Přístav volá

Nábřeží se leskne deštěm. Dlažební kostky kloužou, člověk si musí dávat majzla, když v běhu zahýbá do zatáčky.
„Stůjte, darebáci! Já vás dobře viděl! Nechám si vás zjistit! Poč... Jauvajs!“
Hlídač z kurtů si zjevně majzla nedával. Stejně nás nedostane. Na to by si musel přivstat....
Smějeme se jako blázni. Zítra ho převezeme znovu. A potom zas. Známe všechny zkratky. Tmavý průjezdy. Díry v plotech. Zídky, který se dají přelézt.
„Lexo! Dělej,“ křiknu a vytáhnu toho padavku nahoru. Odře si loket, ale ani necekne. Navzdory andílkovský tváři je totiž jeden z nás. A my jsme TI.
Přístavní čtvrť máme přečtenou...

...a taková to byla láska!
Poznámka: slash
Rozvleklé loučení, bolestné pro obě strany. Strach z posledního dne. Vlak ujíždějící z nádraží, sklíčené pohledy, knedlíky v krku a zvlhlé oči.
První dny v osamění duchem bez sebe. S nadějí v: , Někdy se uvidíme. ´ Ale Dánsko je od Prahy daleko a Praha daleko od Dánska.
Z počátku vzpomínky přicházely neustále. Za měsíc už jen jednou denně, za tři několikrát do týdne, pak jednou za měsíc, za delší dobu už jen občas neočekávaně. A taková to byla láska. Jenže i v Dánsku se najdou hezcí a správní hoši. Láďa Vilemín nebyl jediný čestný a na vzhled dbající hoch v Praze.