Zlomatka

Gandalf(ína) a Sauron(isko) nejsou z dítěte zrovna dvakrát nadšení. Nebo nebyli. Je to složité. Gandalf se na začátku tvářil velmi zrazeně (většinou se, kdoví proč, tváří provinile) a Sauron nezúčastněně. Dneska je to jinak.
Gandalf má dítě rád, a to jinak nemá rád nikoho!!! Sauron zdrhá.
Máme špaletová okna a nelžu vám, ten kocour skočí dovnitř a alespoň napůl za sebou zavře, jen aby se dítěti vyhnul. A to si přitom dítě jen v obýváku na podlaze dupe rumbu a na kočky dlabe.
Přiznám se, že si někdy přeju, abych byla zas malá. Menší. Zavřela bych se tam s ním.

Naše dítě se, samozřejmě, o všechno živě zajímá. Hlavně o to, do čeho mu nic není. Namátkou nože, mámy vlasy, tátův glukometr a inzulin... Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Již v útlém věku si do postýlky přitáhl wifi kameru, téměř ji rozebral (ale stihli jsme udělat pár opravdu krásných fotek, na které bude v dospělosti jistě hrdý), každopádně ji ale znefunkčnil.
A poměrně dávno už je tomu, co objevil v ložnici odložený rozbitý počítač. Konektory, výstupy, tlačítka... Vypadá, že tomu všemu strašně rozumí.
Ale dejte mu autíčko s pevně spojenými koly a zaboha nepochopí, proč se obě točí stejně.

Dítě je brepta, přirozeně. První slovo bylo táta a je to a nejspíš bude nejoblíbenější slovo na světě (má to i své výhody, za všechno může táta). Pak máme zvířata - kchkn. Piškot - chrochro (bylo na něm prasátko). Brmbrm - auto. Někdy řekne i auto, ale nápadně se to podobá slovu táta. Občas tedy řekne i máma. Když se to nejmíň hodí. Chodili jsme po kuchyni a zrovna se dítě naučilo, ani nevím jak, vydávat KRÁ. Tak mu jako zodpovědná matka říkám: "Krá dělá vrána. Nebo zkus říct kráva." Načež se na mě podívalo a nadšeně zakřičelo: "MÁMA!"
Já se na to...

Skřítě se poměrně dlouhou dobu odhodlávalo k lezení. Pak to náhle zvládlo, začalo si sedat a jakmile si prvně sedlo (řvalo na nás z postýlky, páč "Já sedím a Vy jste si nevšimli?!") nějaké lezení po čtyřech ho přestalo zajímat. Tak se šoupalo po zadku.
Patová situace?
V jedné ruce sušenka, v druhé autíčko a strašně potřebuje přelézt mámě pod nohy. A teď co s tím? Sušenku celou do pusy nenarve (zatím) a autíčko nechce pustit. Ale dítě není hloupé. Kdepak. Prostě zvedne obě ruce do vzduchu a začne se posouvat/poskakovat po zadku. Má ho vycpanej, může si to dovolit.

Každý rodič je už od doby nadcházejícího rodiče takový čekatel optimista.
"Jak to vidíš?" ptal se mě manžel druhý den první doby porodní telefonicky. "Dobrý. Ale rychlý to nebude, dej si v klidu oběd." Já už tu bolestí pomalu nevidím, ty hajzle!
Kojení bude snad v pohodě. Prdlajs!
Za chvilku se otočí! Další měsíc.
Ted už určitě poleze... Další dva měsíce stráví na kolenou. HOUPÁNÍM!
Nebude to trvat dlouho a sedne si. Sedl si jednou, pak už chtěl vstávat.
První slovo bude určitě máma. Táta!
Chodit bude za chvilku. 4 měsíce chodil za ruce.
Někdy se unavit musí. Haha, naivko!

Světlá břidlice narušená antracitově šedými monolity. A s nimi hliník a beton a sklo. Kousíček dřeva tuhle a tamhle. Sem tam záblesk barvy. Červená! Pozor, pozor! Auto kličkuje po vyleštěném povrchu, v zatáčkách se nebezpečně naklání, ale na rovinkách to sviští jedna báseň. Když v cestě nejsou překážky v podobě aut, vlaků, traktorů a zvířat. A lidí! Ulice je to známá, chodím, běhám nebo jezdím tudy každý den. Nástrahy mám v oku. Většinou. A místní obyvatelé jsou ohleduplnost sama. Byly doby, kdy jsem tu jezdil po zadku, pravou ruku na studené zemi a prsty levé v puse.
Jé, bacha, máma!

Někdy je to vyloženě k nasrání, když to tak řeknu. Máte dítě, docela čerstvě, a představujete si, že jste pro něj celý svět a že teda máte všechno, co potřebuje. Jenže ono to tak prostě není, ať se snažíte, jak chcete. Třeba to moje. Myslela jsem si, jak se budeme mazlit, jak budu kojit, houpat ho v náručí a uspávat ho tím. Ideál, ne? Kdeže! Dítě mi usínalo při "kojení" a prakticky kdekoliv jinde, jen v náručí ne.
Ale přišly zasloužilé matky, pochovaly a dítě spalo jako dudek.
Někdy to bylo vyloženě k nasrání.
A někdy to bylo: Panebože, děkuju!

Jak se dělají děti mi nikdy nikdo nevysvětlil. Ani nemusel, velké množství domácí fauny se o to postaralo za rodiče. Bohužel mi tak nikdy nikdo nevysvětlil, jak zařídit, aby děti nebyly. To jsem si musela zjistit sama. V pozdějším věku vysmívané Bravíčko posloužilo docela dobře. I když by byla lepší nějaká stať o veverkách.
Blbé je, že teď, když mám sama dítě, se děsím okamžiku, kdy se mě zeptá. A co já jako s tím? Chtělo by se mi to nechat na otci, ale tomu jsem musela vysvětlit, že si za kluka může on, když já ten Y chromozom nevedu.

V neděli jsem porodila, sice večer, ale ve čtvrtek nás určitě pustí. Je středa, jen vydržet. I když se mi strašně chce domů a spolupacientka chrápe jak dřevorubec. Ještě jeden den budu statečná.
Ve čtvrtek nás pouští a manžel jede hned zpět do práce, jen mě s malým vyloží doma. Nemáme v kuchyni postýlku a nahoru nevylezu. Chm.
Večer statečně vyrážím na pětiminutovou procházku po návsi. Sama. Je to divný. Bez břicha.
Šestinedělí je zvláštní doba, hlavně jeho konec. Ale ještě den tu vydržím a neuteču, určitě. I když mám dojem, že bych nejradši všechno nechala.
Ale jsem máma. Sakra.

Myslím, že to zná každý rodič. Sotva se dítě prvně dostane na svět a je trochu k světu, všichni, a tím nemyslím jen příbuzné, ale všechny lidi, které člověk zná, začnou přemýšlet, komu z rodičů se dítě podobá.
U nás to nejdřív bylo velmi nejasné. A děti se mění každý den, takže posuzovat, komu se podobá, je úplně mimo mísu.
Všichni sousedi říkají, že je "celej tatínek", což mě strašně štve, jelikož to říkají jen proto, že dítě zdědilo tatínkovu enormní hlavu.
Kdo někdy viděl mého tátu, případně moje nebo bráchovo fotky z dětství, by to nikdy neřekl.
Můj Keksík!