DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Kmen Ai Medbe Lígh rozptyloval popel svých mrtvých do větru. Gormlaith tedy neměla žádný hrob, ale Tara na ni chodila vzpomínat ke studánce v lese.
„Víš, Gormlaith,“ řekla nahlas, „když jsi mě sem přivedla, nebyla jsem nic. Otrokyně, které se objevila v cizím světě a neměla ani co na sebe. Nic jsem nevěděla, nic mi nepatřilo, a přesto ode mě čekali záchranu. Jak já jsem tě ze začátku nenáviděla!
A přesto… Přesto to nakonec dobře dopadlo. I když tomu ze začátku nic nenasvědčovalo.
Ale i po letech si lámu hlavu – jak jsi mohla mít jistotu, že tenhle šílený nápad vyjde?“

Zúfalý zlodej sa chytá zúfalých vecí. Akrobatickým skokom ( na ktorý by som bol pyšný, keby som si ho pamätal ) som sa dostal až ku soche. Položil som na ňu dlaň a použil Znamenie. Dúfal som, že tým rozšírim trhlinu v kúzle, ktorá začínala v jej očiach.

Nabudúce prenechávam zdvíhanie kliatieb odborníkom.

Jaskyňou zaburácala mágia a búrka sa prehnala údolím. Udrela do všetkých zákutí, do každej škvierky, do najposlednejšieho z posledných miest.
Dotkla sa to aj závodníkov. Ti, ktorí mali rubín, vyšli bez úhony. Ostatní.. čas ich rany snáď zahojí.

Keď som dokázal znova otvoriť oči, socha aj čarodejník boli preč.

„Já chci vodníka.“ sápe se Týnka k rybníku.
Dáša chytí sestru za tričko.
„Vodník se courá po lese s vlkem,“ uchechtne se.
„Jo, zatímco my máme na krku uřvaný prtě,“ přisadí si Vilda.
„Já nejsem pltě,“ brání se Týnka.„A chci vodníka!“
„Přejde ji to někdy?“ zakoulí Vilda očima.
„Žárlíš, že má Adamův vodník větší úspěch než tvoje princezna?“ rýpne si Dáša.
„Ale houby. Leze mi to na mozek. A víš co? Chce vodníka, má ho mít. Ať si taky užijou, strašidla.“
Popadne Týnku za ruku a vyrazí s ní k lesu.
„Pitomečku,“ směje se Dáša.
Je poslední den prázdnin.

Znovu se podíval vizitku s telefonním číslem. Opět mu žaludek vyskočil až do krku. Soustředěně vyťukal číslo.
„Halo? Tady Bebé. Kdo volá?“ ozvalo se poněkud překvapeně.
„Ahoj, tady K.“
„A podívejme! Mládenec s jedním písmenem místo jména. Čemu vděčím za to potěšení?“
K. se zhluboka nadechl. Připravil se na telefonát předem.
„Chápu, že jsem asi ten poslední, od koho bys to čekala. Ale musím se tě na něco zeptat.“
Blonďaté ach zarezonovalo sluchátkem.
„Říkala jsi, že jsi přijela do Bílého města hledat témata pro fotoreportáž. Myslím, že jsem natrefil na něco, co by sis neměla nechat ujít. Jdeš do toho?“

Hydraščuk navštívil Leydenforze v jeho vile.
"Vaše rúka, nezahojíla?"
"Už jí mohu používat, ale vypadá divně a má omezený cit. Nicméně včera jsem otevřel truhlu!"
"Co jé v ni?"
"Tento magomechanický strojek, černý plášť, hnědé rukavice, černá soška dívky, opasek s kovovou sponou a pero z kristalického materiálu. Zatím nemám tušení co to umí, jestli se vám chce, přidejte se ke mně při identifikaci, zasloužíte svůj podíl."
"Co Alaemma?"
"Nemluví se mnou, akorát si poslala pro nějaké laboratorní vybavení."
"A co Aneron Messer?"
"Získal jsem, co zbylo z jednoho projektilu, co po nás pálil. Doufám, že jej už nikdy nepotkám..."

"Nejdřív ale znovu prubnem funkčnost, přece jim nedáme nějaký šunt!"
Nedal se poručík Pavel a s ohníčky v očích se k mašině znovu přiblížil.

"Nějaký knoflík to má i vzadu..." povídá zadumaně.

Stisknul.

Mezitím vysmátý Strike, s rukama v kapsách, hvízdaje si kráčel ulicí.
Nekonečnou pohodu, kterou cítil, narušil až výbuch, jenž ho donutil
obrátit svůj zrak dozadu.

Vtom ustrnul - spatřil, jak se okno v prvním patře policejní stanice,
kde ještě nedávno byl jako oběť a mladý myšák, vysklilo,
přičemž zvuk tříštícího se skla se mísil s neartikulovanými skřeky
ještě donedávna hrozivě působících strážníků.

Strike. Poslední mohykán, co zachránil Světlíkov.

Habitat byl založen přibližně před sedmi stovkami let. Dříve než do prázdných novotou vonících chodeb vešel první člověk, byl vyvolen Správce. Muž, který bude stát za scénou. Bude neviděný, ale vidoucí. Bez práva na rodinu, zato služebníkem všech. S darem, pro který by mnozí obyvatelé Habitatu vraždili, mnozí zemřeli strachem.
Správci patřil Výklenek, maličká vyboulenina na plášti Habitatu. S jediným skutečným oknem a přístupem Ven. Do Parku.
On sám byl sedmnáctým Správcem. Vlastní jméno dávno zapomněl. Stal se nejposlednějším z posledních. Mužem s maskami, se záhonem růží. Bez dětí, které se teď zoufale snažil zachránit. Ve skrytu svého srdce zaplakal.

"Už je to více jak minuta!"
"Ale spojéni stále dŕži."
"Jestli se nevrátí, tak ho zabiju!"
"Jestli se nevráti, tak už nejspíš je mŕtvy!"
Trhlina dělá čím dále větší hluk.
Začalo to jiskřit a podél provazce energie se začíná vynořovat postava Leydenforze.
Je vidět, že se snaží protlačit silou.
Řve.
Úsilím, pak už jen bolestí.
Tlačí před sebou rozměrnou truhlu.
Nakonec se vytrhne z moci anomálie.
Levá ruka mu plane modrým plamenem.
"Pro tohle jste riskoval svůj život, a bezpečí kraje?" vyštěkla Alaemma.
Skrze těžké výdechy procedil: "Maedrondillova ztracená pracovna. Největší tajemství naší alma mater. Jo, stojí to za to."

Maminky dobře ví, že děti milují drobnosti, kterých by si dospělí ani nevšimli. Ty nejmenší z nejmenších, nejposlednější z posledních, které podle maminkovských uklízecích pravidel patří do koše. Tam skončil i ošoupaný kamínek z pokoje pětiletého Septima Weasleyho. Ten řev, když to malý zjistil, si Cedrella bude pamatovat do smrti.

Aby jí starší Septimus vysvětlil, proč synátor vyvádí, vzal je do mudlovského muzea, (to je ta výhoda, když se provdáte za muže, který nemá omezené názory nějakou pochybnou čistokrevností). Tam ji ukázal podobné nepodstatné kameny s otisky pravěkých rostlin.

Na to si vzpomněla, když uklízela odřené mudlovské autíčko nejmladšího syna.

"Kapitáne," otvírám portál, který vede do autorova obýváku.
"To je dost!"
Matěj a Bohdan otálejí.
"No tak, tady zůstat nemůžete. To víte."
Vědí.

Druhý portál vede na mnohá místa. Včetně mojí knihovny. Pan Pratchett už svůj obývák nepoužívá. Postavy mizí, Patricij na mě vrhá Pohled a pak neslyšně říká příští rok!
Rozkaz!

Geralt se společností mávne rezignovaně rukou. Ví, že za rok je tu znova.

Nakonec Rogan a Gorja.
"Jestli nahoře nenajdu Síň hrdinů..."
"Řekneš Perunovi, ať řekne Červenákovi, ať to napíše."
Potomek Černobohův obrátí oči v sloup nad tím nedostatkem respektu k bohům a zmizí v Portálu.

Pokoj osiří.