Ztracené zašmodrchané zápisky (Originální)

Putoval jsem prázdným světem. Vítr ohýbal větve stromů a pomíjivé vlny jezera narážely do břehu. Eregia s vajíčkem se okamžitě rozběhli k vodní hladině, ale potom, co zjistili, že voda studí a je mokrá, nešťastně na mě koukali. Zabalil jsem je do pláště. Usnuli.
Opřel jsem se o kmen stromu a zadíval se k horám.

*

"Přijdeš si pro mě?" zeptala se malá holčička. "Vrátíš se?"
"Ano, vrátím se pro tebe," věnoval jsem jí úsměv.
"Slibuješ?"
"Slibuju!"
"Hmm," zamyslela se. "Jak dlouho?"
"Až budeš zas malá..."
"To bude trvat celou věčnost!"
"Neboj se, trdlo, vždyť to bude dřív, než dopadne kámen."

"Takže tohle je můj domov? Odsoudil jsem celou planetu kvůli tomuhle?"
Otevřel jsem chrámové dveře, zatímco vlasoid skotačil s jeho novým kamarádem u nedalekého lesa. Zapískal jsem na ně, aby mě doběhli. Jakmile se uvelebili na mých ramenech, vstoupil jsem dovnitř.

Místnost byla prázdná, až na kouli v jejím středu. Při dotyku se spustil hologram ženské postavy.
"Zázrak moderní techniky nám přinesl zkázu. Neměli jsme čas se evakuovat, bylo to tak náhlé. Naštěstí byl projekt dokončen. Ernael bude zničen."
Hologram probliknul jako by se spouštěla nová sekvence. "Tvůj domov je skutečně na této planetě, jen hledáš ve špatném čase, potulný."

"Bylo mi ctí," pousmál se. "A teď jdi, čeká tě domov."

*

Něco ho začalo šťouchat do pravého boku. "No tak, přestaň! Nemám na tebe náladu," řekl a stočil se do klubíčka. Mullet se stáhl, přešel na druhou stranu a vlákny vlasů jej začal lechtat za uchem.
"No tak, co je?" zeptal se podrážděně. "Na to, že neumíš mluvit, jsi dost výřečný, asi tě přejmenuju na Breptala."
Vlasoid se rozběhl k pelíšku ze smrkových větviček, které sám pro vajíčko nasbíral. Zdálo se, že se začíná klubat.
Za chvíli se objevilo kuřátko.
"Co bylo dříve, vejce nebo slepice? Alespoň teď známe odpověď."

"Touhle bránou se dostaneš na místo, odkud pocházíš, ale jen za určitou cenu," řekli bratři.
"Nejde to jinak?"
"Musíš si zvolit, příteli," řekl Michal. "Jiná možnost není," doplnil Honza.
"Nemohu ti donést tu květinu..." mumlal jsem nerozhodně.
"V tom případě navždy zůstaneš vězněm tohoto světa a už nikdy nebudeš moci odejít."
"Ale pokud odejdu, tento svět zanikne a všechen lid zemře."
Na obloze se objevila záře. Bratři dál klidně seděli na svých židlích.
"Cožpak jsi neslyšel píseň o bratřích, ve které se zpívá, že jeden bratr uloží květ ke spánku a druhý bratr jej opět probudí?" usmál se upřímně Honza.

Rozhodl jsem se vydat na sever. Popravdě nikam jinam než na sever se jít nedalo, ač by po tom člověk toužil sebevíc. Po chvíli jsem narazil na lid Záře. Tento lid neustále pozoruje záři na obloze a tvrdí, že záře ztělesňuje jejich vědomí, život i sny a bytosti, na které se zrovna dívám, jsou jen jejich představou. Jsou to moudré bytosti a k cizincům se chovají laskavě. Dokonce mi nabídli, abych se stal součástí oné záře. Požádal jsem je o příběh, abych hlouběji poznal jejich kulturu a lid mi tedy zazpíval smutnou píseň, v níž figurovali Bratři zrození a zániku.

Kopec v oblacích zmizel a já se s Eeregiou objevil na prosluněné louce.
"Hej, ty tam..."
Otočil jsem hlavu za zdrojem volání.
"Ano ty, pojď sem!"
Došel jsem ke dvěma mužům sedících na židlích.
"Mohl bys nám donést tamtu květinu?" otázal se ten napravo.
"Kdo jste?"
"Jsme bratři," usmáli se.
"Proč se prostě nezvednete a nedojdete si pro tu kytku sami?"
"Čekám na svého bratra, Honzu," povídá jeden.
"A já čekám na svého bratra, Michala," povídá druhý.
Nechápavě jsem se podíval na vlasoida.
"Víte, jednou vám tu kytku někdo donese, ale já ne."
"To nevadí. Počkáme. Přece máme optimistické vyhlídky."

K poslednímu rozloučení nám jako poděkování a prokázání úcty darovala jedno vajíčko. Prý je určeno k velkým věcem a nesmíme odmítnout. Jaká šlechetná rasa ten vajíčkový lid, pomyslel jsem si. Padl stín a za posledního paprsku slunce jsme zmizeli.

Objevili jsme se na kopci, který se vznášel v mracích. Na kamenném křesle pod urostlou třešní seděla postava, jejíž tvář byla skryta pod kápí.
"Přemýšlel jsi někdy, proč hledáš cestu domů, ale nikdy ji nemůžeš najít?"
Postava se rozplynula v okvětní lístky unášené větrem.
"Plamen dohasíná, pospěš si!" doznělo ozvěnou.

Otevřel jsem zápisník a na předposlední stránce se objevilo: Staré mistryně

Hijoština je jazyk, kterému stále úplně nerozumím. Když jsem informoval vajíčka, že se musíme rozloučit, měli na mě poslední prosbu. "Hijoo, hiiijooo."
Vydal jsem se tedy na poslední výpravu. Celá vesnice vajíček za mnou utíkala, aby mi popřála štěstí.
Po týdnu jsem se s úspěchem vrátil. Mullet se mezitím vzpamatoval z nemoci "chuchlavých vlasů" a byl první, kdo mě přivítal.
"Ty si tu jen tak ležíš a já po bahnitých stepích lovím veverky." zasmál jsem se.
Vlasoid nechápavě zakvíkal a vyčetl mi neznalost vajíčkového jazyka. Prý jsem nebyl požádán, abych zabránil reprodukci veveverek, ale abych se stal kmotrem malých vajíček.

"Víš, je hezké být pro jednou hrdina." zamumlal s plnou pusou právě opečeného kuřete.

Vajíčka okolo ohně radostně tančila, skákala a oslavovala. Skořápková melodie se linula večerem. Měsíc totiž dosáhl znamenité oválné formy, "hijjjo", jak tomu místní říkali, ale důvod k oslavám byl ještě jeden. Měli nového hrdinu. Hrdinu, který porazil jejich úhlavního nepřítele, jehož nedokázala porazit ani elitní jednotka vajec natvrdo, a učinil tak pouhým kopem. Už se nemusejí skrývat. Odteď bude vajíčková civilizace jen vzkvétat.

Vlasoid nesouhlasně zasténal.
"Promiň, chtěl jsem tu slepici jen odehnat, aby dala vejcům pokoj. Nemohu za to, že ji teď opékáme nad ohněm."

"Hijo, hijo!" zatahalo mu za nohavici vajíčko.
"Asi ho máme následovat." poradila Eregia.
"Hijooo," pokynulo tamtím směrem. "Hiiijooo." Vajíčko běželo na kopec, na jehož vrcholku našli druhé sotva lapat po dechu. Ihned k němu přiskočilo a uklidňovalo svůj protějšek něznými dotyky. "Hijo."
Vtom z vajíčka, které se necítilo dobře, vyskočilo miniaturní vajíčko, a pak další a další, a začali se kutálet do všech stran. Vlasoid a jeho nový pán ihned pochopili, co mají dělat. Pochytat je dřív, než se z nich stane vajíčková pomazánka. Netrvalo to dlouho a kolem vajíčkových novorodičů plakalo snad tucet malých vajíček.
"Hiijoo!" radostně děkovalo vajíčko.