Autorův výběr 2018

K sedmým narozeninám chtěl Mael Tongaki od mámy bubínek.
Celé dva měsíce o tom mluvil.
Teď vstoupili do obchodu s hudebninami.
Těšil se.
Pak ON prohlásil: "Tohle musíš mít!"
Zaprosil: "Ale já bych rád bubínek..."
"NE! Žádnej pitomej buben - TOHLE. Za každou cenu!"
"Maminko? Já bych chtěl radši tamtu kytaru."
"To si ze mě děláš srandu, celou dobu meleš o bubnu a teď bys rád kytaru? Navíc je na tebe velká."
"Nešlo by přecijen..."
"NE! Za každou cenu!"
Chlapeček prosil, sliboval, žadonil, brečel.
"No co mám s tebou dělat, hlavně už mlč!"
Odcházel z obchodu s úsměvem. Brečel jenom uvnitř.

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.
Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.
Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

„Heslo,“ ječí Megan ve dveřích na Teddyho, který přichází ke Snapeovým na návštěvu.
Ten protočí panenky. Kde to ta holka vzala? Jako by nestačila stále se měnící hesla k nebelvírské společenské místnosti. To je pořád samý Kulový blesk, Kometa tři osmdesát, Vronského finta...
„Zlatonka!“ zkusí.
Megan se mračí.
„U nás přece nevymýšlí hesla strejda Harry.“
„Veritásérum!“ druhý pokus.
„Ani táta!“ vrtí hlavou Megan.
Teddy je bezradný. Heslo vymyslela Hermiona? Název nějaké knihy? Ale ani to nefunguje. Nakonec se vzdá.
„Já fakt nevím, prozraď mi ho.“
Megan se zlobí, vždyť je TAK jasné. Stačí vědět, že heslo vymyslela ona.
„Přece TEDDY.“

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.
„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“
Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.
Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.
Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“
„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“
***

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

Jídlo jim pomalu docházelo. Táhnout turbínu je kaloricky náročná činnost.
Chcíplotina (docela čerstvá) byla darem z nebes.
Beránek byl obětí nešťastné náhody. Zvrácená hlava, zlomený vaz
„Sval to dolů,“ ukázala Liška k potoku a začala sbírat suchý ovčí trus. Palivo jako palivo. Bude dlabanec.
A byl.
„Dobrej beran,“ pochvaloval si Vran.
„Skopec,“ podotkla Liška.
„Co je skopec?“
„To je... to je... vůl od berana.“
„Aha. No, dobrej vůl.“
„Sám jsi vůl.“
„To teda nejsem!“
V noci ani nepršelo a ráno se čerství vydali na další pochod.
Asi po hodině se Vran zastavil.
„Já vůl!“
Turbínu nechal na místě chcíplého skopce.

Říká se, že daleko za městem leží pole. Kus zanedbané země, na které neroste nic než bodláčí. Neví se, komu patří. Nikdo se o ně už léta nestará.
Říká se, že lidé, kteří tím polem projdou, už nejsou takoví, jako byli dříve. Občas se prý stane, že někdo z porostu bodláčí nikdy ven nevyjde. Pak mají jeho fialové květy obzvlášť intenzivní barvu.
Také se říká, že porost je stále zelený, neuvadá ani neusychá. Někdy se vlní jako ve větru, přestože žádný zrovna nefouká.
Říká se, že to vůbec nejsou rostliny. Pod zemí číhá neznámý živočich a bodláčí jsou jeho chapadla.

Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.

„A co když řekneme ne?“ rodiče nevěřícně zírali na ošetřující doktory.
„Budeme se soudit.“
Maminka pohladila chlapce po hlavě. Nechápala to. Nikdo přece nemůže dát nemocnici za pravdu. Snaží se je soudním procesem jen zastrašit? Možná. Ale oni neustoupí.
---
Nevěřila svým uším. Opustila soudní síň a rozplakala se manželovi na rameno. Nerozuměla tomu. Měla pocit, že je to vše jen zlý sen. Copak jejich názor nikoho nezajímá? Copak má stát právo jen tak zabít nevinného člověka? Nemohla tomu uvěřit.
Rozsudek zněl jasně. „Není v nejlepším zájmu dítěte pokračovat v léčbě, ani jej za tímto účelem převážet do zahraničí.“
Dnes zemřelo.