Hlas hubnutí

Byl to typický den.
Neustále jí v hlavě vřískal hlas hubnutí: Nežer! Ani se na to nedívej! Však se znáš!
Odpoledne už nemohla – stojí za to vléct se životem jako neustálou vinou obtížený soumar?
Zlostný křik v hlavě, který ji kritizuje prakticky neustále, protože zná i její nejtajnější myšlenky… to se už nedá snést.
Od zítra začne jinak a radostněji. Vždyť přece není tlustá – má jen trochu nadváhu!
Večer se odhodlaně usmála do zrcadla, použila kapku parfému a rozhodla se svést manžela.
Konečně začíná zase žít!
Hlas hubnutí se nevzrušoval. Věděl, že nejpozději do dvou dní bude mít zase navrch.

Rozkaz zněl jasně – aspoň jeden… (jeden!) den žít podle pravidel.
Ona se fakt snažila.
Snídat do půl hodiny po probuzení.
Žaludek protestoval – touto dobou byl zvyklý maximálně na trochu vody, ne na blbej nízkotučněj jogurt s ovsem.
Hlad!
Svačinové jablko už chtěla sníst i se stopkou.
Hlad!
Obědová ryba s dušenou zeleninou by neměla chybu – kdyby k ní byly ještě hranolky.
Hlad!
Proteinová tyčinka přece může být odpolední svačinou, ne?
Hlad!
Večerní salát s mozzarellou by neměl chybu, kdyby ho doprovázel biftek.
„Vidíš, dokázala jsi to!“ zajásal Hlas hubnutí.
Minutu po půlnoci snědla všechno, co si přes den musela odepřít.

Bylo to sesterství v bolesti a touze.
Každý den vybíhaly na svoji trasu. S jediným cílem – do háje zelenýho (úlitba konvencím, jinak tam patří ku-va:)) konečně zhubnout!
Neběhaly už jako laňky. V jejich letech to byl spíš klus unavených svěřenců pivovarských kočí.
Nevzdávaly se.
Ten den se Ona pozorněji zadívala na svoji družku. Vlasy se jí na hlavě nepořádně ježily, mnohem kratší než posledně.
„Co se ti stalo?“ vydechla zděšeně. Tohle nemohlo být pro krásu – určitě ne s těmi canfrňousy visícími na krk.
Druhá rezignovaně pokrčila rameny.
„Včera mi do cílové váhy chybělo pár gramů. Tak jsem to vzala nůžkama.“

Pršelo. Bude muset do posilovny.
Zkusila se těšit – na strojích je cvičení mnohem elegantnější, než trapné sedy lehy!
Ale těch lidí…
Bylo narváno.
Když přišel čas na kardio, byly všechny běžecké pásy plné. Začínala však organizovaná hodina spinningu. Na kole jezdí ráda, ne?
Velel charismatický kluk, dával do toho všechno. Všichni přítomní také.
Šlapala ze všech sil – na tom vypotí aspoň třicet deka!
A pak začal kanout chlapík vlevo. Brzy se přidal kluk vpravo vepředu. Pot v krůpějích, potůčcích, kalužinkách.
Fuj! Jak vysoká je cena hubnutí?
Zpomalovala. Musí pryč!
„Okamžitě začni zase šlapat!“
Hlas je neústupný.
„Hubnutí není pro sraby!“

Byl poslední den měsíce, čas zúčtování.
„Nezhublas, jak jsi slíbila!“ zahřměl hlas shůry. „Přiznej se, čím jsi hřešila tentokrát?“
„Jedla jsem jen samé zdravé věci,“ pípla jsem zkroušeně. „A každý den ušla pět kilometrů!“ dodala pevnějším hlasem.
Shůry zašustily papíry.
„Vidím tu čokoládu…“ zavrčelo to.
„Jednu tabulku jsem jedla tři týdny!“ namítla jsem odbojně.
Ticho a papíry.
„Pořád jíš chleba…“
„Chleba musím! Křupavou houstičku jsem neměla už celé měsíce…“
Víc papírů, rozpaky. Nakonec vítězosláva.
„Ha! Tady to mám! Akta nelžou!“
„Co?“ znejistím.
„Hřešíš každý den.“
„Jím zdravě!“
„Kdo hubne, nemlsá banány. Vyměň je za ředkvičky!“
Kruci, udal mě banánový les!