DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

"Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka," lísá se vlk poněkud mutující fistulí.
Země zaduní dupotem, jako když se žene celé stádo koz. A kozlíků. Těch nejkřehčích, nejšťavnatějších, nej...
"Nej-nej-nejdřív heslo!" ozve se za vrátky trojhlasně.
Vlkovi zaskočí mlsná slina. "Jaký heslo, u sta hromů?!"
"Ústa Romů není správně..."
"Jaký ústav ...?!" Zmatený vlk na okamžik vypadne z role.
"Heslo!"
"Herdek filek!"
"To není správně. Zbývá vám poslední pokus!"
"Co?! To nebylo heslo, to je...," zahromuje vlk, pak se ale rychle přepne zpátky do cukrkandlového módu: "...to je přece vypouštění páry."
"Vypouštění páry není správně!!!"
Správně - nesprávně, vlk vypouští páru celou cestu k lesu.

V Kazateli se píše, že je čas sázet a čas sadbu vytrhat. Náš kazatel během mše řekl, že je čas hesel. Znejistilo mne to. Na dveřích kostela jsem ale narazil na: S Ježíšem na věky za vodou.
Tak přeci. Zřejmě nějaký poberta pod heslo dopsal, že kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Pod cedulí o výluce na nádražní budově stálo: „Vlaky jedou, auta stojí“.
Masna: „Lepší párek v hrsti, než zelenina za plotem“.
Hospoda: „I muži mají své dny“.
Dům naproti: „Žijeme jen jednou“.
Na mém domě nic nestálo. Otočil jsem letáček „Nakupujte levněji“ a napsal:
Bez hesel jsem vešel.

“Tradiční hodnoty! Křesťanská morálka! Západní civilizace!” Televizní mluvící hlava zběsile prská hesla do mikrofonu. Dav tleská. Vlajky vlají.
Al v obýváku nakrčí nos.
“Wade, co to krucinál…?”
“Rodina jsou muž a žena!” sípe politik.
“To je ale hnusnej chlap, Wade. Proč se na to díváš? Okamžitě tam dej zpátky Dallas!”
“Homoagenda! Gender džihád! Unisex toalety! Pekelní liberálové!” V koutku úst politika se zatřpytí slina.
Wade dokončí čištění svého Desert Eagla. Pokrčí rameny.
“Čekám, jestli v přímým přenosu vybuchne.” Opatrně začne zbraň znovu skládat. “A jestli ne -" cvaknutí zásobníku - “tak by moh aspoň říct, kde a kdy bude mít další projev.”

„…podle Severuse si do kouzelnické školy můžu vzít nějakého mazlíčka,“ líčila rusovlasá dívenka starší sestře zaujatě. „Petty, myslíš, že mi naši koupí sovu? – A taky říkal, že tam mají čtyři koleje. Vchod do každé je zabezpečený tajným heslem. Říkal –“
„Přestaň už konečně vykládat o tom pitomém klukovi a jeho pitomé škole,“ zaječela Petunie. „Jsi trapná, Lily!“ A přibouchla sestře dveře svého pokoje přímo před nosem.
„Petty, nezlob se. Otevři, prosím.“
Zlomyslné uchechtnutí. „Ne. Ale můžeš zkusit to své kouzelné heslo!“
Lily se zamyslela. „Citronová zmrzlina?“ vznesla opatrný návrh.
Tiché cvaknutí zámku.
„Chci banánovou. Velkou. A platíš ji ze svého kapesného.“
***

„Heslo,“ ječí Megan ve dveřích na Teddyho, který přichází ke Snapeovým na návštěvu.
Ten protočí panenky. Kde to ta holka vzala? Jako by nestačila stále se měnící hesla k nebelvírské společenské místnosti. To je pořád samý Kulový blesk, Kometa tři osmdesát, Vronského finta...
„Zlatonka!“ zkusí.
Megan se mračí.
„U nás přece nevymýšlí hesla strejda Harry.“
„Veritásérum!“ druhý pokus.
„Ani táta!“ vrtí hlavou Megan.
Teddy je bezradný. Heslo vymyslela Hermiona? Název nějaké knihy? Ale ani to nefunguje. Nakonec se vzdá.
„Já fakt nevím, prozraď mi ho.“
Megan se zlobí, vždyť je TAK jasné. Stačí vědět, že heslo vymyslela ona.
„Přece TEDDY.“

O hesla nikdy v životě nouzi neměli. Vyrostli s nimi, učili se je ve škole od dětství, četli je v knihách, psali je na transparenty a nosívali v průvodech. Ale to bylo jenom takové divadlo a ta hesla vlastně ani nebyla jejich.
A teď si najednou mohli skandovat, co chtěli. Byl to opojný pocit.
Jistě, mohly z toho být potíže. Ale hluboko zakořeněný strach se v davu rozplýval. Nemohli je přece zavřít všechny!
A tak ti nejodvážnější postříhali stará prostěradla, natáhli je na tyče, vzali barvy a napsali:
Nechceme vládu jedné strany!
Svobodné volby!
Nechceme násilí!
Ať to každý vidí.

Kdyby ještě mohl, určitě by se potil. Pevně sevřel příručku a vstoupil.
Byli opravdu hrozní. "Jak se jmenuješ?" "Ten, jenž vyrostl v papyrusovém houští, Obyvatel Olivy."
"Co chceš spatřit?" "Nohu se stehnem."
"Co jim řekneš?" "Spatřil jsem jásot v zemi Fenechů."
"Pokračuj v cestě, projdi branou síně Obou pravd!"
Římsa dveří volá: "Nepustím tě, dokud neřekneš mé jméno!" "Jazýček vah spravedlnosti".
etc. ....
Utahaná duše předstoupila před Usira a předala srdce na misku vah.
"Povídej!"
"Nedopustil jsem se zla vůči lidem. ... Nikoho jsem nerozplakal ...
etc. .... Jsem čist!"
Usire se usmál. "Dobře. Vyhoď kamenného skaraba, pravé srdce sem, znovu a vlastními slovy."

Jak Adamar čekal, opat brzy přišel na jeho dodatky v kronice. Očekával přesun na jinou práci. Jenže opat jako by rezignoval. Ponechal Adamara v knihovně. Jen ho požádal, aby neničil více knih a svá moudra svěřoval jen do té jedné kroniky.
Toto vítězství neušlo ostatním bratrům. A tak Adamar v rozpracované kronice začínal nacházet krátké vzkazy.
Víra spasí duši. Kdo však nakrmí tělo?
Půlnoc nepřeje pilným včelkám, leč na schůzku je nejlepší.
To a mnohá jiná hesla nacházel den co den a dělal, že je nevidí. Tušil, že se s ním někdo chce spojit. On však nebude chodit na zavolání.

„Mami, co tam je napsáno?“ ukazovala prstem na transparent.
„Sovětský svaz náš vzor.“
„A tamhle?“
„To jsou taková hesla,“ zamezila dalším otázkám.
Kluci si postavili ze slámy bunkr. Chtěla za bráchou, ale vstup dovnitř zatarasilo heslo.
Když se naučila číst, hesla byla všude, na chodbách, v čekárnách, v prvomájových průvodech. Útočila na pracovních aktivech i z médií.
Nijak je k životu nepotřebovala.
Později se zdálo, že doba hesel zmizela. Připomínala se jen světlejšími odstíny na fasádách domů.
Teď hesla nutně potřebuje. Pro vstup do DMD, do elektronického bankovnictví, do PC…
Ale nejdůležitější heslo je pro vstup do tvého srdce.
Láska.

„Heslo!“ vyštěkla Buclatá dáma. Prohlížela si studenta podezřívavě. Je moc velký i na sedmáka a prý je prvňák. Kdyby ho před týdnem po zařazování nepřivedli prefekti mezi ostatními nováčky, nevěřila by. Tvářil se vyděšeně, zpocenýma rukama nervózně žmoulal lem hábitu a mlčel.
„Tak bude to?“
„Já ho zapomněl.“
„Tak to budeš muset jít spát… třeba do sklepa.“
„Tam už sem byl včera. Byla mi zima.“
„Skutečně? Hmm... Tak pojď blíž. Ale příště už to neudělám.“
Chlapec přistoupil k obrazu, poslouchal a po chvíli vážně přikývnul. Heslo si v duchu několikrát zopakoval, aby ho už nikdy nezapomněl. Pak nahlas pronesl: „Akromantule!“