DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2020.

Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.

„Neexistuje snad záznam z kamer?“ zeptal se John inspektora Lestrada, kterého nepochopitelně rozhodila obyčejná bankovní loupež.
„Právě že existuje. Kvalitní.“
„Sem s tím,“ vybídl ho Sherlock.
Lestrade pustil video. Na záznamu se objevil první z pachatelů.
„To musí být náhodná podoba,“ odbyl to John.
„To jsme si nejdříve mysleli také,“ potvrdil Lestrade. „Ale biometrická analýza potvrdila stoprocentní shodu.“
„To není možné, Jean Marais už přece dávno nežije.“
„A to není všechno,“ pokračoval Lestrade a znovu spustil pozastavené video.
„To snad ne!“ vyhrkl John. „Louis de Funes?!“
„Vždyť je to primitivní,“ promluvil konečně Sherlock. „Lupiči před činem vyrabovali Fantomasův sklad masek.“