DMD Bonus č. 2 pro 9. 4. 2017.

V malém domku sedí u večeře táta a jeho syn.
Jedenáctiletý chlapec odvazuje velké sově z nožky dopis, otevírá jej a radostně zvedá nad hlavu pergamen se znakem Školy čar a kouzel v Bradavicích. „Mám ho! Tak přece pudu do tej školy!“
„No bodejť! Já to přeci celou dobu povidal, dyť seš celej po mně!“
Oba vyskočí od stolu a prudce se obejmou. Větší zvedne menšího a bláznivě se s ním točí po kuchyni. Nohy poletují vzduchem nebezpečně blízko poličky s porcelánovými hrnky a talíři.
„Rubíku, synku, tak už mě konečně postav na zem, ať si tu zasejc něco nerozbijem…"

Svítila, výskala, hrála si... svítila - s tisícem sester na noční obloze tmavé jako smola, v objetí nadýchaných mraků. Svítila a zpívala shlížejíc dolů na pošetilce lidi, kterak spí v nejkrásnější čas dne, zachumlaní v hrubých přikrývkách.
Nebála se; jen tančit na nebeských klenbách, krášlit černé nebe. Dokud nezahlédly žlutavý kámen, co ji bolestně udeřil do boku.
Svítila i tehdy, když padala a natahovala v úleku ruku po sestrách.
Mizely.
Ona padala.
Zmizely.
Při dopadu se pod ní podlomily nohy.
Zabolelo to. (Ne však víc než přesvědčení, že se nevrátí domů.)
*
Za Zdí ukazovali na nebe. „Přej si něco, padá hvězda!“

Pršelo a já si převazovala cop bílou stuhu. Zkusila jsem půdu pod nohma a vydala jsem se pomalu ke kraji. Věděla jsem moc dobře co dole je. Silnice, auta a smrt. A i tak jsem se přes okraj nahla a podívala jsem se, do čeho jsem hodlala skočit. Dala jsem nohu přes okraj, když tu-
,,Lin!" otočila jsem se a ocitla se pod drobnohedem oněch krásných smaragdových očí. V ruce držel můj vzkaz. ,,Proč? Proč to všechno děláš?" křikl na mě. Já ale nemohla promluvit. ,,Řekni něco! Žádám vysvětlení!" Jeho nádherné oči zalily slzy.
,,Miluju ho." řekla jsem a skočila.

"Doprava, doparava! Doleva! Mírně dolů! Sakra řekl jsem mírně, stoupni trošku! Doleva! ÁH!" Křičí Mike
"Jak jsme daleko?!!" Houkne na něj Erwin dozadu.
"Počkej moment! Uf! Jo, musíme se vrátit o kousek zpátky a pak dolů a budeme na místě." Jen co dořekne, Erwin už zase řídí koberec. Tentokrát už ví kudy a Mika už čeká jen chvilka plná nervů než přistanou.
"Teda ty mi dáváš." Otírá rukou čelo.
Erwin ho plácně po zádech "No vidíš, a nakonec jsme to dali docela dobře, co?"
"Prosím příště už ne."
"Ale no tak, vždyť jsme tak dobrej tým! Dorazili jsme bez úhony!"

Tu vodu si musíte dopít tady, madam.
Starší paní nasadí útrpný výraz a snaží se do sebe dostat aspoň litr čehosi s bublinkami. Pak píská, chudinka. Pásek pryč, zouvá se. I podruhé píská. No jo, pětikačka v kapse, do Tesca.
Jde na řadu.
Vejce, které se nejvíce podobá nechutně obrovské hrozince, občas zavibruje.
Vlastně v něm není tekutina, už ne, teď je každý jeho milimetr plný blan a zubů.
Před chvílí běžnou šmátravou kontrolou nahmátl drobnou prasklinu.
Vše v pořádku, pane.
Obouvá si boty a vrací do tašky notebook a kovové pouzdro na kreditky.
Do Soulu je to patnáct hodin.

I když to pan Havran nedával najevo, Fidovo nově nabyté umění letu mu imponovalo. Nikdy neslyšel o nikom, kdo by se naučil létat až ve zralém věku, notabene při statečné záchranné akci. Navíc byl Fidův letecký styl možná neobvyklý, ale nikoli nevzhledný…
Příští den do něj při raním letu Fido málem vrazil. “A dolů!” zakrákal pan Havran. “To si kurrník myslíte, že si můžete létat, jak vás napadne?” spustil, jen co se nohama dotkli země. “Prroč myslíte, že se ptáci nikdy nesrrazí? Existují prravidla, letové hladiny, přednosti, výstrrahy! Musím vás vzít pěkně do parrády, jinak zmrrzačíte sebe nebo někoho jiného!”

Probudila jsem se z překrásného snu. V něm jsem byla malá holčička, máma mne držela v náručí, něžně mne hladila po vlasech a šeptala mi. Lili, Lili, má milovaná Lili.
Vzbudila jsem se a byla jsem šťastná. Bylo po operaci a já jsem se poprvé v životě cítila kompletní. Svá. Naplněná. Konečně jsem to byla já. Já Lili. Já Lili v těle, které mi patřilo, které bylo jenom moje. Poprvé v životě jsem se necítila nepatřičně. Teď je vše v pořádku. Konečně mohu být sama sebou. Gerda seděla u mé postele a já věděla, že se bude radovat se mnou.

"Takže když vezmeme v potaz Slunce obíhající kolem planet..."
Ticho. Klient zamrkal.
"Prosím?"
Watsonovi se podařilo udržet zaúpění uvnitř.
"No, ano," poposedl si John, "neviděl jste poslední teorii vědců? Ukázalo se, že Slunce obíhá kolem planet."
To mu byl čert dlužen, řešit Sherlockovu neznalost.
"Ale - to není možné," nervózně se zasmál klient.
Holmesovi došlo, že řekl hloupost, která cizincem nebude pochopena.
"Podívejte se až doma, jistě to bude na stránkách NASA."
"Ale..."
"Věřte nám, jsme přece vaším mozkem," křečovitě se usmál Watson a už ho hnal ze dveří.
"Díky," kývl Sherlock a zacukal mu koutek.
"Bez obav. Jsme přece tým."