Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

„Takže... mír?“ ujišťoval se Amias. „Příště mi nerozbiješ nos, když budu chtít vejít do dveří?“
„Hej, tentokrát to vážně byla nehoda,“ uchechtla se Sara. „Ale už budu dávat pozor. Mír.“
Oba se na sebe přihlouple usmáli.
„Tak, a co teď?“ zeptal se Amias nakonec.
Sara pokrčila rameny. „Teď můžeme jít buďto umývat to nádobí, co tu ta sebranka nechala rozházené po stolech, nebo se můžeme zvednout a vyrazit na hrad taky. Museli s tím počítat, že tu nezůstaneme jen tak sedět, když nás tu nechají.“
„Technicky vzato... já tu zůstal dobrovolně.“
„Detaily, detaily,“ mávla Sara rukou. „Tak jdeme nebo ne?“

„Tak, hotovo. Ani to nebolelo,“ poodstoupila Sara a okamžik obdivovala své hadrové umělecké dílo.
„Nebolelo?“ zopakoval Amias nevěřícně. „Kdybys to utáhla ještě trochu víc, tak dávám tomuto krutému světu poslední sbohem.“
Sara mávla rukou. „Ale prosíme tě, naděláš větší drama než Aninka. Až příště budeš tříletý děvče, můžeš si stěžovat.“
„Však už mlčím.“
A na okamžik ticho skutečně zavládlo. Právě na tak dlouho, aby Sara mohla přemýšlet o tom, co se stalo.
Vážně Amias nešel s ostatními proto, že ona nechtěla? Mohla to být mírová nabídka? Sara se kousla do rtu.
„Um, předtím,“ začala nejistě. „Možná jsem ti malinko křivdila.“

Nakonec Sara vstala a zamířila ke kuchyni.
Ještě jednou dala svým pocitům volný průchod a pořádně do dveří kopla, aby se otevřely.
„Au!“ ozvalo se z druhé strany okamžitě a Sara by přísaha, že ten výkřik doplnil zvuk lámajícího se nosu. K jejímu překvapení za dveřmi stál Amias, a zcela nepřekvapivě si tiskl ruku k obličeji.
„Co tady děláš? Nemáš náhodou zachraňovat Kasandra?“
„Vypadalo to, že se mnou už nikdy nepromluvíš, když půjdu s nima,“ zasténal Amias. „Mohla bys dojít pro Mayu?“
„Nesmysl,“ odbyla ho Sara. „Předvedu ti to nejmodernější kouzlo, co zabírá na pochroumanej obličej. Studenej mokrej hard. Drž.“

Poté už nikdo žádnou námitku nevznesl. Nebylo taky o čem diskutovat – záchrannou akci nešlo odkládat, protože až budou zajatci vázáni přísahou, pomoc bude zbytečná.
S Paullem si vyměnili posmutnělý úsměv, za Amiasem se nedívala vůbec. Pak Sara osaměla.
„Pitomý magický přísahy,“ praštila rukou do stolu, aby si trochu ulevila. Několik lahviček s bylinnými výtažky, které Maya připravovala pro lidi z okolí nebo jejich hospodářství, se zachvělo a s cinknutím spadlo na jednu hromadu. Jindy by je snad Sara roztřídila zpátky, ale dnes ji to nemohlo zajímat míň. Ať si odvar proti početí skončí třeba u veverek, její problém to není.

„Už jsem řekl.“
„A to tady mám umývat nádobí, zatímco ‚velcí silní chlapi‘ v čele s tímhle zelenáčem,“ mávla rukou směrem k Amiasovi, „půjdou zachránit Kasandra?“
„Nebreptej mi do toho, holka,“ zabručel Gerel. „Každej tady ví, že jseš zatraceně dobrá a že bys půlku královské stráže dostala sama. Ale taky tady každej ví, že mezi kouzelníkama v kasárnách bude Chris.“
Když vyslovil jméno jejího bratra, Sara nedokázala protestovat dál.
„Nemůžeme riskovat, že to tam celý srovnáš se zemí, jen abys ho dostala ven, holka,“ pokračoval Gerel o něco jemněji. „Je zbytečný, abys musela sledovat, že s náma Chris nemůže jít.“

„Takže nás nějak dostaneš dovnitř, najdeme Kasandra, a zase rychle vypadneme ven?“ ujišťovala se Sara. V teorii to znělo jednoduše.
Paull pokýval hlavou. „To je základní myšlenka. Bude lepší, když to bude tichá akce, které si nikdo nevšimne. Pak už bude pozdě zjišťovat, že jeden zajatec chybí. S Bishem si to vyřídíme jindy.“
„Kdy vyrazíme?“
„Počkat, holka, ne tak rychle,“ zarazil ji Gerel. „Ty zůstáváš tady.“
„Ale šéfe, to přece-“
„Řekl jsem ne, a to je moje poslední slovo.“
Sara bezmocně rozhodila ruce. „Tak já nejdu, ale Amiase berete, i když umí jedno kouzlo a taktak udrží v ruce meč?“

O našem hradě se říká, že je to nedobytná pevnost. Je na tom něco pravdy – kamenná brána je příliš vysoká, než aby ji útočníci přelezli, a posádka je vždy připravená bránit vchod. Když se už ale dostanete dovnitř (nebo vás někdo, například královský rytíř, pustí vchodem pro služebnictvo), není těžké získat, co chcete.
Na nejvzdálenějším konci nádvoří jsou kasárna kouzelníků, které do svých služeb zotročil bývalý král.
Ryan armádu určitě brzy rozpustí, znám ho celý život a není to špatný člověk. Do té doby se o sebe ale musíme postarat sami.
A pokud Kasandra odvedli do kasáren, určitě ho najdeme.

„...přece na hrad nemůžeme jen tak nakráčet hlavním vchodem!“
„A coby ne? Nikdo si nevšimne,“ zabručel kdosi z chlapů. „Oni si zase nakráčeli sem.“
Amias debatu sledoval tiše. Hrad neznal, bojovat uměl poskrovnu. Sara po něm občas střelila odměřený pohled, jako by neschvalovala, že na poradu takového budižkničemu vůbec přizvali.
„No jo, to voni sem přišli, ale taky maj kouzelníky a zbraně, ty hlavo.“
„A my máme zase rozum, to je toho.“
Paull mezitím něco vysvětloval Janickovi s Gerelem, až konečně spiklenecky pokývali hlavou. Celý stůl okamžitě zmlkl, jako by na ten pohyb napjatě čekali.
„Vypadá to, že máme plán.“

Než slunce zapadlo úplně, všichni účastníci schůze už seděli v tajném pokoji za kuchyní.
Během prvních let po převratu a nástupu rodu Tawarai na trůn se porady konaly mnohem častěji. Pod obrazem Anastázie, královny magie a veškerého lidu, se tehdy plánovaly věci, o kterých se po dvaceti letech vypráví už jen legendy.
Teď se na dřevěných lavicích tísnilo na dvacet lidí, většinu z nich Sara neznala, a málokdo z přítomných si pamatoval, kdy se poslední z porad konala.
Když byla veškerá drobotina (včetně Gerarda a Iris, která to nesla obzvláště těžce) bez milosti vyhoštěna z místnosti, mohlo se konečně začít.

„Rozkošná cetka,“ pohrával si Mirius Bish, královský rádce, mezi prsty s bílým přívěškem z magického kovu. Sám neměl nadání a nedokázal vycítit energii, vycházející z akkaru, ale poprvé za mnoho let proto necítil hněv. Tentokrát totiž bude magie stát na jeho straně proti kouzelníkům. Jednou bude on tím hrdinou.
„Proč mě tu ještě držíte?“ ozval se v tu chvíli alchymista.
„Držíme?“ zopakoval rádce naoko sladce. S pomocí alchymisty a jeho kouzelného řetízku by mohl krále zcela ovládnout a ujmout se vlády, aniž by vzbudil sebemenší pozornost.
„Ale kdepak, mladý muži, to je veliké nedorozumění. Potřebuji od vás jen drobnou laskavost.“