DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

Dohazovač, který ještě před chvílí rozdával úsměvy na všechny strany, zvážněl. „To jste nám ovšem neřekli.“
Dívala se na desku stolu. Jistě, kdo by se zmiňoval, že budoucí nevěsta kulhá.
Nápadník mlčel.
„Ještě že tady slečna přinese věnem vlastní byt,“ neustával ve snažení dohazovač.
Otec slečny si odkašlal. „Víte, ten byt není tak úplně její...“
„Jak to myslíte? Bylo nám řečeno, že slečna dostane byt!“ Strýc nápadníka ztrácel trpělivost.
„Má tam doživotní právo bydlet její teta. Je to hodná paní...“ Otec se snažil věc vysvětlit.
Podívala se na nápadníka. Všechno bylo jasné. Vrhl na ni pohled plný pohrdání a vstal.

Princ Legelden padl.
Thelf-Sören, dědic starmelského suveréna, rovněž padl.
Éseld začala mít obavy, aby ji po dvojích takto nevydařených zásnubách ještě vůbec někdo chtěl – byť byla imberlijskou princeznou s nezanedbatelným věnem deseti tisíc stříbrných drachtů.
Během následujících dvou let se pár nápadníků objevilo. Možná je přilákalo těch deset tisíc. Vévoda se ovšem nechal slyšet, že dceru žádnému otrhanci z nemanic nedá.
Všechny nabídky odmítl.
Teprve později se Éseld dozvěděla proč. Své naděje na spříznění se starmelskými pány se totiž nevzdal. Thelfa-Sörena měl jeho mladší bratr nahradit nejen jako dědic svého otce, ale i v Éseldině loži.
Nikdy k tomu nedošlo.

Z oken paláce byly vidět plameny a slyšet křik ozbrojeného davu dovolávajícího se krve. Jejich krve.
V místnosti, do které okna vedla, stálo několik mužů třesoucích se strachem.
A jedna žena. Jeho žena.
Když si ji bral, nikdo jeho rozhodnutí nechápal, včetně jeho milované tety. Synovec a dědic císaře si měl vzít herečku!
Zapomínali, že jeho strýc a předchůdce byl rolník, který sotva uměl řecky.
Teď mu radili, že je čas sbalit pokladnici a zachránit si životy. Pohlédl Theodoru.
"Každý kdo spatřil světlo světa musí zemřít, ale aby se císař stal uprchlíkem je nemyslitelné. Purpurová je nejlepší barva pro rubáš."

Ještě než jsem se narodila, dostala jsem do vínku zaražené překvapení, pár i více slz, odhodlání, dolovaný úsměv.
Ani mi ještě nerostou zuby a už řvu jak ta u splavu, zvídavá jsem jak zajíc v zimě, ledasčemu ale nerozumím a to mě nebaví!, v boji za mléko nebo náruč jsem sveřepá jak vikingský válečník! A směju se, občas, rozdávat já umím, ale všeho s mírou, ne každý si to zaslouží.
Skoro se mi zdá, že svým věnem až mrhám.
Aby mi do sňatku něco zbylo!
Ale bláznivá partička kolem mne se může přetrhnout, tak snad ještě něco do svatby nastřádají.

Kráčí sychravým dopolednem, slunce překryly mraky. Projdou svatohorským sadem, přes Sázky a Hatě až k "šestce". Přes Brod kolem "patnáctky" do Lešetic a "čtyřky" až na Vojnu. Památník v tuhle dobu žije turistickým ruchem, ale jim to nevadí. Posadí se pod lesem a sledují krajinu. Tenhle kus země dostal pořádnou porci krásy, ale také hluboko ukryté poklady, které lidé využili a změnili tím panorama i povahu kraje. Dobře či špatně? Dokud se neohlédnou, je těžké rozhodnout. Když ignorují, co jim našeptává všudypřítomná, bolestí protkaná magie...
Karl se po chvíli neklidně zavrtí, Česťa se neptá. Rozumí. Cítí je. Zimu a smrt.

„Věno je feudální přežitek!“ prohlásila Hermiona nekompromisně.
Draco pohodlně natáhl nohy před sebe. „Ne, když se chceš přivdat do rodiny jako naše.“
„Já se nechci přivdat do vaší rodiny!“
„Říkáš ty. Mnozí z našich fanoušků to vidí jinak.“
„Malfoyi!“ Hermioně rozčilením přeskočil hlas. „Řeknu to ještě jednou a naposledy! I kdybys byl úplně posledním kouzelníkem na celé téhle planetě, nikdy v životě bych se za tebe neprovdala!“
„Skvěle, Grangerová.“ Usmál se na ni tím svým protivně rozčilujícím způsobem. „To znělo přesvědčivě, vážně. Myslíš, že bys k nám mohla zajít v neděli na oběd a přesně takhle to vysvětlit mému otci?“
***

Brian seděl v hospodě u stolu svobodných mládenců, usrkával pivo a tvářil se zamyšleně.
„Slyšel jsem, že nás opustíš,“ začal Peter. „Prej se budeš ženit.“
„Už asi jo.“
„Budeš si brát Helen? To je dobrá partie...“
„Jo, je to sestra Malcolma, co je zvolený do parlamentu na příští období.“
„Přiznej, že chceš jít do politiky?“
„A nemá Helen už jednu dceru?“
Zamyšlené ticho.
„Ale tak co, já tu dceru beru,“ řekl Brian.
„Aspoň už přijdeš k hotovýmu, co,“ dobírali si ho kamarádi.
Nebyl tak úplně nezištný. On věděl, kdo je otec.
Výchova králova levobočka by se mu někdy mohla vyplatit.

Ta první byla mladá, hezká a chudá. Zamilovala se do něho, a než se nadála, břicho jí tou nemanželskou láskou narostlo, že ho nešlo utajit.
Ta druhá byla starší a z bohaté rodiny. Už jí potřebovali provdat, zboží začalo povadat. Tak mu ji nabídli.
Té první udělal dítě, z té druhé udělal svoji ženu. Kariéra mu byla přednější než láska. Požádal o přeložení do jiného města, aby to neměl denně před očima.
Když bylo jeho dceři 12 let, našla matku mrtvou. Srdeční příhoda. A on? Ani se nepřišel podívat. Aspoň nepřestal posílat alimenty. Asi mu z věna ještě něco zbývalo.

Adléta královna spokojena jest, na námluvy dcery její bohaté poselstvo přichází. V míšeňském hradě sláva převeliká, dánský král Valdemar zahořel láskou. Markéta, panna jako květ, bělostné líce nach jí polévá, přichází k poselstvu oděná do zlata.
"Markéto, panno ctnostná, rač pozdravena býti, král náš, Valdemar, chtěl by tě ženou svou učiniti."
Král český Přemysl I. Otakar rozhodnutí činí, manželku Adlétu a potomky její zpět bere do své přízně, Markéta princeznou smí se zase zváti. Hedvábí přes třicet lokte dceři své smí Adléta dáti.
Markéta v hedvábí tmavomodrém, zlatem zdobena, na cestu severní se pustila. Jménem Dagmar ji země Dánská uctila.

„Slyšel jsem, na strážnici o takovým zvyku, věnec… ne, věno, znáš to?” zeptal se Noby vážně.
Tračník vážně přikývl.
„Když máš mít svatbu, tak ti rodiče dívky zaplatí, že si ji vemeš.”
„A dostal si něco?”
„Ne, teda jestli nepočítám ten monokl, co mi vyrazil, když mě tchán zmlátil.”
„Aha. Ale někdo dostane i něco víc?”
„Asi jo.”
„A na co to je?”
„Co já vím? Prostě zvyk. Možná když je nevěsta ošklivá, tak aby si ji aspoň někdo vzal?”
Noby pomyslel na svou přítelkyni z rybího stánku.
„Budu chtít věno,” rozhodl.
„No jistě, dostaneš kýbl jiker,” zařehtal se Tračník.