DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Od začátku bylo jasné, že chodit sem byl velmi špatný nápad.

Prostor před pódiem se rychle zaplňoval. Našli si místečko přímo před zvukařem, ale brzy je něčí lokty vytlačily daleko doprava, kde oba neustále zakopávali o kabel. Robin se držel svého piva a že všech sil mlčel. Lucie se držela svého zvyku a že všech sil mluvila.

"Doufám, že zahrajou Strawberry Fields."

"Nezahrajou. Je to cover."

"Aha, vážně?"

Opodál stojící dívka se po nich ohlédla a zatvářila se, jako kdyby se dívala na něco ve svém kapesníku.

Robin zatoužil, aby v tom hlučném, ulepeném a hemžícím se davu byl sám.

Být mezi lidmi a přece sám, na to byl Josef dávno zvyklý.
Doma, to kvůli snům a plášti.
U Potifara, to kvůli víře v lepší zítřek.
Ve vězení, to kvůli pravomocím a šeptandě.
A teď? Proč je sám teď? Má krásnou ženu, dům plný lidí, celý Egypt na povel… No dobrá, možná právě proto.
A pak dostane nápad. Příští schůzka s faraonem nebude přísně formální „Ano, Egypt funguje, děkuji za optání,“ tři úklony a nashle za měsíc.
Tentokrát si budou povídat. Dva mocní, nadaní, osamělí. To by bylo, aby z Egypta neudělali lepší, Bohu milejší místo.
Aspoň na malou chvíli.

Složitý mnohopatrový jeskynní komplex je tichý svědek zašlých časů. Spletenec chodeb vypráví o dobách, kdy podzemní voda stoupala a klesala, rozpouštějíc si cestu, krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí trpělivě šepotají o kapkách, které zanechaly vzpomínku, podzemní jezírka a říčky připomínají, co bylo a může se vrátit.
Když půjdete dlouhé míle podzemím, protáhnete se několika úzkými průchody – někde si budete muset cestu prokopat – dojdete na dno podzemní propasti. Pokračujte dále, místy vodou. Nezabloudíte-li, dojdete do rozlehlé jeskyně plné fantastických výjevů, výtvorů kamene a vody.
Tam někde, ne uprostřed, pomalu zarůstá do sintru drobný zelenavý kámen, který sem na první pohled nepatří.

Mám podobný pocit, jako každý z vás, když ráno prcháte mezi ostatními lidmi do právě přijíždějícího metra, nebo když čekáte ve frontě v obchodě, kde ostatní netrpělivě podupávají a občas pronesou poznámku na adresu prodavačky. Když sedíte v čekárně a snažíte se být trpělivý, přestože kdyby vás doktor vzal přednostně, bude to jen chvilka a nebo je váš případ určitě důležitější než těch ostatních.
Každý máme dost často tenhle pocit. Jsme osamoceni v davu lidí, kteří na tom určitě nejsou jako my.
Ale přemýšleli jste někdy, že tenhle pocit má každý jeden člověk, který kolem vás v tu chvíli projde?

Po dlouhé době kontakt s novými lidmi.
Říkali si Kojoti a Jack by těžko našel přiléhavější jméno. Byli to překupníci, podle Billa i agresoři, a přivezli s sebou spoustu věcí.
Glennovi padl do oka starý Chevrolet s korbou plnou kanystrů paliva. Byl k mání, ale o ceně se muselo diskutovat. Za Kojoty jednal muž s krásnou redfordovskou tváří; mluvili s Glennem dlouho a stranou.
„Za auto si vezmeme toho kluka,“ řekl Redford tak, jako by bylo ujednáno.
V Jackovi by se krve nedořezal. „Mě? Ne, ne, to..."
Okolo něj ticho.
„Masone, Chrisi, Bille – řekněte přece něco!“
„Potřebujeme to auto, Jacku.“

Yuzu thought he was ready. But as he waits for warm-up, he suddenly doubts himself. His ankle is not healed, he's had so little training, and this is the event of his life.

Everything inside him seizes up and he can't breathe. He feels so alone, the sole bearer of a nation's expectation. Not even the adoring crowd of fans helps.

There's sudden warmth against his back, a mere brush of arm that will look accidental on camera. Javi, right there behind him, with him. A piece of home.

Yuzu smiles, draws a breath. It's time to skate for gold.

„Stavíš se? Jak jsme se dohodli?“
„Hmm, zlato? Dneska ne. Mám důležitý pohovor.“ Kdyby skutečně poslouchal, mohl v následném tichu zaslechnout zklamání své dívky. Avšak prezentace zabírala veškerou jeho pozornost.
„Ale, jsme domluvení už . . .“
„Promiň, zlato. Nestíhám.“ Druhá pomlka v hovoru byla o poznání delší.
„Fajn.“
Ani si nevšiml, když se s ním rozešla.
Přijali ho do vysněné práce. Jeho kariéra byla hvězdná.
Dívky střídal častěji než košile. S rodinou přerušil kontakty, protože neměl čas.
Stal se ředitelem, kolegové uctivě tleskali a zpoza neupřímných úsměvů vrhali závistivé pohledy. A on, obklopen tisíce neznámými lidmi, si konečně uvědomil, že . . .
Je sám.

Chyběl mu starý samovar i dlouhé večery s čajem a Puškinem. Chyběli mu lidé. Nejvíce se mu ale stýskalo po ruštině. Když doma vyšel na ulici, slyšel řeč; kde zdražili chleba, kdo se s kým popral a koho si potom vzal. Když procházel městem tady, slyšel melodii - krásnou ale pro něho němou. Nerozuměl tomu jazyku a proč by měl? V bytě měl stále zabalený kufr a každý den očekával v novinách titulek hlásící, že bolševická vláda doma padla. Místo něj se dočkal jiné zprávy - v roce 1934 Československo oficiálně uznalo Sovětský svaz. Ruská pomocná akce definitivně skončila o rok později.

"Yo, I'm bored."
"It's boredom tonight? You've got to stop shuffling emotions around, Amygdala."
"So we've got that 'alone in the crowd' thing, right? But that's boring, everybody has it nowadays! It needs more zazz."
"More what now? On the other hand, forget that I asked."
"You're such a bore, Dorsal Raphe Nucleus."
"Oh I know. How about a phobia of crowds? Let's have a panic attack whenever there's a large concentration of people in a limited space! It's gonna be perfect for public transport! And no more enjoying concerts! And let's not forget parties with lots of people! Yay!"

Všichni se děsí. Děsí se mých očí, dvou mečů na zádech. Děsí se mé pouhé přítomnosti tady. Odvrací hlavu, uplivnou si, uskočí strachem.

Jsem pro ně zrůda, mutant, hříčka přírody. Nezvaný host, kterého pozvala vrchnost řešit něco, co dokáže zvládnout setnina vojska.

Jsem pro ně jak záděra na palci, osina v prdeli, všehoschopný námezdný vrah příšer, bez citu, bez emocí, vědmák odněkud z hor.

Nikdo však ve skutečnosti neví co jsem. Kdo jsem. Nikdo neví, jak často jsem pouze sám. Já zachránce, lovec, spasitel.

Jsem sám. Jdu sám. Hledám cíl. Najdu jej, zabiju a zmizím. Sám. Nepotřebuji vás. Jsem zaklínač.