DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

"Všichni to ošklivé slovo známe," zahájí rodinnou poradu Filcin.
"Víš," kontroluje Apolo, "co to je karanténa, Viktorko?"
"Kleténa?" ani nezdvihne hlavu od kreslení nejmladší, "to nevím."
"Je to takové vězení," vysvětluje Linkva, "se spoustou příbuzných..."
"Já jsem třeba v karanténě," doplňuje Sikar, "celý život."
"Duchovní izolace," zvedne hlavu od učení Thea, "byla od izraelského národa přímo vyžadována..."
"Aby se nenakazili modloslužbou," dokončuje Linkva.
"Tenhle virus už máme v sobě všichni," zavrčí otec, "promoření až do morku kostí!"
"Což mi připomíná," zvedne hlavu od knihy Taura, "že k moři letos nepojedem."
"A my jsme chtěli?" jeví se všichni.
"Ne. Ale kdyby..."

„Vracím tepláky.“
„Pán si vzpomněl?“
Tildin výraz je dokonale vražedný.
„Já dřív nemoh. Táta mě načapal, když jsem se vracel. Zarach jak kráva. Do školy a domů.“
„Chudinko. Minutku bys nevyšetřil. Chápu.“
„Asi vyšetřil. Kdyby mě mezitím neskolil zápal plic.“
„Já ti říkala, že nastydneš,“ konstatuje Tilda skoro spokojeně.
„No jo, no. Každopádně mámu chytla panika a z do školy a domů bylo do postele a ani na krok. Ona se děsně bojí. Brnknul bych, ale jaksi nemám číslo. Promiň.“ nasadí Adam psí oči.
„Budiž ti odpuštěno,“ smiluje se Tilda. „A tady máš můj mobil. Kdybys zase měl morovou karanténu.“

"Pepíku, přivezli jsme ti kamaráda."
"No super, už jsem si myslel, že se unudím k smrti," pípne Pepíček.
"Ale bude dva týdny ve speciální voliéře, abychom zjistili, jestli nemá nějakou nemoc."
"Jak se bude jmenovat?" ptá se Pepíček.
"Nevím, ještě nemáme vymyšlené jméno. Tak třeba..."
"Honzík," řekne babička, která šla kolem.
"Super."
...
"Honzíku, ode dneška budeš bydlet s Pepíčkem."
"Konečně nemusím být v té voliéře! Budu spát s Pepíčkem v kleci, budu tam mít i pamlsky. Konečně budu žít s kamarádem."
"A voliéru vydezinfikujeme a dáme ji na zahradu a v létě vás tam vypustíme."
Takhle k nám přišel Honzík.

Zavřeli jsme Boha do karantény
Do prázdných vylidněných kostelů
Do prázdných vylidněných srdcí

Zavřeli jsme Ho do knihy
Do písem učenců
A debat teologů
Ale do modliteb ne

Zavřeli jsme Ho do nereality
Do kobky Darwinovy teorie
A útrob velkého třesku

Překroutili jsme Ho k obrazu svému
A zapomněli
Že mu tak předáme to nejhorší z nás

Zavřeli jsme Boha do karantény
Utekli na stezku agnocistismu
Z Vánoc udělali žranici
A z Velikonoc svátky opilosti

Bůh je mrtev, pravil Nietzsche
A my jsme ho zabili
Ale mýlil se - On není mrtev
My Ho jen zavřeli do karantény

Pustíme Ho ven?

Na tvářích sourozenců se usadily tupé výrazy.
„Mohly bychom si třeba aspoň připravit svoje repliky,“ nabízí snaživě martovsky založená druhorozená, „tak třeba karanténa v biblickém pojetí je...“
„Moc nepovídej, nebo se počet civilních obětí karantény zase zvýší,“ zahučí syn – cynik.
„Jsem v kleci,“ hlásí Viktorka roztomile poulíc oči přes špricle postýlky, ze které dokáže už přes rok vylézt.
„Ano, Viktorko, jsi v kleci,“ zopakuje automaticky matka.
„Nemělo by tohle náhodou být na Xantinovi?“ ptá se šťouravý mladší syn.
„Ne nutně,“ namítne unaveně prvorozená, „bude to jako v Čekání na Godota.“
Šťoural narážku nepochopí a urazí se. Rodina plná tyranů, fakt.

Zamyšleně sledovala obrysy pobřeží. Na samém vrcholku hlavního stěžně. Daleko od mumraje paluby. Jen ona, vítr a myšlenky. Rozlétly se po šedé hladině na křídlech mořských ptáků. Za hradbou příboje ležela země, kde se narodila. Zelená deštěm. Útesy halil závoj mlhy. Rozkaz ji vháněl mezi mlýnské kameny. Vyplašila houf pochybností. Nastal čas opustit vlídnou náruč samoty. Vrátit se k neúprosné každodennosti.

***

Z posádky vybrala čtyři desítky mužů. Zkušených námořníků, kteří se nezaleknou dravého moře. S večerním zvoněním spustí čluny. Navzdory větru a dešti budou brázdit pobřežní vody. Pátrat. Slídit. Dostát povinnosti. Mohla jen doufat, že ji kola dvojí oddanosti nesemelou.

„Taky mám něco zajímavého.“ George položil na stůl malý kamínek. „Tohle jsem vyndal z medailonku Lenčina taťky.
„Ale vždyť je úplně čirý!“ vykulila oči Lenka.
„Nejdříve jsem ten šutr nechal položený v laboratoři jen tak. A on se snažil ‚nakazit‘ sklíčko, které leželo hned vedle. Normálně začalo růžovět! Tak jsem tu potvoru izoloval.
Moje sklíčko zase zprůhlednělo a šutřík postupně taky. Řekl bych, že když nebyl vyživovaný kontaktem s tělem člověka, který často pije očarované víno, časem se ‚vyléčil‘.
Teď je to zase jen neškodný horský křišťál z Rocky Mountains…“ George udělal dramatickou pauzu „…které se, milí studenti, vypínají kde?“

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

Florián sa zastavil pri kuchynskom okne, ktoré slúžilo ako izolačka pre choré kaktusy. Zadíval sa na Adromischus (aktuálne na pozorovaní, či parazitické vlnatky pod koreňmi skutočne vymreli) a stĺpovitý Echinopsis (z ktorého pomaly opadávali priotrávené puklice).
„Tak teraz sme v karanténe všetci spolu,“ vzdychol si.
Kaktus a sukulent chvíľu potichu zvažovali jeho slová.
„Znamená to, že tu bude sedieť s nami na okne a polievať sa insekticídmi?“ spýtal sa Echinopsis.
„Samozrejme že nie, ty naivka,“ uškrnul sa Adromischus. „Na okno sa nezmestí, je priveľký. A tie insekticídy bude piť z pohára!“
„Ty sa v ľuďoch fakt vyznáš,“ poznamenal Echinopsis obdivne.

Vždycky jsi chtěl vidět Moskvu. Teď tu jsi, jenže okna Moskevské 6. nemocnice jsou do dvou metrů zatřená bílou barvou, takže jediné, co ti zbývá, je nahoře proužek šedého nebe. Později, když ti vážná sestřička kolem postele natáhne igelitový stan, dáš tomu kousku oblohy sbohem. Stejně je pro tebe lepší mít zavřené oči, říkají lékaři. A mají pravdu; dívat se bolí a pálí.
Co se tam vlastně stalo? Jak jsou na tom ostatní?
Nemáš informace, a dokud ses mohl ptát, dostával jsi jen vyhýbavé odpovědi. Říkali dokonce, že to bude dobré, že všecko bude dobré.
Přitom museli vědět, že nebude.