíváš zlý sen
Zas probouzíš se ve svém těle
A cítíš se tak osaměle
Než vzbudit se v něm radši nevzbudit se vůbec
Před svojí schránkou však nemůžeš utéct
Tak přes den biješ o mříže vlastního těla
Které je tvoje nedobrovolná cela
Nějak se snažíš dožít se večera
Všechnu tvou sílu spolkne ta mezera
V duši a nenávist a boj vnějšku a nitra
Jdeš spát s nadějí, že to bude lepší zítra
Doufáš
Spíš
Sníš

Další ráno, další den, další probuzení
V těle, které by mělo být to správné a v pořádku
A není

Výprava zajatců dorazila do cíle. Přesněji do cely.
"Padejte, vy bando zatrolená," přivítal je velice přívětivě žalářník.
"Tohle je jedno z těch míst, kde se nechceš probudit. Já tady radši ani neusnu," stěžoval si Adam.
"Snad se odsud brzo nějak dostaneme," zadoufal Jiří.
"No jo, ale tady ještě někdo sedí!" vykřikla Anežka.
"Jó, za mých mladých let, to se kobky stavěly pořádně. Dneska se všechno odbyde, tuhle zeď porazí každý vůl, nebo kůň," pronesla postava v rohu cely.
"A ne jen tak někdo, to je ten dědeček, co jsme ho před pár hodinami potkali!" vykřikl Adam. "Kde se tady vzal?"

Penelopu probudila bodavá bolest v boku. Prudce otevřela oči. Tohle nebyl její pokoj.
Na nepohodlné židli vedle postele se zalomenou hlavou spal Morgan.
Hadičky v ruce a divná noční košile. Nemocnice, napadlo ji.
Když se chtěla posadit, mimoděk zasténala bolestí.
„Kočinko! Jsi vzhůru.” Derek se probudil. Vypadal hrozně ustaraně.
„Promiň, že jsem tě vzbudila,” vyhrkla Garcia. „Co tady dělám?”
Morgan se přisunul k posteli a něžně vzal její obličej do dlaní. „Postřelili tě. Měl jsem o tebe takový strach.”
Políbil ji na čelo a pak ji vzal za ruku. „Ale budeš v pořádku.”
„Děkuju,” zašeptala Penelopa. Podržel ji. Jako vždy.

Vstal ještě za tmy. Známé úsloví se nemohlo víc mýlit - Uriáš spal rád a tak často, jak si to mohl dovolit. Tahle noc ale nestála za nic. Myslel by si, že ho tlačí černé svědomí, kdyby tu byla pravděpodobnost, že nějaké má.
Neměl tu být.

...

Když se probudila, místo vedle ní bylo zoufale studené a prázdné. Bodlo ji u srdce. To máš z toho, že si necháš motat hlavu cizincem s čertovskýma očima.

...

Vzbudila ho zima. A taky pocit, že ho někdo pozoruje. Chyběla mu postel. Posadil se. Pořád jím cloumal vztek a smutek, ale i tak Uriáše rád viděl.

Byl vzhůru, ale nechtěl otevřít oči. Raději snad už nikdy.
Zachytil dávný závan sychravého chladu, pach prázdných místností, ačkoliv dřevo v krbu jemně praskalo a z haly byly slyšet kroky. Pokusil se dalším hlubokým nádechem ucítit stejný vjem, připomenout si, co za tak krátkou dobu dokázal téměř vypudit z mysli.
Skoro zapomněl, jak se mu protivila rána ve vlastním domě. Skoro zapomněl, proč celé sezóny trávil na kontinentu. Skoro zapomněl, jak strašný byl pobyt tam, kde dlela jeho choť.
Byla pryč. Nemusel se jít přesvědčit. Jane odešla.
Nevěřil by, že uvěří vlastnímu podvědomí.
Mohl by jen dál spát? Už pořád?

"Místa, kde se nechceš probudit..." přemýšlím nad češtinou.
Andulky mi přišly poradit.
"Třeba vedle Monclíka," pípla Kiki a chichotala se.
"Já bych se nechtěl probudit ve škole, děti by mě uhladily k smrti," pípl Pepíček.
"A já zase v misce od zrní, mysleli by jste si, že jsem nedožera," přidal se Honzík.
"A co třeba ve vaně? Bratr je tam tak dlouho, že tam snad spí."
"A co se třeba probudit v tramvaji? Mamka někdy jezdí z práce tak pozdě, že si myslím, že si tam dává dvacet."
"Místa jsou jedno, nejlepší je probudit se v posteli," uzavřela debatu maminka.