Horizon Zero Dawn

Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.

Krčili se ve vysoké trávě podél cesty u Slunečního kotouče. Vysílač byl nedaleko, takže stačilo čekat, až Zatmění začne vysílat. Čekání jim oběma připadalo nekonečné, ale pak to konečně začalo. Náčelník organizoval své bojovníky. Zbraně, místo, čas. Aloy se sevřelo hrdlo, když ve fokusu zazněl pokyn k útoku na Matčino Srdce.
„Musíme je varovat!“ téměř vykřikla.
„Ne, Aloy, musíme na sever. Pokud všichni zaútočí na klan Nora, nebudou bojovat jinde, HADES může být poražen,“ oponoval Sylens.
„Ty chceš obětovat moje lidi? Mají zbytečně padnout v boji, který není jejich? To chceš?!“
Strašlivé ticho místo odpovědi bylo děsivější než okolní tma.

„Ty? Ty jsi jejich zakladatel?!“ Aloy nedokázala uvěřit tomu, co právě slyšela. „Ale vždyť oni… vraždí, ničí vše, na co přijdou. Jsou horší než stroje.“
Položil jí ruku na rameno, ale odstrčila ho.
„Zatmění vzniklo proto, aby odhalilo pravdu o Starých časech. O tom, kdo doopravdy jsme a kde jsme se tu vzali. Zatmění mělo jenom zabít pověry a falešné bohy,“ vysvětloval Sylens.
„A místo toho probudilo skutečného démona.“ Aloy se zatvářila kysele a Sylens mlčky kývl. Svět se halil do noční tmy.
„Jak se dá porazit čisté zlo?“ zeptala se po chvíli.
„Těžko. Ale ty a já to dokážeme.“

Skoč na něj dřív, než on skočí na tebe, holčičko, zkrotne. Jako by slyšela Rostova slova. A je Nabíječ stejný jako Chodec? uvědomila si Aloy v okamžiku, kdy se odrazila ke skoku. Při dopadu na hřbet mechanického tvora okamžitě zjistila, že tak snadné jako doma to nebude. Nabíječ se bránil, vyhazoval zadními končetinami, skákal a vlekl ji travnatou krajinou. Dokonce s ní doběhl až na prudký sráz, bezhlavě se rozběhl dolů ve snaze ji shodit. Ale Aloy byla paličatější než kovový beran. Pak konečně jeho obranný mechanismus zkratoval a Aloy tak mohla dosáhnout k přepisovací jednotce. Nabíječ zkrotl jako beránek.

Neštěstí seslalo slunce na klan Carja. Náš Dlouhý krk byl včerejšího rána nalezen rozpadlý na části nedaleko Štítu. Tento gigant kroužil v terénu již dlouhé generace. Žádná zbraň mu nedokázala ublížit, žádný oštěp mu neodlomil jedinou hoblinu, elektrické šoky ho nezpomalily. Kráčel krajinou ve stejném rytmu a jako jediný stroj nikdy nikoho nezabil. Ne záměrně.
Dlouhý krk začal před nedávnem sloužit jako externí vysílač, proto je z jeho zničení podezřelé hnutí Zatmění. Nedávno se o něj rovněž zajímala potulná lovkyně klanu Nora, Aloy, která přislíbila jeho znovusestavení. Snad bude úspěšná a náš Dlouhý krk bude zase zcela nezaujatě bloudit krajinou.

Světlá pleť i oděv naznačovaly, že dívka, která stála před ní, patřila do klanu Oseram. Ale co dělá tady, na chladném severu?
„Ehm…“ ne příliš povedený začátek konverzace.
„Banukové tu o tobě zpívají písně, Aloy,“ odpověděla neznámá dívka.
Pozvednuté obočí místo odpovědi.
„Je pravda, že máš… no… ehm…“
„Mám co?“ promluvila konečně Aloy.
„Aratakovu zbraň - Bleskomet.“
Zkušeně si prohlížela kopí, jež dostala Aloy darem od náčelníka. „Hm, je skoro z poloviny tak dobrá, jako kdybych ji vyráběla já.“
V tu chvíli si Aloy konečně vzpomněla: „Tvůj otec je kovářem v Úžině!“
„Jistě, a podle všeho tohle kopí bude jeho práce.“

Šaty, které jí kdysi věnoval Teb, když vyhrála Výzvu, se po čase potrhaly, potřísnily krví a už jenom málo atributů hlásalo světu kolem, že je hrdá Nora. Ale stejně velmi nerada měnila svůj oděv za jiný, protože se v žádném necítila tak dobře, i když před laserovým dělem Hromových nebo Šavlozubých šelem nechránil ani trochu.
Starou zbrojnici našla náhodou. Nicméně odřeniny, které jí způsobil pád do šachty, byly zapomenuty ihned, jak spatřila zbroj s elektronickým štítem. Bestie nemají šanci, usmála se, když si nasazovala nátepníky, a šla svou zbroj vystavit zkoušce ohněm. Hromový byl hned za kopcem. Tak na něj.

Rost se marně snažil udržet vážnou tvář, ale při pohledu na Aloy obalenou trním, jak k němu natahuje svou drobnou ručku s pichlavým kvítkem, to nedokázal.
„Holčičko, cos to vyváděla?“ smál se a začal z ní vytahovat bodlinky.
„Viděla jsem, jak sbíráš květiny a čaruješ z nich léky,“ pípla Aloy a pak ještě jednou, když jí Rost tahal bodláčí z vlasů.
„Jistě,“ pohladil ji, „ale léky se čarují i z méně nebezpečných květů.“
A náhle nastal čas učení. „Vidíš tu střapatou, jak si probila cestu sněhem?“ Aloy kývla. „Vždycky jí měj u sebe co nejvíc a dobře se ti povede…“

První relikt Starých časů našla Aloy ještě jako dítě. Vypadal jako Pasoucí, které se učila lovit, taky měl parohy a štíhlé nožky. Líbil se jí a nechala si ho jako talisman.
Když opustila klanové území, našla jich mnohem víc. Obchodník v Meridianu jí nabízel tisícovky úlomků, aby mu zvířecí relikty prodala.
„Kdybys sehnala ptáka s bílým břichem a černými křídly, dám ti za něj tolik, co za ostatní dohromady. Dokonce vím, kde hledat.“
Aloy úlomky potřebovala, nový luk se jí zoufale hodil. Ale když ji pro břichatého ptáka poslal do místních bažin, rozhodla se, že si na luk vydělá jinak.

Tělo jí bolelo a svaly se klepaly. Ale vyhrála. Vyhrála Výzvu, porazila všechny mladé lovce a válečníky. Aloy, Vyhnanec. Rozhodčí jí zvedala paži na znamení vítězství. Než stačila cokoliv říct, zabil ji šíp. Pak všechny zasypal ostrý déšť. Mládí klanu Nora umíralo. Aloy měla štěstí a schovala se za sloupem. Pak je konečně viděla. Útočníky, jejichž vůdce na ně mířil ohnivými střelami ze smrtonosné zbraně. Jeden z banditů ji chytil za krk a vytáhl do vzduchu. Než stihl stisknout, probodl ho Rostův šíp.
„Žij, Aloy.“ Políbil ji na čelo a shodil dolů ze skály.
Poslední, co slyšela, byl ohlušující výbuch.